„Poslouchat své tělo.“ Mantra, kterou poslední dobou slýcháme zleva i zprava. Zní to sice moc pěkně, ale upřímně: „Kdo z nás to umí?“ Dokázali jsme to naposledy jako malé děti, než v nás tuto životně důležitou schopnost zarazili nevědomě rodiče a společnost, která má blaho jedince až na posledním místě. Ono by se totiž mohlo stát, že při naslouchání svému tělu bychom zdaleka nebyli tak výkonní a necitelní, což se společnosti vůbec nehodí.

Pojďme se zaměřit na to, co nám může pomoci naslouchat svému tělu při cvičení jógy a možná následně i v jiných situacích. Nejlepším a vlastně jediným průvodcem ásanové praxe je nebo spíše by měl být náš dech. To, jak uvolněně a zhluboka jsme v ásanách schopní dýchat, určuje i kvalitu praxe samotné. Bez plného soustředění plynulý a hluboký dech nevytvoříme, a naopak plynulý a hluboký dech napomáhá našemu soustředění. Jsme si vědomi svého dechu, vědomě ho ovlivňujeme, čímž se z něj stává dech vědomý. Jednoduše řečeno, samotné provedení chce trošičku praxe.

Dobrá zpráva je, že vědomý dech můžete začít trénovat i mimo podložku. Kolikrát za den si uvědomíte svůj dech? Skutečnost, že vaše tělo dýchá? Myslím, že pokud řeknu, že bychom to spočítali na prstech jedné ruky, je můj odhad ještě značně optimistický. Pozorovat svůj dech na první pohled nezní jako příliš zábavná aktivita. „Dýchám, no a co?“ Ne nadarmo se říká, že ty nejlepší věci jsou zadarmo, a můžu vám garantovat, že vědomá práce s dechem, i v tom nejjednodušším, ale pravidelném provádění v určitém časovém horizontu, přinese velké ovoce.

Veškeré pokročilejší pránájámické dechové techniky vychází ze schopnosti uvědomovat si vlastní dech. Prožít ho. To jsme schopni naučit se postupným vnímáním tak, že nejprve se snažíme si dech uvědomit. Jen tak, jak je. Soustředění nám pravděpodobně vydrží v lepším případě několik vteřin. Pak přilétne myšlenka. Necháme se rozptýlit. Uvědomíme si své nesoustředění. Vrátíme pozornost zpět k dechu a za pár vteřin se to celé zopakuje. Postupně dobu svého soustředění prodlužujeme. Na podložce je to malinko jednodušší, protože dech funguje jako spojení těla a pohybu. O to důležitější jeho vnímání je.

Když se na dech nesoustředíme v běžném životě, nic moc se, kromě možného nedostatečného okysličení těla, nestane. Možná budeme unavenější, než by bylo nutné, ale tělo nedopustí, aby hranice okysličení klesla pod kritickou hodnotu. Nebudeme-li si svého dechu vědomi při ásanové praxi, vykročili jsme cestou zranění, které dříve nebo později, ve větší či menší míře přijde. Dech je jistotou, že nebudeme někde, kde být nemáme, protože práce s ním nám nedovolí jít hlouběji do pozice, než je žádoucí, a naopak jeho nepravidelnost, mělkost a absence nám spolehlivě signalizují, kdy cvičíme „špatně“, tedy nevědomě a nesoustředěně.

Pro praxi jógy je nejlepší dech udždžají, který doporučuji praktikovat. Při cvičení nás dýchání tímto způsobem nesmí vyčerpávat, a proto jeho nácvik nějaký čas bude trvat a není dobré ho uspěchat. Začněte pouze s výdechem udždžají, nádech je normální, a to v pozicích, které zvládáte. Postupně zkoušejte nádech i výdech udždžají a prodlužujte jeho použití. Jakmile vás začne tento typ dechu unavovat, vraťte se k dechu přirozenému. Pro větší jistotu správného provedení se poraďte se svým jógovým lektorem.

• autorka: Dana Walker Macková
• @iamdanawalker
• foto: Shutterstock.com