Eli tak oficiálně opustil kategorii kojence a povýšil do divokého, nezávislého stavu batolete. Rok. Milník pro něj, ale možná ještě větší pro nás. Do Španělska tak letěl malý, ale plnohodnotný terénní průzkumník. Tento mladý dobrodruh vedl naši zatím nejpočetnější expedici – máma, táta, babička. Ano, dedukujete správně. Kromě jiného bylo zjištěno, že minimální počet dospělých na jedno batole pro komfortní dovolenou jsou tři. Zkušenosti z minulosti ukázaly, že dva jsou jakž takž. Jeden je už počet nedostatečný, a i když mladý cestovatel spolupracuje, celkový dojem z cesty je spíš mise než dovolená.

Empiricky již bylo opakovaně prokázáno, že pro Eliho není těžká samotná cesta bez ohledu na dopravní prostředek. Byla pro něho ale náročná aklimatizace na nové prostředí. Proto jsem měla tajný plán – koncept adaptace, který se osvědčil již dříve. Pokud sledujete Mamaste na Jóga Dnes od začátku, možná si pamatujete, jak zásadní roli hraje předvídatelný rytmus — v prvním díle Mamaste jsem psala o rituálu jako o majáku, který spolehlivě svítí na cestu v bouřlivém období poporodního chaosu. Ve druhém díle jsme zkoumali, jak se jógová praxe přirozeně proměňuje s měnícími se potřebami rostoucího miminka, a ve třetím díle jsme sledovali (r)evoluci malé samostatnosti, která mou poklidnou sadhánu proměnila ve špiónskou misi a taktický odposlech podezřelého ticha. Tentokrát však nešlo jen o kontinuitu mé vlastní praxe, ale o vědomou cestu k Eliho adaptaci.

V psychologii se tomu říká kotvení: když dítě vytrhnete z jeho přirozeného teritoria a přenesete ho tisíce kilometrů jinam, potřebuje známé podněty, aby jeho nervový systém nepanikařil. Cizí prostředí přetěžuje dětskou nervovou soustavu vjemy. Rituál funguje jako signál pro amygdalu, že nehrozí nebezpečí a je možné přepnout z módu bdělosti do klidu. Podobně to funguje i u dospělých – stabilní rituály uzemňují energii váta, která cestováním a pohybem extrémně narůstá a způsobuje roztěkanost či neklid.

A co by mohlo být spolehlivější kotvou než mámina ranní sadhána? Vždyť ráno dělá den a význam spolehlivého zvyku pro miminko je leitmotivem celého Mamaste. Rituál jako malý, přenosný ostrov bezpečí, který říká: „Ať jsme kdekoli, tady je náš svět.“ S babičkou, mojí mámou, jsme navíc ráno praktikovaly, když jsem byla dítě, například Pět Tibeťanů. K společné praxi se rády vracíme a Eli to již všechno zažil víc než 365krát. Všechno do sebe zapadá. Plán bez jediné trhliny. Co by se mohlo pokazit?

Ano, pořád jsem ještě rodič začátečník. Zpoždění už i tak pozdního letu vedlo k rozházení biorytmu nejenom Eliho, ale i zbytku expedice. Když jsem se ráno z ložnice vyplížila do sluncem zalitého pokoje, místo tichého usednutí do lotusu nastoupila divoká logistika, rozházené kufry, shánění základních věcí a Eli, který neprobádaný prostor pojal jako fascinující překážkovou dráhu k okamžitému zdolání. Zdůrazňuji, okamžitému.

Pevná rutina tak padla. Hned po ránu jsme praktikovaly jen krátce a nebyla to moc vinyasa flow. Spíš náhodně seřazené asány s konstantním sledováním kaskadérského parkúru mezi kufry. Nebudu vám nic nalhávat. Z hlubokého předklonu, Uttanásany, se stal bleskový chvat na záchranu lampy. Pevnému stromu, Vrkšásaně, nebylo umožněno zapustit kořeny. Malásana byla spíš taktickým sedem, abych měla vteřinový náskok před malým demoličním komandem. Každá tranzice byla přerušena neladným skokem přes pokoj a evakuací jednočlenné průzkumné jednotky od nových podnětů, které není ideální zkoumat bez bedlivého dozoru. Metoda distrakce posloužila i zde, jedná se o nástroj spolehlivý. Ale co když je těch distrakcí až moc a Eli je eliminační metodou musí prozkoumat všechny? Uvolněný šroubek? Kabel? Podezřelé smítko? Proč se z toho květináče nelze vysypávat hlínu? (Byla to umělá kytka.) Všechno je to fascinující.

Introspekce na jógamatce tedy končila přesně tam, kde začínal Eliho badatelský zápal. Místo toho, aby v cizím prostředí plakal a hledal ztracené jistoty, předvedl adaptaci, za kterou by se nemusel stydět ani ten nejostřílenější jogín. Význam rituálu je nepochybný, adaptace miminka na nové prostředí však probíhá i přes hluboko zakořeněné biologické a vztahové mechanismy. Malé dítě hodnotí bezpečnost nové situace či místa podle výrazů tváří svých lidí. Krásná lekce ze zrcadlení neboli sociálního referencování, kdy miminko v nové situaci okamžitě stočí pohled na známou osobu. Jak ten malý človíček s plnou důvěrou čte mikromimiku, tón hlasu a uvolnění těla! Když dostane signál, že všechno je v pořádku, ví, že teritorium je připravené k průzkumu.

Eli viděl, že máma je po ránu sice značně pokrčená, ale uvolněná z přítomnosti fantastické babičky, přirozeně praktikující karma jógu, i Eliho tatínka. Můj muž s hlubokým klidem v hlase i náruči má vzácnou schopnost nevzrušeně existovat a přirozeně stahovat jakékoliv napětí na nulu. Ti dva netvořili bezpečný přístav jen pro malého objevitele; stejné pevné zázemí a tichou oporu dávali i mně. A i když už byly kufry bezpečně odklizeny, zásuvky zajištěny a keramické ozdoby odloženy mimo dosah, nové prostředí skýtalo bezpočet příležitostí pro malého inovativního průzkumníka. Jak já jsem vděčná, že máme zvídavé dítě! (To není sarkasmus.)

Plnohodnotná praxe na pokoji tedy padla. Rána byla dlouhá a nechtěli jsme vevnitř trávit celé dopoledne. Navíc je potřeba den rozdělit podle bdělých oken. Dobrodruh musí odpočívat, o tom žádná. 

Alternativou tak byla praxe na pláži. Celý rodinný organismus tak v sobě nesl dostatek bezpečí na to, aby se čerstvý roční objevitel mohl beze strachu rozběhnout vstříc světu. A že se o ty úprky nejenom pokusil! Na pláži vystřelil rovnou k vlnám. Ta jeho ryzí, dětská odvaha – v józe nazývaná abhaja, neohroženost pramenící z čisté důvěry v prostor – byla jednoduše opojná.
Může to být taky tím, že jako novopečené batole už není tak fixován na sterilní rytmus a prahne po neprobádaném terénu. No nevím, rozhodně jeho divoké mapování písečného povrchu nevytvořilo vhodný základ pro meditativní jógovou sekvenci na pobřeží. Ale zkusili jsme to – never try, never know. I když se rozhodně nejednalo o nejucelenější ani nejdelší praxi, přinesla nám pod hřejivým sluncem a ve spojení se šibalskými světýlky v očích malého objevitele mnoho radosti. Místo dlouhého meditování u vln to byl spíš rychlý záblesk písku mezi prsty. Nebo v očích. 

A pak už byl zase čas na sbalení všech nezbytností, bdělé okno se neúprosně uzavírá. Eli neměl k místní siestě žádné výhrady, v Římě Římanem. I pro nás to byl inspirativní přístup malého, flexibilního cestovatele. Ostatně, jógové tapas, sebedisciplína, je součástí mojí dennodenní rutiny. Proč je ve Španělsku nevyměnit za tapas jiného rázu?

A právě tam se otevřela ta největší filozofická lekce cesty: aparigraha a íšvara pranidhána. Aparigraha, nelpění na výsledku – na tom, jak by ranní sadhána v mých představách měla vypadat. A s ní ruku v ruce íšvara pranidhána – úplné odevzdání se toku přítomného okamžiku a důvěra, že věci jsou přesně takové, jaké mají být.

Mrzí mě, že jsme společně s mojí mámou nepraktikovaly víc? Ano. Na druhou stranu, vidět svoji mámu, jak s ročním vnukem improvizuje u asán nebo vytahuje arzenál osvědčených oldschool říkanek či nečekaný rýmovaný freestyle, bylo víc než naše ladná, kompatibilní sestava z minulosti. Eli na ní mohl oči nechat. Přece kdo by odolal „vařila myšička kašičku?“ Ideální představu ranní sadhány jsem tak ráda vyměnila za realitu plnou ohleduplnosti, smíchu a nových zážitků, které cesta malému dobrodruhovi i jeho početnějšímu doprovodu přinesla. Santóša, spokojenost.

Zkusíme to i příště? Rozhodně ano. Čas s Elim plyne rychlostí světla, ani se nenazdáme a budeme prožívat dny začínající plnohodnotnou třígenerační flow.

Původní pečlivě promyšlený plán nebyl ničím jiným než klasickou májou – iluzí mysli, která si namlouvá, že má věci pod kontrolou. Pomíjivá představa se rozplynula mezi slunečnými paprsky. Krásná lekce z  džňána jógy.

V zenové kaligrafii je nejkrásnější ten kruh ensó, který autor nedomaluje až do konce – nechá ho otevřený, aby v něm zbyl prostor pro život, proudění a nečekané věci. Přesně taková byla naše Valencie. Dokonalá ve své nedokonalosti, plná improvizace, otevřená světu.

Na cestě zpátky jsme zpoždění letadla dlouhé těsně pod hranicí možné kompenzace i kompletní odkrvení paží během letu se spícím miminkem v náručí už tak nějak očekávali. Společně a stoicky jsme to zvládli. Domů jsme dorazili krátce před prvními rozbřesky světla (to tedy v plánu skutečně nebylo). Eli byl už v podstatě vyspinkaný a připravený zjistit, co všechno se v našem bytě za týden změnilo. To jeho vnitřní pnutí k průzkumu bylo zkrátka příliš silné — a kdo jsme my, abychom ho v jeho expedicích omezovali? Tři zombie, které se kymácely kolem něj, z posledních sil nechal dokonce zmoženě klesnout do postele a dopřál jim kvalitní, regenerační, až čtyřhodinový spánek. Není čas ztrácet čas, další dobrodružství už jsou na obzoru.

Mama, jeden rok máme za sebou a všechna velká i malá překvapení světa stále před sebou. A kdyby náhodou ne, neboj, já se o to postarám!

Mamaste.

• autorka: Jana Lix
• foto: archiv autorky
• Elixir yoga
• elixiryoga108@gmail.com