První označení „hathajóga“
Můžeme rovnou začít tím, čím je Dattátréja-jóga-šástra významná: Je to (zatím) nejstarší známý text, který popisuje hathajógovou praxi a zároveň ji označuje jako „hathajógu“. Pokusím se to vysvětlit.

První textové popisy jógové praxe, kterou dnes řadíme pod hlavičku hathajóga, nacházíme už od 11. století. Nejstarším z nich je Amrtasiddhi. Tento text je zajímavý mimo jiné tím, že vznikl v buddhistickém prostředí, ale byl psán evidentně pro šivaisty. Dokumentuje tak důležitý fakt, že hathajóga vznikla z tantrického buddhismu (nikoli z šivaistické tantry, jak se dříve soudilo). I když zde najdeme popisy různých muder a podobných technik (například mahá mudra, múla bandha, mahá bandha atd.), nenajdeme zde pojem hathajóga. Až ve 13. století jsou právě v Dattátréja-jóga-sástře tyto techniky poprvé označeny souhrnným termínem hathajóga. Toto označení se ujalo, protože velké množství dalších textů ho pak také užívá, a to vlastně až do dnešních dnů. 

Praxe jógy podle Dattátréji
Dattátréja-jóga-šástra není dlouhá – obsahuje necelých 170 šlók (dvojverší), a jak bylo řečeno, patří k vůbec nejstarším hathajógovým textům. Proto v ní najdeme techniky, které známe z pozdější hathajógy, ale není jich ještě zdaleka tolik. Přesto jde o text, jenž je poměrně jednotný a popisuje (v rámci možností) jasný návod k praxi. Tím se odlišuje například od mnohem slavnější Hatha(jóga)-pradípiky, která je kompilátem čerpajícím ze starších materiálů, na mnoha místech si protiřečí, popisuje techniky několika odlišnými způsoby atd. 

Dattátréja-jóga-šástra je psána formou dialogu mezi Sánkrtim, který se chce jógu naučit, a legendárním jogínem Dattátréjou. Dattátréja Sánkrtimu celý systém jógy vysvětlí. Začne základním rozdělením. To je zde historicky uvedeno vůbec poprvé, později se objevuje ve většině hathajógových textů. Jóga je rozdělena na čtyři kategorie: mantrajógu, lajajógu, hathajógu a rádžajógu. Mantrajógu Dattátréja příliš nedoporučuje. Podle něj je určena „nejnižším hledajícím“ (sádhakádhama), kteří jsou „mdlého rozumu“ (aplabuddhirimam). Lajajóga znamená doslova jógu rozpuštění. Ta se skládá z takzvaných tajných technik (sankéta), které jsou něco jako malá meditační cvičení, například (DJŠ 22–23): „Při stání [nebo] při pohybu, ve spánku [nebo] při jídle, ve dne a v noci by měl člověk meditovat na prázdnotu. To je jedna z tajných technik (sankéta), které učil Šiva. Další je popisována jako pouze soustředěný pohled na špičku nosu. A ta [technika soustředění] na plochou oblast čela mezi obočím je označována jako nejlepší.“ Tyto techniky připomínají různé meditační techniky z tanter (vidžňánabhairavatantru aj.). Často jsou jejich popisky velmi úsporné – necelé věty. Lze předpokládat, že jako u všech podobných textů je zapotřebí komentář učitele.

Hathajóga
Pak se Dattátréja dostane k popisu hathajógy, který zabírá většinu textu. Nejdřív hathajógu rozdělí na dva druhy: podle mudrců, jako byl Jádžňavalkja, a podle adeptů, jako byl Kapila. První z nich je ztotožněna s aštanga jógou (osmidílnou jógou), kterou známe už z Pataňdžaliho Jógasúter. To je zajímavé, protože dnes se tato metoda (díky svámímu Vivékánandovi) identifikuje s rádžajógou. Dattátréja ale dává jednotlivým částem jiný význam. Jam i nijam je například dohromady dvacet (DJŠ 33), „z nich je nejdůležitější uměřenost v jídle (laghváhára) a žádná jiná. Z nijam je nejdůležitější nenásilí (ahimsa) a žádná jiná.“

Dnes většinou čekáme, že hathajóga se pojí s praxí ásan. Avšak v rané hathajóze to tak ještě není. Dattátréja-jóga-šástra uvádí (jako mnoho pozdějších textů), že ásan existuje 8,4 milionů, ale popisuje jen jedinou. Tou je padmásana, což je meditační pozice. Hlavní těžiště praxe je v pránájámě, které Dattátréja věnuje velký prostor. Základní technika je nádí šódhana (DJŠ 59–62): „Moudrý by měl usednout... a zaujmout lotosovou pozici. S tělem napřímeným by měl spojit ruce a uctít své osobní božstvo (ištadévata). Pak by měl zacpat pravou nosní dírku palcem pravé ruky a postupně se nadechnout levou nosní dírkou bez přerušení tak hluboce, jak může. Pak by měl provést zádrž dechu (kumbhaka). Poté by měl vydechnout postupně skrze pravou nosní dírku – jemně, nikoli silou. Pravou dírkou by se potom měl opět nadechnout a dechem jemně naplnit břicho. Když zadržel [dech] tak dlouho, jak mohl, měl by jemně vydechnout skrze levou nosní dírku.“

Narozdíl od Pataňdžaliho využívá Dattátréja pránájámy i v dalších částech osmidílné jógy. Například pro dhjánu (meditaci) požaduje zádrž dechu po dobu šedesáti ghatik, což je dvacet čtyři hodin (to by zřejmě chtělo opět instrukce od zasvěceného učitele)....

Cílem je očištění nádí a nakonec dosažení kévala kumbhaky. To jsou opět cíle, které jsou pro hathajógu typické. Kévala kumbhaka je popsána jako zádrž dechu po libovolně dlouhou dobu (DJŠ 73). Jde vlastně o ustání dechu a dnes bývá často chápána jako takové zjemnění dechu, kdy se dech stane již naprosto nepatrným a nepostřehnutelným. Popisy podobných fenoménů máme od různých cestovatelů a dnes se staly předmětem studia i z hlediska fyziologie. Paul Brunton navštívil začátkem 30. let Indii, kde se setkal s hathajogínem, který mu tento fenomén demonstroval. Ve své knize Tajnosti indické popisuje, jak jogín zaujal meditační pozici a jeho dech postupně slábne. „Pozoruji jeho chřípí a rty; zkoumám jeho ramena a prsa; ale ani v jediném případě nemohu objevit nějaký vnější důkaz dýchání. Vím, že tyto zkoušky nejsou konečné a přeji si provést přesvědčivější zkoušku, ale jak? Můj mozek rychle pracuje.

V místnosti není žádné zrcátko, ale nacházím skvělou náhradu v malé vyleštěné mosazné misce. Držím ji chvíli pod jeho chřípím a pak zase na povrchu rtů. Její lesknoucí se povrch zůstává neposkvrněný; žádné zakalení nebo vlhkost.“

Jóga podle Kapily
Zajímavá je pro nás také část popisující „praxi jógy podle Kapily“. V pozdějších textech budou totiž právě tyto techniky spojovány s hathajógou. „Zase adepti, jako byl Kapila a další, praktikovali hathajógu různými způsoby. Ta zahrnuje: mahá mudru a mahá bandhu; pak je tam khéčarí mudra a džálandhara bandha; uddíjana, múla bandha a viparíta karaní; vadžróli je popisováno jako trojí [zahrnující též] amaróli a sahadžóli.“ (DJŠ 29–31)

Všechny tyto techniky najdeme v pozdějších textech většinou pod souhrnným označením mudry. Múla, uddíjana a džálandhara bandha jsou dodnes známé techniky, které se často učí i na běžných lekcích jógy. Viparíta karaní je nejspíš něco jako dnešní svíčka. S jistotou to nevíme, protože staré texty ji záměrně popisují velice nejasně, ale v pozdějších staletích je souvislost se svíčkou zřejmá. Je pravděpodobné, že zmíněná technika se od svíčky lišila specifickým způsobem dechu či případnou imaginací, nicméně v této oblasti nepanuje shoda.

Rádžajóga
Ostatní techniky si necháme na později – vyskytují se i v dalších textech, kde jsou popsány detailněji. Poslední část výkladu věnuje Dattátréja rádžajóze. Jak už jsme zmínili výše, dnes bývá toto označování spojováno především s Pataňdžalim. Ve 13. století to ale nebyla žádná speciální technika – rádžajóga byl stav. Je to finální stav mysli, do kterého se podle tohoto textu má jogín dostat a setrvat v něm. A dostane se do něj právě díky výše uvedeným technikám. 

Jóga pro všechny
Je možné (a často zajímavé) stopovat vývoj jednotlivých hathajógových technik. Asi nikoho nepřekvapí, že většina z nich pochází z tantry. Tantra je ale poměrně uzavřená a tajná tradice – vyžaduje zasvěcení, jež není snadné získat, a je spojena s robustní filosofickou naukou, která je chápána jako důležitá součást praxe (protože váš postoj k praxi vychází z teoretického chápání). Hathajóga je oproti tomu otevřená a zaměřuje se čistě na praxi (známý odborník na ranou hathajógu James Mallinson dokonce říkal, že „filosofie hathajógy“ je téměř protimluv). Hathajógu může praktikovat každý, a pokud ji bude praktikovat, dosáhne výsledku (DJŠ 40–42): „[Pokud] jógu praktikuje pilně, dosáhne postupně úspěchu každý, ať je mladý, nebo starý, nebo nemocný. Ať už je to bráhmana, asketa, buddhista, džinista, nosič lebky (kápálika), materialista (čárváka), nebo moudrý člověk obdařený vírou, který je bezustání oddaný své praxi – dokonalého úspěchu dosáhne každý.“ Jak je vidět, filosofické pozadí praktikujícího zde nehraje velkou roli: Tak rozdílné skupiny, jako jsou bráhmani, buddhisté či čárvákové, kteří se rozcházejí v odpovědích snad na všechny podstatné otázky, mohou hathajógu úspěšně praktikovat.

Varianty textu a překlady
Dattátréja-jóga-šástra už v minulosti vícekrát vyšla, ale doposud nevznikla její kritická edice. V současné době na ní pracuje James Mallinson, který také uveřejnil pracovní anglický překlad (citáty v tomto článku jsou číslované podle tohoto překladu a většina informací vychází právě z jeho výzkumu). K dispozici je i pracovní český překlad tohoto textu, který je dostupný na stránkách korenyjogy.cz

• autor: David Dostal
• www.korenyjogy.cz
• foto: Shutterstock.com