Proudem dějin jsme se postupně dostali do 17. století a dnes nejznámějším textem z této doby je určitě Ghéranda-samhita. Bezpochyby je to také tím, že byla jedním z prvních hathajógových textů přeložených do angličtiny (úplně první byla Šiva-samhita, o které jsme již psali). První anglický překlad Ghéranda-samhity z pera S. C. Vasua vyšel v roce 1895 a následoval německý překlad od Richarda Schmidta, který vyšel v jeho knize „Fakire und Fakirtum in alten un modernen Indien“ z roku 1907/1908 (mimochodem R. Schmidt byl k józe extrémně kritický; už v předmluvě píše: „Pro mne jsou všichni jogíni zlodějíčci a podvodníci.“). A nejspíše z tohoto německého překladu vychází pak Karel Weinfurter, který část Ghéranda-samhity poprvé přeložil do češtiny ve své knize „Divy a kouzla indických fakirů“ (ta začala sešitově vycházet od roku 1913). Karel Weinfurter byl vůči jogínům ovšem pozitivněji naladěn než Schmidt.

Datace a místo
U pozdějších děl bývá většinou datace o něco snazší. Nejstarší dochovaný rukopis máme z roku 1802 (u rukopisů naštěstí mnoho písařů uvádí poznámku o datu dokončení), ale určitě to není nejstarší rukopis, který kdy existoval. Zároveň ale nenacházíme žádné citáty z Ghéranda-samhity ani zmínky o ní v textech ze 17. stol. Proto s největší pravděpodobností vznikla někdy ke konci 17. stol. nebo začátkem 18. stol.

Ze samotného textu nelze poznat místo vzniku. Největší množství rukopisů, které se zachovaly, pochází z Bengálska, a proto se odhaduje, že zde tento text nejspíše vznikl.

„Sedmidílná jóga“ (saptánga-jóga)
Text Ghéranda-samhity je rozdělen systematicky do sedmi kapitol. První je takovým úvodem, kdy „nosič lebky“ (kápálika) Čanda přijde za mudrcem Ghérandou a žádá ho, aby jej učil o józe. Ghéranda mu tedy vysvětlí praxi jógy. Zajímavé je, že se zde nesetkáme s termínem „hathajóga“. Ghéranda svůj systém jógy označuje jako „ghata-jóga“, případně „ghatastha-jóga“. Ghata je v sanskrtu výraz pro velký hliněný džbán. Ovšem zde se v celém textu objevuje jako synonymum pro tělo. A vlastně je tu tělo skutečně chápáno jako džbán: „Tělo je jako nevypálený džbán stojící ve vodě, neustále podléhá rozkladu. Je třeba ho vypálit ohněm jógy a tím ho očistit.“ (GS I.8)

Ghérandova ghata-jóga má sedm částí a je na první pohled takovou kombinací mezi Pataňdžaliho „osmidílnou jógou“ a hathajógou. Podobný přístup mají ovšem i některé starší texty (třeba Jóga-jádžňavalkja), a i když by názvy některých částí mohly připomínat Pataňdžaliho, tak jejich obsah je odlišný. Ghéranda popisuje těchto sedm částí i jejich přínosy takto (GS I.10–11): „Pomocí šesti [očistných] úkonů (šat-karman) nastane čistota (šódhana) a ásanami síla. Pomocí muder [nastane] pevnost a vskutku pratjáhárou klid. Díky pránájámě [je dosaženo] lehkosti, díky meditaci (dhjána) přímého zážitku Já (átman) a skrze samádhi neposkvrněnosti (nirlipta), což je osvobození, o tom není pochyb.“

Očistné techniky
Šest očistných úkonů (šat-karman) se vyskytuje v hathajóze už od Hatha-pradípiky a postupně nabývají na počtu. Ghéranda-samhita jich obsahuje úctyhodné množství: se všemi variantami jich je 21. Následně jsou rozděleny do šesti kategorií, aby stále odpovídaly názvu „šat-karman“. Některé jsou komplikované a některé jsou prosté, např. karna-jugmajóh dhauti neboli očista obou uší: „Špičkou ukazováčku ať [jógin] drhne oba ušní otvory.“ (GS I.32) Mimochodem jedna z očist je i čištění zubů, jen místo zubní pasty se používá pryskyřice z druhu akácie (GS I.26).

Když se s nimi setkáváme poprvé v Hatha-pradípice, tak jsou víceméně volitelné. Očisty tam lze dosáhnout též pomocí pránájámy. V Ghéranda-samhitě je již situace jiná: očistné techniky jsou povinnou a nedílnou součástí praxe.

Ásany a mudry
Jak zmínil Jason Birch, někdy od 16. století začíná postupně růst počet ásan, které jsou v textech popsané. Ghéranda-samhita je toho dokladem. Jako mnoho starších textů uvádí, že ásan je mnoho: „Dohromady je ásan tolik, kolik je živých bytostí. Šiva jich učil 8,4 milionů. Z nich je nejdůležitějších 84 a z [těchto 84] je ve světě smrtelníků dobrých 32.“ (GS II.1–2) Tradice 84 ásan se časem stala významnou a víc textů se na tento počet odvolává (viz třeba už Hatha-pradípika nebo Hatha-ratnávalí, o kterém byla řeč posledně). Ghéranda ale popisuje jen oněch 32 ásan „dobrých ve světě smrtelníků“. Mnoho popisů je zde převzato ze starších hathajógových textů.

Po ásanách následují mudry. Většina podobných textů se drží schématu: ásan je velké množství, ale muder je deset (a pránájám osm, o tom dále). V Ghéránda-samhitě najdeme muder dokonce 25. Mnohdy ale není jasné, co přesně z dané praxe dělá mudru. Kromě klasických muder, jako je džálandhara-bandha, múla-bandha, uddíjána, mahámudra, viparíta-karaní, khéčarí, které najdeme snad ve všech hathajógových textech, je zde např. mátangí-mudra: „Ať [jógin] stojí ve vodě až po krk a vtáhne vodu nosními dírkami. Pak ji vypustí ústy a znovu ji vtáhne ústy. Poté ji vypustí nosními dírkami. Toto ať dělá znovu a znovu. Tato nejvyšší mudra mátangí ničí stáří a smrt.“ (GS III.67–68) Čistě podle popisu připomíná spíše očistnou techniku než mudru.

Pratjáhára a pránájáma
Pratjáhára je vůbec nejkratší kapitolou tohoto díla. Celý její obsah pouze říká, že jogín má ovládat smysly a držet je ve vlastní moci. Kapitola má jen sedm veršů.

Naopak pránájáma je opět jedna z propracovanějších kapitol. Je zde mnoho citací z jiných textů ohledně stravy a životosprávy. Praxe pránájámy je pak popsána podobně jako v jiných dílech. Nejprve je třeba očistit nádí. To je možné jednak již popsanými očistnými technikami anebo pomocí nádí-šódhany (dýchání se střídáním nosních dírek). Ta je zde popsaná i s bídža-mantrami, takže třeba: „Ať nadechne vzduch skrz měsíc (tj. levou nosní dírku) a zopakuje bídža-mantru šestnáctkrát. Zadrží dech po dobu 64 opakování a vydechne skrze slunce (tj. pravou nosní dírkou) na 32 opakování.“ (GS V.39) Text zmiňuje, že má jít o bídža-mantru vzduchu, ale nepíše přesně kterou. Podle všeho je to mantra ja nebo jam. Text dále popisuje podobnou praxi s různými vizualizacemi s mantrou tham, vam a la.

V dalším popisu se Ghéranda drží tradice. Je zde osm pránájám, ale jsou jiné než těch osm, co najdeme třeba v Hatha-pradípice. Jsou to: sahita, súrjabhéda, udždžájí, šítalí, bhastrika, bhrámarí, múrččha a kévalí (GS V.46). V Hatha-pradípice nenajdeme sahitu a kévalí, ale místo nich tam je pláviní a šítkárí. Alespoň pro ilustraci si popišme kombinaci vizualizace, bídža-manter a dýchání. Nejprve by měl jogín meditovat na stvořitele Brahmu s vlastností radžasu, červené barvy a písmene „a“. Měl by nadechnout levou nosní dírkou na šestnáct opakování písmene „a“. Pak zadržet dech a meditovat na Višnua s vlastností sattvy, černé barvy a 64krát zopakovat písmeno „u“. Pak by měl vydechnout pravou nosní dírkou a meditovat přitom na Šivu s vlastností tamasu, bílé barvy a 32krát zopakovat písmena „ma“. Vidíme, že se v této praxi hezky kombinují stvořitel (Brahma), udržovatel (Višnu) a ničitel (Šiva) spolu se třemi gunami (radžas, sattva, tamas) a třemi částmi slabiky óm (rozdělena na a, u, ma). Zvláštní jsou samozřejmě barvy. Tamas nebývá spojován s bílou a sattva s černou. Bohužel podobných nejasností je u vizualizací popsaných v Ghéranda-samhitě víc a asi ještě potrvá, než někdo sestaví kritikou edici, která by pomohla osvětlit, kdy jde o záměr a kdy je to písařská chyba.

Meditace a samádhi
Meditace (dhjána) i samádhi jsou opět dvě krátké kapitoly (dohromady jen 45 veršů). Meditace je zde popsána ve třech základních druzích, které jsou postupně abstraktnější. První je hrubá meditace, při které se medituje na konkrétní podobu božstva nebo učitele. Další je „meditace na světlo“, u které jsou dvě možnosti: „Kundaliní je v múládháře v podobě hada. Džívátman (individuální já) tam spočívá v podobě plamene lampy. Medituj na tento plamen jako na zářící brahma. To je nejvyšší meditace, meditace na světlo. [Nebo:] Mezi obočím a nad myslí (manas) je světlo skládající se ze slabiky óm. Medituj na ně jako na obklopené kruhem ohně. To je meditace na světlo.“ (GS VI.16–17)

A nakonec je to „jemná meditace“, která zde není úplně jasně popsaná: „Když díky velmi příznivému osudu se probudí jogínova kundaliní, spojí se s Já, vyjde skrze oční důlky a vydá se po královské cestě. Není možné ji spatřit, protože poletuje kolem.“ (GS VI.18–19) Z textu není přímo jasné, jak by se tato praxe měla provádět.

Poslední kapitola je pak o samádhi s tím, že podle Ghérandy lze samádhi dosáhnout pouze milostí učitele. Zároveň tu ale najdeme zmínky o již popsaných praxích, které mají vést k různým druhům samádhi. Jsou to šámbhaví-mudra, bhrámarí-kumbhaka, khéčarí-mudra a jóni-mudra. Každá z těchto technik má vést k jednomu druhu samádhi, které jsou zde označené jako: dhjána, náda, rásánanda a laja-siddhi.

Všechny vlastně končí v poznání: „Jsem brahma a nic jiného. Jsem jediné brahma a netýká se mne utrpení. Mojí podobou je bytí, vědomí a blaženost. Jsem věčně svobodné. Spočívám ve své vlastní přirozenosti.“ (GS VII.4)

• autor: David Dostal
• www.korenyjogy.cz
• foto: Shutterstock.com