V minulých článcích jsme se dostali k takzvaným raným hathajógovým textům, které vznikaly někdy mezi 11. a 13. stoletím. Dalším materiálem z tohoto souboru je Górakša-šataka (cca 13. stol.). Název bude mnoha lidem povědomý – text existuje hned v několika anglických překladech, a dokonce i ve slovenském (nemám ho bohužel k dispozici, ale myslím, že jeho autorem je Gejza Timčák, pokud se pletu, omlouvám se). Je tu ale jedno velké ale – existují totiž dva texty, které nesou toto jméno a tyto překlady se (z velké části) týkají textu, který vlastně Górakša-šatakou není. To je teď asi trochu matoucí, ale nebojte se, za chvíli to bude matoucí ještě víc.

Hovoříme zde o různých starých sanskrtských spisech, a tak bych rád využil příležitosti a objasnil, co vlastně práce s rukopisy obnáší. Není to totiž tak snadné, jako kdybychom se zabývali knihami.

Trápení s rukopisy
Všechny hathajógové texty existovaly nejprve v rukopisné podobě. Vydávání tištěných knih je v Indii otázkou přibližně posledních sto padesáti let. Do té doby se na rukopisy používaly různé materiály, nejčastější byl papír anebo vysušené palmové listy. Bohužel podnebí ve velké části indického subkontinentu není nakloněno dlouhé trvanlivosti těchto materiálů – na rozdíl třeba od Nepálu nebo Tibetu, kde je o poznání menší vlhkost. Přepisování rukopisů je práce náročná, a i když byli přepisovači velmi zruční, v průběhu staletí se do textů vloudily do různé „překlepy“. Občas bylo nějaké slovo nečitelné, tak se vyměnilo za jiné, a někdy se ztratila i celá stránka. Pokud se tedy dnes dostaneme k několika opisům téhož textu, budou mezi nimi větší nebo menší rozdíly.

S tím souvisí další problém. V kontextu sanskrtské hathajógové literatury se běžně opisovaly verše z jednoho textu do jiného. Například Svátmáráma, autor známé Hatha-pradípiky (Hathajóga-pradípika), je většinou poskládal z veršů z jiných textů. Górakša-šataka je jedním z raných materiálů, takže různé její části pozdější autoři začlenili do svých spisů (třeba právě Hatha-pradípika obsahuje přibližně dvacet osm veršů z Górakša-šataky). V dnešní době by samozřejmě opisování bez uvedení zdroje bylo smrtelným akademickým hříchem, který si mohou dovolit pouze vrcholní političtí představitelé, neboť ostatním snadno zničí kariéru. Ale tehdy to tak nebylo. Dobrý verš byl prostě dobrý verš, a proč zbytečně složitě vymýšlet vlastní, když mohu použít již hotový? Proto Svátmárámu ani jiné autory nelze vinit z falzifikace.

Dvě Górakša-šataky
Kombinace výše uvedených problémů vedla k tomu, že dnes máme dva texty, které nesou stejné jméno, obsahově jsou si trochu podobné, ale jsou to přece jen dva rozdílné zdroje. Jedním z nich je původní Górakša-šataka. Druhý text se nejdříve jmenoval Vivékamártanda, ovšem někdy v 17. století se rovněž začal označovat jako Górakša-šataka (jak vyzkoumal James Mallinson). Dnes je Vivékamártanda mnohem známější a většina publikací s názvem Górakša-šataka je ve skutečnosti některou z verzí tohoto textu. Co se původní Górakša-šataky týče, existuje – pokud vím – zatím jediný anglický překlad právě od Jamese Mallinsona. Zde však zmatek nekončí.

Co je to kritická edice?
Jednotlivé rukopisy obou textů se totiž odlišují. To se děje při opisování běžně, někdy kvůli chybám, jindy chce opisovatel text vylepšit (může být motivován upřímnou snahou ho zdokonalit, nebo touhou prosadit vlastní názor). V této situaci je potřeba sestavit takzvanou kritickou edici. Na tu je nutné shromáždit více rukopisů (minimálně pět, často i třicet) a porovnat je mezi sebou. V ideálním případě je možné sestavit i jakýsi jejich „rodokmen“ – u některých známe datum vzniku proto, že ho přepisovatel zaznamenal na konec textu, jindy můžeme třeba podle opakujících se zvláštností odhadnout, že tyto rukopisy byly opsány z určité verze atd. A tak se postupně zkoušíme dostat k původní podobě díla a odstranit ty části textu, které byly přidány později. Někdy pomůže nahlédnout do jiných spisů, protože se v nich zachovaly některé „vypůjčené“ verše, jež v pozdějších rukopisech mohly být změněny.

Toto vše se nakonec poskládá dohromady a vznikne kritická edice. Ta obsahuje předpokládanou podobu původního textu s celou řadou poznámek, které popisují varianty čtení daných pasáží v jednotlivých rukopisech. Díky tomu můžeme mít mnohem lepší představu o původním textu, než kdybychom prostě vzali jeden rukopis.

V případě Górakša-šataky nám však kritická edice chybí a u Vivékamártandy existuje jen částečně. To vedlo k velkým nejasnostem. Problematický byl i fakt, že Vivékamártanda byla pokládána za Górakša-šataku, což doslova znamená Górakšova stovka [veršů] (o Górakšovi alias Górakšanáthovi jsme v tomto historickém okénku asi před rokem také mluvili). Většina rukopisů však měla přes sto veršů (většinou sto padesát sedm až dvě stě, ale i více). Bylo tedy potřeba vybrat sto původních, což mnohdy probíhalo spíše na základě pocitu. Tím vznikly další verze a místo vyjasnění se vše zkomplikovalo. Momentálně se chystá kritická edice původní Górakša-šataky i Vivékamártandy (což bude snazší, když už je jasné, že nemusí mít sto veršů).

K obsahu
Podívejme se nyní na obsah textu původní Górakša-šataky. Ta skutečně vychází na sto veršů a v mnohém se podobá Dattátréja-jóga-šástře, o které jsme hovořili posledně. I zde najdeme popis tří bandh: múla-bandhy, uddíjana-bandhy a džálandhara-bandhy. Dále dvě ásany: padmásanu a vadžrásanu (dnešní siddhásana). To vše je navlas stejné jako v Dattátréja-jóga-šástře. Górakša-šataka se odlišuje tím, že zde není žádné rozdělení na čtyři druhy jógy, žádná jóga osmidílná (aštánga-jóga) ani zde nejsou popsané žádné mudry. Poprvé tu nacházíme složitější pránájámové techniky a rovněž velice zajímavou sarasvatí-čálanu, technika vedoucí k probuzení kundaliní, která později komentátorům přidělala mnoho vrásek.

Pránájámy
Podle autora Górakša-šataky lze kundaliní rozpohybovat dvěma technikami – šakti-čálanou, nebo zastavením dechu (prána-ródha). O zastavení dechu (kévala-kumbhaka) jsme mluvili už u Dattátréja-jóga-šástry. Tam je jí ale dosahováno jen pomocí prosté pránájámy, kterou bychom dnes označili jako nádí-šódhana. Górakša-šataka popisuje poprvé v historii hned čtyři techniky: súrja-bhéda, udždžají, šítalí a bhastrí. Všechny čtyři se poté stanou stálicemi hathajógových textů a i dnes si je můžeme na lekcích jógy osvojit. Mimochodem tyto verše patří k těm, které Svátmáráma převzal do Hatha-pradípiky.

Súrja-bhéda doslova znamená něco jako sluneční typ či sluneční druh. Později se tato pránájáma začala (možná mylně) nazývat súrja-bhédana, což znamená „proražení slunce“ (slunečního nádí, tedy pravé nosní dírky). Provádí se tak, že se nadechneme pravou nosní dírkou a vydechneme levou. Proč zrovna pravou, není v původním textu vysvětleno, nicméně moderní učitelé jógy ohledně této otázky rádi spřádají divoké teorie (ve středověké hathajóze neexistovala žádná čandra-bhédana, kdy by se naopak nadechovalo levou, ta vznikla až ve 20. století).

Udždžají je zde popsáno jako dýchání s mírně staženou hlasivkovou štěrbinou, takže dech jakoby  „šustí“ v hrdle. Nádech je oběma nosními dírkami, následuje zádrž dechu a pak výdech levou nosní dírkou (opět nevíme, proč levou, ani jestli dírky střídat).

Při šítalí se nadechujeme „skrz jazyk“  – vyplázneme ho, uděláme z něj ruličku a takto se skrz něj nadechneme (jako kdyby byl brčko). Zadržíme dech a pak vydechneme nosem oběma dírkami.

Bhastrí je jednou z dynamických dechových technik, kdy dýcháme rychle a povrchně a po určitém množství dechů následuje zádrž. Górakša-šataka říká: „Když se tělo unaví, měl by se [praktikující] jemně nadechovat sluncem [pravou nosní dírkou], dokud se břicho nenaplní vzduchem. Měl by provést kumbhaku, jak bylo již popsáno, a držet nos prsty kromě ukazováčků a poté vydechnout skrze idu [levou nosní dírku].“

Sarasvatí-čálana aneb Skutečný jazykolam
Sarasvatí-čálana je neobvyklá technika, u které dlouho nebylo jasné, jak se vlastně provádí (dnes to víme právě díky vytváření kritické edice a pečlivé práci s textem). Jak se sarasvatí-čálana (doslova „pohybování Sarasvatí“) prováděla? Okolo jazyka jste si zamotali pruh plátna, pak jste jazyk chytili prsty obou rukou a hýbali jím ze strany na stranu dvě muhúrty (jedna muhúrta odpovídá čtyřiceti osmi minutám). V Górakša-šatace je to jedna z nejdůležitějších praxí, a jak už bylo uvedeno výše, má vést k probuzení kundaliní. Z dnešního pohledu nám připadá přinejmenším nezvyklá (a asi jsme rádi, že se neučí na lekcích), ale tehdy dávala smysl. Sušumna, což je ústřední nádí (energetická dráha) těla, je dnes situována do páteře a končí na vrcholu lebky. V rané hathajóze byl ale vrcholem této dráhy jazyk (od něj je odvozen i název: Sarasvatí je bohyní řeči). A proto pohybování jazykem dává smysl, pokud chceme kundaliní probudit a donutit ji vstoupit do sušumny. 

Myšlenka na závěr
Górakša-šataka je zajímavý příklad, jak obtížné bývá vyznat se v rozdílných rukopisech a že dekódování původní podoby textu často vyžaduje pečlivou filologickou práci. Jinak dochází ke komickým nedorozuměním. Sarasvatí-čálana nebyla v pozdějších opisech úplně jasná a většina komentátorů či autorů, kteří tento verš převzali, ji nerozluštila. Ztratila se totiž informace, že by se měl omotávat právě jazyk, a souvislost jazyka a sušumny už tehdy v textech nefigurovala.

Proto se objevily různé návrhy, co si látkou obvazovat. Ujalo se například přesvědčení, že je potřeba omotávat sídlo kundaliní, tedy kandu, která je v podbřišku, a dodnes se v některých knihách setkáme s informací, že kvůli probuzení kundaliní by se měly ovazovat boky. Někteří tento verš raději vykládali symbolicky... Z toho je vidět, že poctivá filologická práce se vyplácí.

• autor: David Dostal
• www.korenyjogy.cz
• foto: Shutterstock.com