Historie jógy 18. 06. 2020 PDF Tisk

Tradiční jógové texty: Védy

Jógová tradice je nesmírně bohatá na různé texty, které obsahují moudrost jogínů minulosti. Jsou studovány stovky, někdy i tisíce let a v tradičních liniích se bez jejich znalosti neobejdete. Mnohé nám poskytují nejen pochopení širšího kontextu jógové praxe, ale i pochopení života jako takového. V této sérii článků se podíváme alespoň na ty nejpodstatnější.

Tradiční jógové texty: Védy

Védy jsou nejen nejstaršími indickými texty, ale i jedněmi z nejstarších literárních památek lidstva celkově (alespoň z těch, které se dochovaly). Zajímavé je, že védy se v nepřerušené linii studují, recitují a učí nazpaměť dodnes. Žádné jiné staré literární památky (Egyptské knihy mrtvých nebo Texty pyramid, Epos o Gilgamešovi apod.) neměly to štěstí.

Vznik
Kdy přesně védy vznikly, je velice obtížné určit. Jde o poměrně veliký soubor textů, které se (ani dle tradice) neobjevily v jednu chvíli, ale vznikaly postupně, a to nejspíš v průběhu mnoha staletí. Obecně se odhaduje, že nejstarší vznikaly někdy okolo roku 1600 př. Kr. Podle všeho se tak dělo na severozápadě dnešní Indie a v Pákistánu. Víme to díky tomu, že védy obsahují mnoho zmínek o různých pohořích a hlavně posvátných řekách. Jejich jazykem je sanskrt, který se později stal posvátným jazykem celé Indie. Védy jsou ovšem psané starší formou sanskrtu. V té době ještě nebyla přesně definována pravidla gramatiky (ty zpracoval Pánini až ve 4. stol. př. Kr.) – byl to koneckonců živý jazyk –, a tak jsou některé pasáže obtížně srozumitelné. I když někdo umí klasický sanskrt, pro dobré porozumění védským textům to nestačí.

Tradičně se předpokládá, že védy nebyly sepsány stejným způsobem jako ostatní texty. Velcí mudrci (ršiové) totiž zaslechli jednotlivé védské hymny v hluboké meditaci a pak je zaznamenali. Ršiové proto nejsou považováni za autory jednotlivých hymnů, ale za někoho, kdo je pouze objevil a tak je zpřístupnil ostatním. Védy proto nemají lidského autora a podle ortodoxních škol existují věčně (i když třeba nějaká část z nich zrovna není objevená).

Uspořádání
Podle indické tradice (a vlastně i podle vědeckého výzkumu) existovaly jednotlivé védské hymny původně samostatně. Nebyly ani sepsané, protože tehdy se vše podstatné učilo nazpaměť (to neplatilo jen v Indii, Platón se také zmiňuje o tom, že vynálezem písma lidé zlenivěli). Postupem doby byly jednotlivé védské hymny uspořádány do čtyř sbírek, tzv. sanhit. Toto uspořádání je připisováno Vjásovi (který mimo jiné také napsal Brahmasútry atd.).

Věří se, že védské sbírky nebyly původně čtyři. V době slavného ršiho Vasišthy měly existovat pouze tři. Vasišthův syn Parášara si přál, aby byla k těmto třem sbírkám přidána i čtvrtá. Parášarovým synem byl právě Vjása, takže když provedl konečné uspořádání véd, přidal k nim i čtvrtou sbírku, Atharvavédu. Proto dodnes, když získáte zasvěcení do studia véd (upanájana), které bráhmani obecně získávají jako chlapci, můžete studovat první tři sbírky. Zasvěcení do Atharvavédu se dává zvlášť.

Sbírky (sanhity)
Čtyři védské sbírky jsou: Rgvéda, Jadžurvéda, Sámavéda a Atharvavéda. Každá se obsahem a často též formou od ostatních liší. 

Rgvéda je nejstarší a obecně se těšila největšímu zájmu u západních badatelů. Je rozdělená na deset knih, kterým se říká mandaly. Ty obsahují jednotlivé hymny (súkty) a každý hymnus se skládá z veršů, které se ve védách označují jako mantry (tradičně se předpokládá, že jakýkoli verš z véd má sílu mantry a může být jako mantra opakován). Obsahuje zajímavé filosofické pasáže (na západě je určitě nejslavnější hymnus o stvoření světa 10.129, Násadíja súkta), různé chvalozpěvy na božstva i na přírodní živly apod. Obsah se těžko shrnuje, protože je dosti různorodý a navíc je možné ho různě interpretovat (což platí o všech védských sbírkách).

Sbírkou, o níž možná uslyšíme nejčastěji, je Jadžurvéda. Ta se vztahuje především k vykonávání védských obětí a rituálů. Můžeme je díky tomu zaslechnout v mnoha ášramech, chrámech atd. Jadžurvéda je rozdělena na dvě části: černou (kršna) a bílou (šukla).

Sámavéda není obsahově nijak zajímavá. Drtivá většina jejího obsahu (až na přibližně sto manter z 1875) je z Rgvédy. Zde mají ale mantry jiný způsob výslovnosti. Védské texty mají fixně daný způsob čtení, který zahrnuje mimo jiné i důrazy a tóny. Všechny védské sbírky mají tři tóny (svara), pouze Sámavéda má tónů sedm. Díky tomu je mnohem zpěvnější a mnoho hudebních oborů se odvozuje právě od ní. 

Atharvavéda je jakousi černou ovcí mezi védskými sbírkami. Ostatní jsou vznešeně duchovní, filosofické anebo alespoň umělecké. Atharvavéda je praktická. Obsahuje mnoho manter k praktickému použití, například pro získání manžela nebo manželky, pro odehnání zlých duchů, pro odstranění závisti apod.

Další části véd
Řekli jsme si, že védy jsou rozdělené na čtyři sanhity, a když se mluví o védách v užším slova smyslu, jsou tím míněny právě ony. V širším slova smyslu se však do véd počítají i další spisy. Ke každé sanhitě existují totiž také komentáře, kterým se říká bráhmany. Tam jsou rozebírány praktické detaily védských textů (k provádění rituálů, fungování domácnosti atd.). K těmto komentářům existují ještě další komentáře, takzvané áranjaky. Ty jsou filosofičtější a zabývají se nejen otázkou jak, ale také otázkou proč a snaží vysvětlit filosofické pozadí védských rituálů. Celé to pak uzavírají upanišady. Ty nejsou komentáři k sanhitám, ale samostatnými texty, které na sanhity navazují. Jde už o čistě filosoficko-duchovní spisy. Představují poslední součást véd, a proto se jim někdy také říká védánta nebo „závěr véd“. Ty jsou z hlediska jógy velice zajímavé a podíváme se na ně podrobněji příště. 

Zvuk
Výše jsme uvedli, že védy nebyly dle tradice vymyšleny, ale byly doslova zaslechnuty. Proto je v jejich případě velice důležitý jejich zvuk – védy nejsou ani tak posvátným textem jako posvátným zvukem. Proto mají fixně daný způsob recitace, který má mnoho pravidel a má zajišťovat, aby se zvuk véd v průběhu dějin nezměnil a byl pořád stejný, jako když je kdysi dávno zaslechli ršiové. Tento způsob recitace není úplně snadné se naučit a tradičně byl přístupný pouze mužům bráhmanské kasty. Dnes už je ale otevřenější a učí se ho nejen ženy, ale také mnoho lidí ze západu. Šrí T. Krišnamáčárja, který byl mimo jiné učitelem B. K. S. Iyengara (Iyengar jóga) a K. P. Pattabhiho Joise (Aštánga jóga) usiloval právě o to, aby se védy mohly učit ženy, což v jeho době bylo nesmírně kontroverzní (a mnohde v Indii to je dodnes).

Védská mantra je tradičně účinná pouze v případě, že je vyslovena správně. Pokud se zpívá na nějakou melodii nebo vyslovuje špatně, v nejlepším případě nedělá nic a v tom horším účinkuje jinak, než jsme očekávali. Proto je dobré mít kvalifikovaného učitele.

Tradičně bylo povinností každého bráhmana naučit se nazpaměť přidělenou védskou sbírku (ta byla dána podle rodu). Tím se zajišťovalo, že védy zůstanou zachovány i pro příští generace. Také proto bylo zabití bráhmana tradičně považováno za jeden z největších hříchů, protože tím se zvětšovalo riziko, že se védy (nebo jejich část) ztratí. Aby si lidé védy zapamatovali opravdu dobře, byly vyvinuty různé styly recitace, kdy člověk jednotlivé pasáže opakuje, až umí védy i pozpátku.

Na druhou stranu tento důraz na zvuk je někdy přiveden až do extrému. Protože bylo třeba naučit se védy v první řadě nazpaměť, už jen málokomu zbyl čas na hlubší studium jejich obsahu. Navíc jejich sanskrt je těžko srozumitelný, a proto se začaly objevovat názory, že vlastně není potřeba obsah véd znát – stačí je správně recitovat a výsledek přijde. Došlo to tak daleko, že už před naším letopočtem se objevila tvrzení, že védy vlastně ani žádný význam nemají a jsou pouze souborem zvuků (zmiňuje se o nich už například jazykovědec Jáska, který žil ve 4. stol. př. Kr.). To je samozřejmě vyhrocené a přehnané.

Mnoho vrstev významu
V dnešní době najdeme mnoho anglických překladů véd (a existuje dokonce český výbor některých hymnů v překladu Oldřicha Friše). Ale indičtí pandité (učenci) nejsou s těmito překlady obecně spokojeni, protože podle nich postihují pouze povrchní a nejméně podstatný význam védských textů. Tradičně se totiž u véd rozlišují alespoň tři úrovně hlubšího významu. Koneckonců už Rgvéda (1.164.45) říká: „Řeč je rozdělena do čtyř úrovní, moudří je znají. Tři z nich jsou skryté a nemohou pohnout. Pouze čtvrtou úrovní řeči lidé hovoří.“

V tomto chápání tedy doslovný překlad obere původní text o velkou část obsahu. Tento způsob výkladu najdeme už v bráhmanách a upanišadách a ve 20. století ho zpopularizoval Šrí Aurobindo, který je také autorem mnoha vlastních překladů védských hymnů.  

Jóga ve védách
Jak souvisí védy s jógou? To záleží na tom, jak jógu definujeme. I pokud bychom se shodli na jedné definici, jsou védy spíše básnickým textem, který vyjadřuje myšlenky jinak než filosofická pojednání. Pro jednoduchost se proto zkusme podívat čistě po slově „jóga“ a v jakém významu se ve védách objevuje.

Se slovem „jóga“ se setkáváme už ve Rgvédě, nejstarší védské sbírce. Znamená zde ovšem něco jiného, než co si pod tímto pojmem představujeme dnes. „Jóga“ pochází ze sanskrtského kořene judž, který znamená „spojit dohromady“ nebo „zapřáhnout“ a je etymologicky příbuzný s naším slovem „jařmo“ (v angličtině ho můžeme slyšet ve slově „yoke“). Ve Rgvédě se téměř výhradně používá tento pojem na označení vozu taženého koňmi neboli „spřežení“.

Právě jóga ve významu „ujařmit“ se začala používat i jako označení různých způsobů sebe-disciplíny. První známky toho užití najdeme také ve Rgvédě (5.81.1), která mluví o mudrcích, jež „připoutali svou mysl (juňdžaté mana)“ k bohu. Je to použití ovšem spíše výjimečné a mnoho indologů zastává názor, že ještě nejde o použití slova jóga v dnešním slova smyslu.

Karel Werner poukazuje na hymnus 10.136, který mluví o kéšin, „dlouhovlasém“, což by mělo být označení pro askety, kteří jsou popisováni jako „odění větrem [nebo] v šatech žluté barvy“. Toulají se „s větrem“, „kráčí tam, kde byli bohové“ a pijí ze stejného poháru jako bůh Rudra. Karel Werner považuje kéšiny za prapůvodní jogíny, o kterých ovšem nic dalšího nevíme.

Pokud bychom odhlédli od slova jóga a hledali ve védách nějaké konkrétní filosofické zmínky, které bychom mohli přirovnat k pozdější klasické józe, jak ji známe třeba u Pataňdžaliho nebo z Bhagavadgíty, dostáváme se na tenký led védské interpretace. Mnoho tradičních učenců nachází ve védách symbolicky a básnicky vyjádřené duchovní učení spojené s jógou, ale pro většinu indologů jde o projekci, která vyžaduje značně volnou interpretaci.

My si tuto debatu usnadníme tak, že se jí nebudeme účastnit a místo toho se podíváme na upanišady. Tam už se všichni shodnou, že jsou duchovního učení plné. Podíváme se na ně příště.

Hymnus o stvoření světa (Násadíja súkta)
Nebylo jsoucna ani nejsoucna tehdy, nebylo vzdušného prostoru ani nebe nad ním. Co se hýbalo? Kde? Kdo k ochraně bděl? Byla to voda, hluboká, nesmírná?
Nebylo smrti, nesmrtelnosti v onen čas, nebylo stopy po noci a dni. Samo sebou jen „to“ bez dechu dýchalo. Mimo to nic nebylo jiného.
Tma byla na počátku, pokrytá tmou, v ní toto vše jako nerozlišená spousta vod. Tam zárodek zahalen v prázdnotu hluchou – to jediné povstalo mocí tvůrčího vznícení.
V něm se nejdříve zrodila touha – to byl první výron mysli. V srdci hledajíce rozvážně moudří v nejsoucnu nalezli odůvodnění jsoucna.

– Rgvéda 10.129.1–4 (překlad O. Friš)