Čas jarní rovnodennosti, vyváženosti světla a tmy, kdy jsou den a noc stejně dlouhé, představuje rovnováhu a harmonii. Přechod od zimy k jaru symbolizuje zrod, počátek a regeneraci, jež se intenzivně odrážejí ve velikonočních tradicích. V tomto období je ideální opustit to, co už nás neobohacuje, abychom uvolnili prostor pro nové příležitosti a možnosti. Je to akt očisty a evoluce, který je plně v souladu s přirozeným rytmem světa kolem nás – zrození, smrt, obnova.

Jógová filozofie nabízí cestu, jak se zbavit nadbytečné zátěže a žít svobodný život. Umožňuje tak naplnění této základní lidské potřeby. Pataňdžali, jehož osmistupňová stezka je dodnes klíčovým pramenem pro praktikující jogíny a jogínky, definuje v jednom z pilířů jámy princip aparigraha – neulpívání. Aparigraha nás učí nepřivlastňovat si věci, situace ani vztahy a přijímat život v jeho přirozené proměně.

I když poznáme, že nastal čas neulpívat a nechat jít, samotný krok nutný k vystoupení ze situace, která nám již neslouží, nebývá vždy snadný. Mnohdy se držíme zuby nehty toho, co nám kdysi poskytovalo jistotu nebo radost, byť to dávno ztratilo svůj význam. Máme totiž strach z neznámého, brání nám nostalgie, stud, vina, ale třeba i zášť nebo domněnka, že bychom později mohli litovat. Ostatně nejen předměty, ale i osobní, profesní či majetkové vazby tvoří součást naší identity. Opouštění nutně souvisí s vystoupením z komfortní zóny. A právě v tomto momentě nabízí jóga svou cestu, která nám pomáhá nalézt odvahu pustit to, co nás drží zkrátka, a vytvořit prostor pro nové začátky, růst a lehkost bytí.

Kromě duchovních vhledů (například prozření, jak ohromná síla spočívá v odevzdání kontroly) můžeme využít ásany a sekvence (balásana, šavásana) pro uvolnění fyzické i duševní zátěže, meditační techniky pro opouštění starých vzorců či dechová cvičení často spojená s vizualizací, například odhazování těžkých studených kamenů s každým výdechem nebo plynutí mořských vln, jež nás omývají a regenerují.

Jistě všichni známe ten příjemný pocit lehkosti bytí, jenž se dostaví poté, co probereme skříně, rozdáme věci, které už nepotřebujeme, a vytvoříme si nový prostor. Když vystoupíme z naší středoevropské komfortní bubliny a vypravíme se do Indie či jihovýchodní Asie, uvědomíme si, jak jsou tam mnozí lidé, žijící v bazálních podmínkách na rozdíl od nás (kdo v principu máme vše), šťastní a jak zdravá jsou jejich tři spodní energetická centra: kořeny a právo být, právo cítit a jednat v sakrálním centru a solar plexu.

Naše středoevropská připoutanost (k jistému způsobu životu, zajištěnosti, představám o tom, jak má co fungovat, ale i k situacím, lidem v našem životě, a dokonce emocím) nám ubírá na vnitřním míru, stává se pro nás v podstatě železnou koulí na noze a my pak nejsme schopni pokročit vpřed kvůli nejrůznějším zatížením (z minulosti).

Nosíme trička s nápisem „Kdy jindy, když ne teď“, ale pramálo tuto realitu žijeme. Lehkost bytí je pro nás totiž mnohdy vpravdě „nesnesitelná“, stejně jako v Kunderově slavném románu, neboť nedostatek zátěže (třeba i existenciální) dává potenciál pro svobodnější žití, kterého často nejsme schopni. Prostě to neumíme, protože jsme od mala vychováváni v určitých, jasně daných mantinelech – představ, pojetí, úvah, konceptů, dogmat. A přitom, slovy Kundery: „Lehkost bytí spočívá v přijetí všeho, co přichází, bez toho, abychom se tomu bránili. Je to schopnost plavat s proudem, aniž bychom se nechali strhnout.“

Pustit (se) a plynout je klíčové! Existují nejrůznější techniky tzv. emoční svobody, které nám mohou pomoci vymanit se, osvobodit a plynout dál. Jak píše americká autorka Byron Katie: „Největší svoboda je ta, která přichází s uvědoměním, že můžeme cítit, co cítíme, aniž bychom se museli stát otroky těchto pocitů.“

Taktéž přijetí pomíjivosti a faktu, že se věci mění, je zásadní: „Přijmout život znamená přijmout jeho proměnlivost. Bez ohledu na to, jak moc se snažíme držet pevně, vše se nakonec mění.“ (R. M. Rilke)

Zkusme letos na jaře nejen otevřít skříně a poslat dál věci, které už nepotřebujeme, ale provést i mentální úklid. Kognitivní defuze je psychologická technika, která pomáhá zkoumat vlastní myšlenky oddělením se od nich. Vnímáme je spíše jako mentální obsahy než absolutní pravdu či realitu. Tato terapie se využívá k léčení bolestivých, neužitečných nebo (sebe)poškozujících myšlenek a přesvědčení. Kognitivní defuze zahrnuje různé metody, mezi něž patří pozorování myšlenek, jejich přetváření do metafor (např. na vtipné nebo bizarní představy) či uvědomění si jejich dočasnosti. Zkusme každý den v pránájámické praxi odevzdat jednu myšlenku, která už nám neslouží, či nějaký (zlo)zvyk.

Umění neulpívat a o(d)pouštět neznamená ztrátu, ale zisk – prostoru, energie a svobody. Když se pustíme zbytečných břemen, dáváme si možnost věnovat se tomu, co je opravdu důležité. Prázdnota, kterou v nás může proces zanechat, je ve skutečnosti prostorem pro nové možnosti a příležitosti.

Lehkost bytí není o tom, co máme, ale o tom, co si dovolíme pustit.

„Někteří lidé věří, že držení a vytrvání jsou známky velké síly. Jsou však chvíle, kdy je potřeba mnohem více síly, abyste věděli, kdy to pustit a pak to udělat.“ (Ann Landers)

• autorka: Martina Martinez 
• www.martinamartinez.cz
• foto: Pexels