Nedávno jsme při rozhovoru s novinářkou jednoho magazínu probíraly i téma kreativity, o které si z pohledu jógy můžete přečíst článek v lednovém čísle časopisu. „Jsem kreativní duše, pracovat za přepážkou, to bych opravdu nemohla,“ prohlásila. Nemyslela to nijak zle, ale přesto mě přiměla k zamyšlení, jestli je možné takto od sebe kreativitu a nějakou konkrétní práci oddělovat.
Poprvé jsem se do něj zamilovala jako dítě, v 80. letech minulého století. V dobách, kdy román „Jíst, meditovat, milovat“ měl na své vydání ještě několik dekád počkat, Ubud byl anonymní vesničkou a mnoho domorodých žen ve vnitrozemí ostrova Bali ještě stále chodilo s obnaženými hrudníky.
Naši předkové stavěli velké dveře a brány, které chránily obydlí, aby zlo zůstalo venku. I v dnešní době platí, že vstup je jedno z nejdůležitějších míst, o které bychom měli pečovat a oslavovat ho. Ne nadarmo se říká, že nejdůležitější dveře jsou ty od domova.
„Na herním poli našeho velkolepého životního příběhu, který nás tolik zaměstnává, si neustále replikujeme situace, které navozují to, co nás naštvalo (resp. zranilo) na začátku. Vše, co se v životě dokola a dokola opakuje, má svůj důvod a původ.“
Stále si ještě užíváme tu trochu sváteční náladu, kdy jsme plni očekávání a předsevzetí, kdy máme možnost obrátit list a začít znovu (s tím co úplně nevyšlo) nebo možná s něčím úplně novým, i když už se v koutku duše trošku bojíme, aby to nedopadlo tak jako vloni, že naše předsevzetí vyšumí kamsi do ztracena...
Novoroční předsevzetí jsou dost často klišé. Někdo je úplně zatracuje, někdo se jimi naopak zahlcuje. Více než tři čtvrtiny z nás v nich podle statistik selžou. Přesto se však dají využít pro dobrou věc. V lednovém čísle Jóga Dnes si můžeme přečíst, jaká předsevzetí si určitě nedávat. Takže jak vlastně na to?
Příběhy jsou krásné. A nejkrásnější je ten, který píše náš vlastní život. Je jen na nás, jaký bude. Zda se bude jednat o komedii, drama, nebo pohádku. To, co můžeme ovlivnit, máme v rukou. To, co ovlivnit nemůžeme, máme pustit a nechat jít.
Sedím na terase u tenisových kurtů, poslouchám údery raket, hlahol kolem sebe a mám naprosto prázdnou hlavu. Stav, kterého bych si často přál docílit, ale většinou bezvýsledně. Dnes jsem se nemusel snažit vůbec a prázdnota si mě neomylně našla...
Prosinec je měsícem, kdy si všudypřítomnou všeprostupující lásku uvědomujeme více než kdy dřív. Je to předzvěst svátků, na něž se mnozí z nás těší celý rok jako malé děti. Jen kvůli něčemu jinému. Dříve jsme se těšili na to, že budeme dárky dostávat, dnes, že je budeme dávat.
