BLESKOVĚ
Čtení duchovních textů 16. 09. 2021 PDF Tisk

Tradiční jógové texty: Hatha-pradípika

Jógová tradice je nesmírně bohatá na různé texty, které obsahují moudrost jogínů minulosti. Jsou studovány stovky a některé i tisíce let a v tradičních liniích se bez jejich zkoumání neobejdeme. Mnohé nám poskytují nejen pochopení širšího kontextu jógové praxe, ale i pochopení života jako takového. V této sérii článků se podíváme alespoň na ty nejpodstatnější.

Tradiční jógové texty: Hatha-pradípika

Při naší cestě světem tradičních jógových textů jsme se konečně dostali k nejznámějšímu z hathajógových spisů – k Hatha-pradípice neboli Hathajóga pradípice. V předchozích dílech jsme si kromě obsahu textů řekli i o potížích, na které narážíme při práci s rukopisy: různé verze a nejednotné názvy. A tyto potíže se opakují i zde.

Hatha-pradípika versus Hathajóga-pradípika
Jako první asi všechny zarazilo jméno. Není snad správně Hathajóga pradípika? Nebo to je jiný text? Je to stejný text. Donedávna se běžně označoval jako Hathajóga pradípika, ale momentálně se za správný považuje název Hatha-pradípika. Je to proto, že tento název mají prakticky všechny rukopisy a jméno Hathajóga pradípika nejspíš vzniklo až s prvním anglickým překladem v 19. století, a to zřejmě z marketingových důvodů. Bylo potřeba, aby název díla obsahoval slovo „jóga“, protože jinak by text nikoho nezajímal (teozofická společnost tehdy vyvolala o „jógu“ velký zájem, takže se to hodilo i vydavatelům). Dnes se odborníci vrátili k názvu původnímu, protože Hathajóga pradípika je de facto až název překladu a v sanskrtských rukopisech se s ním nesetkáme.

Co se týče významu, „pradípika“ znamemá „lampička“ a je to běžné označení pro text, který má něco vysvětlit. V češtině by to tedy mohlo být přeloženo jako vysvětlení či osvětlení hathy. Hathajóga doslova znamená jóga síly a tento termín se poprvé objevil v tantrickém buddhismu, kde ale označoval něco trochu jiného (v některých textech nevíme ani jistě, co autor hathajógou mínil, u jiných jsou to techniky zádrže ejakulace). Později se název hathajóga začal vykládat symbolicky jako jóga slunce a měsíce, protože slovo hatha znamená i násilí a to má trochu negativní konotace (mnoho ostatních tradic hathajógu kritizovalo za to, že je „násilná“ apod.).

Neznáme původní podobu textu
I když je Hatha-pradípika momentálně velice slavný text přeložený do mnoha jazyků, neustále citovaný ve všech možných knihách o józe a mnohdy považovaný za bibli hathajógy, nevíme, jaká byla jeho původní podoba. Máme zachováno mnoho rukopisů, ale bohužel do dnešního dne ještě nevznikla spolehlivá kritická edice, která by odpověděla na otázku, co bylo v textu původně a co do něj bylo přidáno později. Rukopisy se od sebe totiž liší. S postupným přepisováním byly některé rozšiřovány a písaři do nich vkládali další a další pasáže. Díky tomu máme z 18. století dokonce verzi Hatha-pradípiky, která obsahuje deset kapitol. U ní je jasné, že to je až pozdější verze a je to de facto jiný text.

Občas když se hledá kritická edice nějakého textu, řeší se rozdíly v několika verších nebo dokonce slovech. U Hatha-pradípiky se zatím diskutuje o rozdílech zásadnějších. Dvě hlavní verze textu se totiž liší počtem kapitol: Jedna má čtyři a druhá pět. Verzi se čtyřmi kapitolami možná znáte i z českého překladu Karla Weinfurtera (z roku 1936) a myslím, že je nejčastější mezi anglickými překlady v jógové komunitě. Druhá verze je z Kaivalyadhamu, kde sestavili kritickou edici, která má ovšem kapitol pět. Kaivalyadham se těší velké autoritě, protože tato instituce má obsáhlou knihovnu rukopisů a také vydává mnoho tradičních sanskrtských jógových textů. Není ale úplně jasné, jestli tato kritická edice má skutečně odrážet původní podobu díla. Vypadá to, že je sestavená spíše podle toho, co bylo ve většině rukopisů, ale neproběhla historická analýza.

Verze se čtyřmi kapitolami se nejčastěji překládá čistě proto, že to je verze, kterou v 19. století komentoval Svámí Brahmánanda. Jeho komentář nazvaný „Džjótsna“ je dodnes nejoblíbenější komentář k Hatha-pradípice a prakticky všechny překlady se opírají o jeho interpretaci textu (i když dnes už to překladatelé ani nevědí, protože se opírají o předchozí překlady, které se opírají o ještě starší překlady atd.). Díky tomu se verze se čtyřmi kapitolami stala jakýmsi standardem. Ale historicky je to s otazníkem, protože původní text vznikl někdy v 15. století a Brahmánanda dokončil svůj komentář v roce 1837, což je asi o 400 let později. Je proto málo pravděpodobné, že by jeho verze byla právě tou původní, které by se vyhnuly různé úpravy.

Naštěstí v lednu 2021 odstartoval projekt Hatha-pradípika, který má za cíl sestavit kritickou edici, takže snad konečně bude k dispozici. Také již proběhl výzkum textů, které Hatha-pradípice předcházely, a sice v posledních několika letech. Předtím kritickou edici vlastně ani nešlo sestavit.

Přehled obsahu
Hatha-pradípiku napsal člověk jménem Svátmáráma, což se dozvídáme hned na začátku (v pozdějších textech se autorovo jméno za začátku či na konci objevuje často, ve starších to tak nebylo). „Svátmáráma poté, co se poklonil svému učiteli, vysvětlí znalost hathy (hathavidja) čistě za účelem [dosažení] rádžajógy.“ (HP I.2) Bohužel kromě jména nevíme o autorovi nic dalšího. Je možné, že patřil k náthům, dodnes rozšířenému asketickému řádu, neboť v seznamu mudrců jmenuje mnoho náthovských světců, kteří praktikovali hathajógu. Nevíme to však s jistotou.

Už na první přečtení nepůsobí tento text příliš jednotně. Na jednom místě Svátmáráma uvede nějaké tvrzení, aby ho o kus dál popřel. Případně předloží popis nějaké techniky, kterou o několik stránek dál popíše znovu, ale jinak, atd. Zdá se, že hodně čerpal z předchozích textů a velká část knihy jsou sebrané citace ze starších děl. Dokud ale není kritická edice, nemůžeme si být jisti. Je možné, že takto nejednotně působí pouze pozdější verze. Každopádně je těžké pochopit z Hatha-pradípiky jasné instrukce pro celou praxi (i starší Dattátréja-jóga-šástra nebo Górakša-šataka mají jasnější schéma). Je to spíše soubor všech možných praxí spojených s hathajógou, které dal Svátmáráma dohromady v jednom manuálu.

Základní text má čtyři kapitoly (a možná pátou), které tematicky kopírují oblasti praxe hathajógy: ásany, pránájáma, mudry a nádánusandhána (praxe naslouchání náda). Sám Svátmáráma říká (HP I.56): „Pořadí praxe hathy je ásana, různé kumbhaky (tj. pránájáma), prostředky nazývané mudry a poté nádánusandhána (naslouchání náda).“

Ásany
V první kapitole tak vysvětlí dohromady patnáct ásan. Celkový počet není jistý, protože některé ásany jsou zmíněny, ale nejsou popsány, a některé zase mají více názvů. Podobně jako dnes panoval už v 15. století v názvech ásan chaos (HP I.37): „Jedni ji nazývají siddhásana, další ji znají jako vadžrásanu, jiní ji označují jako muktásanu a ještě další jako guptásanu.“ Pro Svátmárámu měly ásany také čistě fyzický účel – udržet tělo zdravé (HP I.17): „Praxe ásan přinese pevnost (sthairja), zdraví (árógja) a lehkost končetin (angalághava).“ Tehdy se ásany nepoužívaly k práci s energií, napojení na sebe, ovládnutí mysli a podobně, to je záležitost až 20. století, kdy lidé chtějí dosahovat cvičením div ne osvícení. K tomu středověká hathajóga používala jiné techniky (především varianty pránájámy).

Pránájáma a očistné techniky
Druhá kapitola obsahuje dvě témata: šat-karmy a pránájámu. Šat znamená šest a karman je čin, šat-karmy (nebo šat-karman, šat-karmáni) je souborné označení pro šest očistných technik, které v nějaké podobě známe i dnes: dhautí, vastí, nétí, trátaka, naulí a kapálabháti. Nebudeme se zde pouštět do detailního popisu, můžete se zeptat svého učitele a existuje též velké množství literatury i v češtině. V Hatha-pradípice je pouze těchto šest (a ještě gadžakaraní, která je ale popsaná mimo uvedenou šestici a nikdo si není jistý, jestli k ní má patřit, nebo jde o něco jiného). V pozdějších textech je technik mnohem víc, ale stále se uspořádávají do těchto šesti kategorií, a proto se jim až dodnes říká šat-karmy. To, že zde tyto techniky najdeme, asi nikoho nepřekvapí. Historicky je to ale velice významné. Je to totiž vůbec poprvé, co jsou zařazeny do hathajógy. Podobné techniky známe z ájurvédy, ale před Svátmárámou je nikdo nepopsal v jógovém textu. Od této doby se ale objevují pravidelně. Zajímavé také je, že v Hatha-pradípice jsou vlastně volitelné. Stejné očisty můžeme prý dosáhnout také nádí-šódhanou a jen někteří by měli dělat šat-karmy. V pozdějších textech (třeba v Ghéránda samhitě) jsou ale už povinné a měl by je dělat každý.

Po šesti očistných technikách následuje popis osmi pránájám. Svátmáráma tedy nepoužívá termín pránájáma, ale kumbhaka (doslova „džbán“, ale v jógových textech je to termín pro zádrž dechu). Vyjmenovává celkem osm technik: súrja-bhédana, udždžají, sítkárí, šítalí, bhastrika, bhrámarí, múrččha a pláviní. Na první pohled nás asi zarazí absence nádí-šódhany, protože tato dechová technika je momentálně v pránájámě všudypřítomná. Svátmáráma ji také popisuje, ale mnohem dříve, v souvislosti s očistou těla (spolu s šat-karmy). Mnoho pozdějších autorů proto nepovažuje nádí-šódhanu za pránájámu v pravém slova smyslu (viz např. Kuvaljánanda). Podle nich do pránájámy patří pouze těchto osm technik. Nádí-šódhana je pak technikou očistnou podobně jako kapálabháti. Svátmáráma ale nebyl příliš pečlivý, pokud jde o kategorizaci, takže těžko říct, jak to myslel.

Cílem těchto osmi technik je dosažení zastavení dechu (kévala-kumbhaka), kterou jsme popisovali už u Dattátréja-jóga-šástry. Vidíme, že tento cíl se stal pevnou osou praxe. Část věnovaná pránájámě je jedna z nejzajímavějších a je zřejmé, že tato praxe byla považována za zásadní (v pozdější době dokonce existovala lidová představa, že hathajóga je cvičení v zadržování dechu).

Mudry
Třetí kapitola se věnuje mudrám. Je méně jasná, a to hlavně proto, že Svátmáráma moc nevysvětluje, k čemu konkrétně jsou mudry dobré. Podle všeho jsou to techniky, které mají praktikujícímu umožnit ještě lépe pracovat s vnitřní energií než pouze pránájáma. Je to nejspíše něco jako pránájáma spojená s určitou pozicí těla s tím, že tato pozice má směřovat energii určitým směrem, což má ve finále vést k probuzení kundaliní. Mudry se vyskytovaly už v předchozích textech a zde jich je jen málo navíc. Celkem jich tu najdeme deset, což se na dlouhou dobu stane standard (dodnes se mluví o daša-mudra neboli deseti mudrách) Jsou to: mahámudra, mahábandha, mahávédha, khéčarí, uddíjána-bandha, múla-bandha, džálandhara-bandha, viparítakaraní, vadžrólí a šaktičálana. Aby Svátmáráma dodržel svou míru nekonzistence, mudru khéčarí popisuje v následující kapitole jinak a mezi mudry ještě zahrnuje sahadžólí a amarólí (které jsou ale někdy chápány jakou součást vadžrólí mudry).

Za pozornost stojí šakti-čálana. Tato mudra má už podle názvu („pohybující s šakti“) jako svůj hlavní cíl probuzení kundaliní. Popis jejího provedení je ale dost kryptický (HP III.111–112): „Kundaliní by měla být probuzena chycením za ocas. Poté šakti (tj. kundaliní) odloží svůj spánek a bude stoupat s velikou silou. Poté, co se jogín nadechne sluncem (tj. pravou nosní dírkou), měl by pohybovat hadem dole pomocí paridhány. [To by měl dělat] každý den, ráno a večer hodinu a půl.“ Většina pozdějších učitelů interpretuje tuto mudru jako kombinaci různých dechových technik a bandh (Kršnamáčárja podle A. G. Mohana vysvětloval paridhánu jako formu naulí).

Poslouchání náda
Čtvrtá kapitola je věnována různým praxím, které jsou evidentně chápány jako pokročilejší. Ústřední roli zde hraje (již na začátku avizovaná) nádánusandhána neboli naslouchání náda. Náda je mystický vnitřní zvuk, který se bez ustání ozývá v hlubinách naší bytosti, ale člověk ho za běžných okolností nedokáže slyšet. Podle Svátmárámy začne být zvuk slyšitelný, až když se očistí energetické dráhy v těle (a k tomu je potřeba nádí-šódhana neboli šat-karmy). A navíc ho člověk ani tak vlastně neslyší v jeho pravé podobě. Slyší jakousi hrubou verzi, ale čím víc medituje, tím víc se tento zvuk mění. Text popisuje různá stadia této praxe, včetně toho, jak v tom kterém stadiu náda zní – někdy jako buben, jindy jako vína (indický strunný nástroj)… Čím víc se jogín na zvuk soustředí, tím víc se noří do hlubin svého nitra. Nádu si lidé často pletou s jinými zvuky a Svátmáráma to sice nepíše, ale jinde je zmíněno, že nádu člověk pozná tak, že ji uslyší, i kdyby byl na rockovém koncertu.

Pátá kapitola edice z Kaivalyadhamu pojednává o něčem, co bychom mohli označit jako „terapii“. Je zde vysvětlení některých základních termínů z ájurvédy (váta, pitta, kapha) a jak si poradit se souvisejícími nemocemi pomocí dechových technik, meditací a úprav jídelníčku.

Přelom
Hatha-pradípika je do značné míry přelomový text. Výzkumník Jason Birch to vyjádřil slovy: „Svátmáráma zařadil do svého díla širší repertoár technik než dřívější texty a spojuje různá učení z rozličných jógových tradic do jednoho systému, který nazval hathajóga. Před Svátmárámou byla hathajóga chápána jako jedna z mnoha položek v hierarchickém modelu jógy. V Hatha-pradípice je samostatným prostředkem k dosažení rádžajógy (tj. samádhi) a úplným soteriologickým systémem.“

Objednat předplatné