Čtení duchovních textů 16. 12. 2021 PDF Tisk

Tradiční jógové texty: Šivasamhita

Jógová tradice je nesmírně bohatá na různé texty, které obsahují moudrost jogínů minulosti. Jsou studovány stovky a některé i tisíce let a v tradičním liniích se bez jejich zkoumání neobejdeme. Mnohé ním poskytují nejen pochopení širšího kontextu jógové praxe, ale i pochopení života jako takového. 

Tradiční jógové texty: Šivasamhita

V minulém díle jsme mluvili o Hathapradípice, která je dnes mnoha lidmi chápána jako „bible“ hathajógy, a to spolu s Ghérandasamhitou a Šivasamhitou. Tyto tři podklady bývají někdy označovány přímo za „základní hathajógové texty“. Rovnou na začátku si můžeme říci, že to z historického hlediska není pravda. Jako základní jsou chápány pouze proto, že jde o první tři texty přeložené do angličtiny pro širokou veřejnost. Šivasamhita vyšla už v roce 1884 (přeložil Srisa Chandra Vasu), po ní vyšla v roce 1893 Hathapradípika (přeložil C. R. S. Ayangar) a v roce 1895 vyšla Ghérandasamhita (také přeložil Vasu). Do konce první světové války vyšly všechny tři hned v několika vydáních a objevily se i další překlady – ale opět jen těchto tří. Mimo odborné kruhy se proto ustálila představa, že jsou to hlavní (a někdy „jediné“) texty, které hathajógu popisují. Hathajógových textů ovšem existovalo velké množství a není mezi nimi žádný, který by byl v pravém slova smyslu hlavní (většinou jedna tradice měla svoje texty a jiná zase jiné a velká většina učení se nejspíše předávala ústně). Koneckonců účelem těchto mých článků je ukázat, že existují i další (hatha)jógové texty, ne jen ty, o kterých se nejčastěji mluví. Musíme se ale zastavit i u těch slavných, jako je právě Šivasamhita.

Doba a místo vzniku
Otázka, kdy vznikla Šivasamhita, se ukázala jako poměrně dobrodružná. Většinou je nejprve potřeba stanovit pořadí, ve kterém díla ze stejného oboru nejspíše vznikala, a až potom určit dataci. Nejdříve se soudilo, že Šivasamhita je docela pozdní dílo a že představuje jakýsi mix mezi advaitavédántou a hathajógou. První kapitola totiž obsahuje příklady, které se běžně objevují v advaitových textech, ale nesetkáme se s nimi ve starších hathajógových textech, které vychází spíše z tantry. Předpokládalo se, že ze zmíněné trojice textů je Šivasamhita nejmladší. Až James Mallinson díky pečlivé práci na přípravě kritické edice identifikoval několik citací, které naopak ukázaly, že Šivasamhita je přibližně ze stejné doby jako Hathapradípika. Byla napsána podle všeho někdy mezi roky 1300–1500. 

Na rozdíl od Hathapradípiky neznáme autora Šivasamhity, ale můžeme odhadnout místo vzniku. V hathajógových textech se běžně mluví o třech hlavních nádí (energetických drahách): ida, pingala a sušumna, které jsou přirovnávány k posvátným řekám Ganze, Jamuně a legendární „podzemní“ řece Sarasvatí. V Šivasamhitě je ale ida přirovnána k řece Varaně (současná „Barna“), pingala k Asi a sušumna ke Ganze (V.132 & 134). Toto přirovnání mohl vymyslet pouze někdo z Váránasí, kde tyto tři řeky tečou vedle sebe a spojují se (od Varny a Asi se také odvozuje název Váránasí). Navíc se zde objevují ještě další narážky na toto posvátné město, takže to sice nevíme s jistotou, ale můžeme předpokládat, že jde o místo, kde byl tento text sepsán.

Charakter textu
Celé dílo je rozděleno do pěti kapitol s tím, že pátá je výrazně delší (260 veršů, ostatní jich mají okolo stovky). Podle kolofónu jednotlivých kapitol je tento text pojat jako dialog Šivy a Párvatí. Takto je psána většina tantrických textů, takže na tom není nic zvláštního. V praxi je to tedy spíše monolog Šivy, protože Párvatí se ke slovu ani nedostane. Také název Šivasamhita doslova znamená „Šivova sbírka“.

Nepůsobí úplně jednotně a podobně jako v Hathapradípice i zde najdeme protimluvy (i když je jich méně). Občas je v textu zmíněna ásana, která není popsaná (IV.51 zmiňuje vadžrásanu a IV.110 muktásanu, ale v části věnované ásanám popis jejich provedení nenajdeme), nebo autor řekne, že se něco může, a za chvíli to zakáže (IV.92 požitky (bhukti) jsou v pořádku, V.2 požitky (bhukti) jsou největší překážkou) apod., což naznačuje, že některé verše byly vypůjčeny z jiných textů (což bylo tehdy zcela normální). Nutno dodat, že těchto rozporů není příliš mnoho. Neuspořádanost textu je ovšem značná.

Šivasamhita se také vyznačuje mnoha tantrickými rysy. Dokonce přímo v textu je označena za tantru (IV.7) a také se zde různá védská pravidla označují za zábrany na cestě k osvobození. Za překážku je například považováno studium védských spisů (védašástra, V.4), rituální koupele (snána), obřady (púdža) a dokonce i zásadní védská praxe ohnivé oběti (hóma,V.6). Považovat tyto i další základní předpisy ortodoxního hinduismu za překážky je typické pro tantrismus. I když je tu vliv tantry hodně vidět, není to tantrický text – předepsané praxe odpovídají hathajóze.

Ásany, pránájáma a mudry
Hathajóga je s těmito třemi druhy praxe obecně spojována. Dnes tedy především s ásanami, zatímco mudrami se moc nezabývá. V minulosti to bylo naopak. Až v pozdějších hathajógových textech začíná ásan přibývat, ve starších jich je málo. Šivasamhita popisuje pouze čtyři: siddhásanu, padmásanu, paščimóttánásanu a svastikásanu. I dnes tyto pozice známe pod stejnými jmény. Jako i jiné hathajógové texty, připisuje jim Šivasamhita až zázračné účinky. Někdy mi připadá, jako by se autoři předháněli, kdo vymyslí ještě bombastičtější efekt té které praxe. Některé texty slibují, jak vás praxe té nebo oné pozice zbaví šedivých vlasů, naplní silou nebo uzdraví. Šiva-samhita jde ještě dál. Siddhásana je podle ní tak skvělá, že „ten, kdo na ni pouze myslí (anudhjána), se osvobodí od hříchu (pápa)“. (III.101) 

I když jsou zde popsány pouze čtyři pozice, nechybí obligátní věta, že jich je celkem osmdesát čtyři (III.96). Z našeho pohledu bychom v textu našli ještě další praxe, které dnes chápeme jako ásany. Kromě zmínky o vadžrásaně a muktásaně je tu i „svíčka“, která se však tehdy neoznačovala jako sarvángásana, ale viparítakaraní a byla chápána jako mudra (popis není úplně jasný, buď viparítakaraní odpovídala svíčce, nebo stoji na hlavě). Najdeme tu také mahámudru, která připomíná pozici dnes označovanou jako džánu šíršásana (jen se člověk nepředklání ke kolenu, ale nechá ruce napnuté). Celkově to ale zatím žádný velký tělocvik není. Na to musíme počkat až na pozdější hathajógové texty.

Pránájámová praxe zde není příliš komplexní, ale má ambiciózní měřítka úspěchu. Základem je nádí šódhana tak, jak ji známe i dnes. „Poté by moudrý měl zacpat pravým palcem pingalu (tj. pravou nosní dírku) a nadechnout idou (tj. levou nosní dírkou) a zadržet dech, jak [dlouho] může. Pak by měl jemně a ne rychle vydechnout pingalou, než se [opět] pingalou nadechne a zadrží dech, jak [dlouho] může. Měl by jemně a ne rychle vydechnout idou. Takto by měl jógovým způsobem (jógavidhána) provést dvacet zádrží (kumbhaka).“ (III.24–26) Technika je snadná, ale požadavky na úspěch jsou vysoké: „Jedině když je jogín schopen bez únavy zadržet dech po jednu jamu (tj. tři hodiny), pratjáhára se objeví. Jinak k tomu nedojde.“ (III.64) Podobné požadavky nejsou v těchto textech nic výjimečného. V praxi tento předpis zřejmě vyžadoval interpretaci učitele (to je pro hinduistické nauky typické: pravidla jsou popsaná extrémně přísně, ale učitel je interpretuje tak, aby byla proveditelná).

V Šivasamhitě najdeme i další dechové techniky. Jsou zde označované jako „vájusádhana“ neboli „praxe dechu“ a začínají zničehonic v půlce kapitoly (III.79). Text je ale dost nejasný a nejde ani se stoprocentní jistotou říci, kolik jich tu vůbec je. Doslova to vypadá, že pět. Osobně mám pocit, že jsou tu možná jen dvě. Nemají jméno, ale připomínají šítalí a sítkárí z Hathapradípiky (další tři jsou snad varianty těchto dvou, jen člověk jinak pracuje s pozorností apod.).

Dále jsou zde i mudry. Těm je věnována čtvrtá kapitola. V kontextu hathajógy se tak označují fyzické praxe, které mají nějakým způsobem ovlivňovat proudění energie v těle nebo přímo probouzet kundaliní. Najdeme tu klasický seznam, který přesně odpovídá deseti mudrám z Hathapradípiky: mahámudra, mahábandha, mahávédha, khéčarí, uddíjána bandha, múla bandha, džálandhara bandha, viparítakaraní, vadžrólí a šaktičálana (IV.23–24). Ty známe i z jiných textů. Za pozornost ovšem stojí, že hned na začátku této kapitoly je popsaná jóni-mudra (IV.2–16), která vůbec není fyzickou praxí, ale je to vizualizační technika spojená s pránájámou (a asi múla bandhou, viz IV.66). Nikde není ani zmínka o pozici těla. Tato mudra je považována za nesmírně účinnou: „I kdyby zabil tisíc bráhmanů a zničil všechny tři světy, nebude pošpiněn hříchem díky ovládnutí jóni mudry.“ (IV.14)

Další zajímavé praxe
Jak už bylo zmíněno výše, Šivasamhita nese mnoho známek tantrismu a najdeme tu proto mnoho meditačních i dalších praxí, které v jiných hathajógových textech nenajdeme. Osobně mě zaujala třeba následující: „Jogín sedící v padmásaně daleko od společnosti lidí by měl prsty zablokovat dvě vidžňána nádí. Poté se projeví dokonalost (siddhi), radostná (sukharúpí) a čistá. Prováděním této praxe se [člověk] může stát siddhou (dokonalým), proto by se měla s úsilím vykonávat.“ (V.53–54) Nevíme s jistotou, co to vidžňána nádí jsou. Mohlo by jít o dvě krční tepny, protože podobná praxe se zachovala v tibetském buddhismu (dordže balap, „vlna vadžry“). V rámci této praxe si adept sám anebo s pomocí učitele stlačí krkavice a omezí tak přítok krve do mozku. Princip této praxe vysvětluje Ian Baker následujícím způsobem: „Díky tomu, že ve stavu akutní stresové reakce způsobené omezením přísunu kyslíku do mozku zůstaneme bděle přítomni, zesílí se uvědomění nejvnitřnější podstaty mysli jako sebe-překračujícího jasu.“ Podobná technika existovala i v hinduistické tantře. Snad to není třeba dodávat, ale pro jistotou: Tohle doma nezkoušejte!

Dále je zde celá řada „menších“ meditačních praxí jako například: „Když si jogín představuje Šivovo oko (rudrákša) jako otvor ve své lebce, tak se objeví zářící světlo jasné jako blesk.“ (V.62) „Tomu, kdo sedí v padmásaně a hledí na špičku nosu, zemře mysl a stane se [bytostí], jež se pohybuje prostorem (khéčara).“ (V.68) A najdeme tu i řadu meditací na jednotlivé čakry. Šivasamhita pracuje se známými sedmi čakrami (text je nejednotný, a tak se v různých částech liší jejich umístění). Výsledky těchto praxí nejsou čistě duchovní, ale i „praktické“: „Krásné ženy budou uneseny a budou uctívat toho, kdo pravidelně medituje na věčný svádhišthána lotos.“ (V. 104) „Pokud někdo medituje neustále na tento lotos v srdci, božské ženy (divjajóšita) budou nadšeny jeho krásou a zamilují se.“ (V.116)

Závěr
Praxí je v Šivasamhitě nepřeberně. Spousta kratších meditací i delších, vizualizace, fyzické praxe atd. Tento text má i svou poetickou kvalitu, která vynikne obzvlášť při popisu vizualizací. Příkladem je krásný popis lidského těla jako mikrokosmu (což je další tantrický prvek), kterým bych tento stručný přehled rád uzavřel (II.1–5): 

„V tomto těle je hora Méru obklopená sedmi světadíly. Na nich jsou řeky, oceány, říše a vládci. Jsou zde ršiové, mudrci, nakšatry (měsíční znamení) i planety, posvátná místa, svatyně a jejich božstva. Obíhají zde měsíc a slunce, kteří způsobují stvoření a zničení. Je tu prostor, vzduch, oheň, voda a také země. Všechny bytosti všech tří světů nalezneme v těle. Jejich běžné činnosti se odehrávají okolo hory Méru. Ten, kdo to ví, je bezpochyby jogín.“

Objednat předplatné