Vipassana – cesta k osvícení, nebo deset dní nečinnosti?

31. 01. 2019


Naše veškeré pocity, chtíče, touhy a odmítání jsou jen nekonečným plynutím. Všechno se jednou změní, pomine a přerodí v něco jiného. To, že tuto skutečnost odmítáme, je původcem veškerého našeho utrpení, které způsobujeme sami sobě...

Vipassanu jsem absolvovala před několika lety na Jávě, během mé cesty z Prahy k protinožcům přes Asii, Indii a zase zpět. Byla ne úplně plánovanou aktivitou, která ve svém čase a prostoru však přirozeně zapadla do sledu událostí, a pokud by se nestala, zřejmě bych ani já neskončila v Indii a možná bych se nevěnovala věcem, kterým se v současnosti věnuji. To ale teď není podstatné.

Pár dní po ukončení meditace jsem napsala dlouhý článek popisující její průběh a obsahující ještě ne zcela objektivní hodnocení celého procesu. Myslím, že téměř každý, ať už je jeho zážitek z dlouhých deseti dnů jakýkoliv, je po jejím ukončení nabitý adrenalinem, že to zvládl. Přece jen sednout si na skoro dva týdny na zadek a nic nedělat je pro většinu z nás jen těžko představitelný úkol. Zkušenost však nikdy není dobrá ani špatná, zkušenost prostě je.

Co je vlastně meditace?

Abychom se naladili na jednu vlnu, v kostce si řekněme, co vlastně ta meditace je. V našich zeměpisných šířkách stále panuje mezi většinou neznalé populace všeobecné přesvědčení, že meditace je v lepším případě aktivita pro lidi, kteří nemají co na práci, a v tom horším případě zavání členstvím v nebezpečné sektě bláznů skákajících dokola za rytmického zvuku čehosi.

Jak jistě alespoň trochu uvědomělý člověk tuší, ani jedno se nezakládá na pravdě. Slovo meditace je odvozeno od latinského slova „meditatio“, které v překladu znamená „rozjímání“. Hovoříme-li o meditaci, máme na mysli různé techniky prohlubování soustředění, se kterým má nejen naše generace dost zásadní problém.

Vipassana je právě jedním z druhů meditace, ze které, podle mého názoru, další novodobé meditační techniky vychází. Vipassana je ve své původní podobě dost časově náročná a očekává od žáků naprosté ponoření do této techniky, a to alespoň na oněch deset dní. I dnes, kdy mé nadšení opadlo, si myslím, že to má svůj význam a rozhodně se nejedná o promrhaný čas. Určitě se soustředění dá učit i jinak, ale pravdou je, že tady nemáte jinou možnost, pokud nechcete celou akci vzdát.

Vidět věci takové, jaké opravdu jsou

Co tedy vipassana je? Vipassana (meditace vhledu) znamená vidět věci takové, jaké opravdu jsou. Je jednou z nejstarších meditačních technik Indie, která vychází z buddhismu a byla před více než 2500 lety vymyšlena Buddhou. Nemá však nic společného s náboženstvím a byla Buddhou vyučována jako univerzální prostředek k léčbě všech trápení. On sám ji nazval „art of living“ (umění žít) a tak se jí říká dodnes. Vipassana je cestou k celkové sebetransformaci skrze pozorování sama sebe. Všímavý čtenář uvidí spojitost s jógou a je pravda, že mnoho lidí, kteří se meditace účastní, se také věnuje józe. Zkrátka a jednoduše, uvolněné kyčle jsou zde velkou výhodou. Vipassana se zaměřuje na propojení těla a mysli, které můžeme uskutečnit, zkoncentrujeme-li svou pozornost na fyzické pocity. Můžeme skoro říci, že se jedná o takovou jógu bez ásan, protože v józe se učíme své tělo vnímat právě prostřednictvím jednotlivých pozic, kdežto u vipassany zaměřujeme svou pozornost dovnitř těla v sedu. To je ve výsledku daleko složitější, ale v určitých směrech také efektivnější. Zkuste si jen tak na hodinu sednout a v této pozici nehybně setrvat. Výuka začíná tím, že žáci po několik dlouhých dnů, které se zdají být jako týdny, pozorují pouze svůj dech, potom soustředí svou pozornost na své nosní dírky a vnímají proudění vzduchu. Oproti józe se zde s dechem ale nepracuje, pouze se vnímá s plnou pozorností.

Přísný řád

Vipassana se vyučuje na minimálně desetidenních pobytových kurzech, během kterých žáci dodržují pro někoho velmi přísný řád, učí se základy techniky meditace a až 16 hodin denně praktikují. Deset dnů je pro výuku minimum. Dřívějším minimem bylo 40 dnů, ale tato délka byla pro potřeby současné společnosti zkrácena. Před začátkem kurzu je povinnost odevzdat veškeré telekomunikační zařízení, psací a čtecí potřeby. Studentům je zapovězeno mezi sebou mluvit a nesmí si ani pohledět do tváře, čímž je podporována maximální koncentrace na sebe sama.

Ptáte se, k čemu je to všechno dobré? I já jsem měla spoustu otázek, než jsem se na vipassanu vypravila. Ačkoliv začínám být s postupujícím časem trochu alergická na slovo „meditace“, protože se jím začíná označovat naprosto všechno, učení se zklidnění, jak někdy meditaci říkám, bych doporučila každému, kdo hledá otázky a nenalézá odpovědi, kdo je unaven tempem práce a života a kdo potřebuje zastavit a nadechnout se.

Pro mne samotnou je zajímavé ohlédnout se zpět a vidět zkušenost z trochu jiného úhlu. Já si celých deset dní, až na jednu malou několikahodinovou krizi, nečekaně užila. Ano, bolely mne kyčle, ale vcelku rychle jsem se naladila na své tělo a po pár dnech zažívala pocity zcela nečekané. Prvně jsem si uvědomila, že jsme to my, kdo si tvoříme svou realitu, která sama o sobě vlastně neexistuje. Překvapivým poznatkem bylo, že k tomu, aby člověk obletěl celý svět, někdy stačí sednout si na zadek a pro změnu se podívat dovnitř sebe sama. Věci, které objeví, mu nemusí být vždy po chuti, ale nic není tak horké, jak se na první pohled zdá.

Noble silence

Začali jsme večer po příjezdu, kdy bylo spuštěno „noble silence“, které se nesmělo přerušit do desátého dne. Každý den probíhal totožný program od 4 hodin ráno do 9 hodin večer. V 6:30 h snídaně, v 11 h oběd, odpolední „svačina“ již bez jídla a mezitím hodinu až hodinu a půl dlouhé meditace, kdy nám nejprve byla vysvětlena jednoduchá technika a pak jsme pokračovali sami, každý se svými problémy. Večer byla jediná „aktivita“, a to hodinové video se S. N. Goenkou, zakladatelem vipassany, ve kterém popisoval a vysvětloval smysl našeho konání a postupně, aniž bych se měla šanci na cokoli zeptat, odpověděl na všechny otázky, které v mé mysli vyvstaly. Díky tomu jsem si uvědomila, že odpovědi na naše otázky často přichází samy. Jen my je, díky své neschopnosti vnímat, většinou neslyšíme.

První tři dny jsme strávili soustředěním se pouze na svůj dech, pak na místo pod nosem a nakonec na své nosní dírky. Účelem tohoto procesu je úplné zklidnění mysli a rozvoj soustředění se na jeden bod. V dnešní době jsme přehlceni impulzy a informacemi do té míry, že přestáváme vnímat a cítit sami sebe, a k ukojení svých potřeb jsme neustále v pohybu. Pokud však nejsme schopni cítit sami sebe, nemůžeme cítit a vnímat ani ostatní, z čehož můžeme jednoduše odvodit stav dnešní společnosti. Tento velmi jednoduchý úkol – na chvíli si sednout, ztišit se a vnímat – je pro mnoho lidí jen těžko proveditelný. Honíme nedohonitelné, a pokud máme chvíli času, snažíme se ji vyplnit dalšími aktivitami nebo naopak zaplácnout pasivní zábavou, při které, jak si namlouváme, vypneme hlavu. Nechci generalizovat, a mluvím-li v množném čísle, myslím tím většinu svého okolí. Hodiny splývají ve dny, dny se přelévají v týdny, měsíce a roky. Proplouváme vším, bez většího uvědomění sebe sama, a než se nadějeme, cítíme se staří a ve stáří již přece nemá smysl něco měnit. Je to tak, jak to je, a na změny je pozdě.

Cítit vlastní tělo

Někdy kolem čtvrtého dne jsem začala cítit celé své tělo. Z tohoto zážitku jsem byla velmi překvapená, neboť jsem si myslela, že přece jako sportovec své tělo cítit umím. Cítila jsem každý sval, každý orgán, jednotlivé kosti i celou páteř. Zdálo se mi, jako bych se vznášela a byla vším, a netušila jsem, jak tyto nové intenzivní pocity kontrolovat. Nekončící pocit klidu, absolutního štěstí, splynutí sama se sebou a zároveň s okolním světem byl velmi opojný a bylo mi jasné, jak tento pocit může být nebezpečný. Cílem soustředění jistě není vědomě vyvolávané opojení libými pocity ani plavba na růžovém obláčku. Díky těmto stavům a jejich následnému vysvětlení mi došlo, že podstatou je, že naše veškeré pocity, chtíče, touhy a odmítání jsou jen nekonečným plynutím. Všechno se jednou změní, pomine a přerodí v něco jiného. To, že tuto skutečnost odmítáme, je původcem veškerého našeho utrpení, které způsobujeme sami sobě.

Prohlubující se koncentrace

Další dny plynuly v podobném rytmu, jen moje schopnost koncentrace se prohlubovala. Nepřestávalo mne fascinovat, že já, která jsem s koncentrací v klidu měla vždy problém a jakékoliv učení musela prokládat aktivním pohybem, jsem byla schopna se soustředit na vše, co jsem chtěla. Jak jsem později z rozhovoru s ostatními účastníky pochopila, tuto zkušenost neměl každý. Při společném sdílení po ukončení kurzu jsem si uvědomila, že to, co člověk během této doby zažije, se odvíjí od jeho dosavadní zkušenosti a určité připravenosti a otevřenosti. Není zde žádné správně ani špatně. Tělo i mysl musí být připravené, a proto není dobré cokoli očekávat či zpracovávat zážitek zprostředkovaně. Jak se říká, „zkušenost je nepřenosná“. Je třeba počítat s tím, že i v případě, že celý pobyt proběhne v klidu, návrat do reality může být trochu nepříjemný a dozvuky času stráveného sám se sebou se mohou objevovat po příštích pár týdnů.

Já sama byla ještě dost dlouho po vipassaně přesvědčena o její nenahraditelnosti. Po pár letech a dalších zkušenostech už tolik radikální nejsem. Pořád si myslím, že by bylo skvělé, kdyby si každý z nás alespoň jednou za život dopřál deset dní sám pro sebe, ať už by dělal cokoliv. Touží-li někdo proniknout do „tajů meditace“, je deset dní dobrým základem pro jeho další práci. Pokud by však oněch deset dní mělo být pouze dalším odškrtnutým políčkem na seznamu „To do“, pak poněkud pozbývají smyslu. Vipassana určitě není místem pro řešení jakýchkoliv psychických či duševních problémů, které zklidněním ještě narostou, a její absolvování může stav člověka podstatně zhoršit. Vipassana ani jakákoliv jiná meditace člověka nezachrání ani nevyřeší jeho problémy, pokud on sám nebude chtít věci měnit.

 


Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket