BLESKOVĚ
Historie jógy 16. 07. 2020 PDF Tisk

Tradiční jógové texty: Jógasútry

Když se mluví o tradičních jógových textech, většině lidí se na prvním místě vybaví právě Pataňdžaliho Jógasútry. Tento stručný text je někdy přímo označován jako „Bible jógy“ a v současné době je to asi nejstudovanější jógová moudrost na světě. Ale vždycky tomu tak nebylo.

Tradiční jógové texty: Jógasútry

Sútra?
Než se dostaneme k samotným Pataňdžaliho sútrám, musíme si říct, co to vůbec taková sútra je. Sútra znamená provázek, šňůrka, vlákno apod. V hinduismu je to také označení specifického literárního stylu. Kromě Jógasúter existuje ještě celá řada dalších sútrových textů – například Brahmasútry, Vaišéšikasútry, Šivasútry, Parašurámakalpasútry atd. Všechny takové texty jsou psány velice úsporným stylem. Říká se, že autor sútrového textu má větší radost z ušetření jedné slabiky než z narození syna (a to jsou v Indii na syny dost zatížení). Základním rysem súter je tedy extrémní stručnost. Většina z nich ani neobsahuje slovesa a jsou často psané jednoduchou gramatikou. Spíše než normální text připomínají těsnopisné poznámky a místy jen shluk slov.

Překladatel ze sanskrtu a odborník na Jógasútry Edwin Bryant říká, že jednotlivé sútry připomínají něco jako zipové soubory na počítači. Obsahují v sobě mnohem více informací, než je na první pohled zřejmé, a k jejich plnému pochopení je potřeba je teprve „rozbalit“. K tomu se ještě dostaneme.

Vznik a historie
Protože je text Jógasúter extrémně stručný, odhady ohledně data jeho vzniku se rozcházejí o mnoho století. Obecně bývají Jógasútry datovány přibližně do 3. stol. po Kr. Například dva velcí současní akademičtí odborníci na Jógasútryse ve svých názorech velmi různí. Michel Angot soudí, že Jógasútry měly původně pouze tři kapitoly, byly buddhistickým dílem (anebo alespoň buddhismem hodně ovlivněné) a vznikly do 1. stol. po Kr. Čtvrtou kapitolu pak napsal hinduista jménem Vjása možná až v 6. nebo 7. století a dodal k Jógasútrám komentář, který je „hinduizoval“. 

Na druhou stranu podle Philippa Maase napsal Jógasútry i Vjása-bhášja (Vjásův komentář) jeden člověk (sútry možná posbíral z různých starších zdrojů, dal je dohromady a připsal komentář). Protože v textu jsou reakce na buddhistickou vidžňánavádu, mohl vzniknout až po zrození této školy. Podle Maase to bylo v letech 325–425 po Kr.

Ohledně vzniku Jógasúter existují ještě další teorie. Dřív se například hodně řešilo, které sútry jsou původní a které jsou pozdějšími dodatky apod. Momentálně jsou nicméně v popředí dva výše zmíněné názory.

Jógasútry jako Bible?
Mohlo by se zdát, že tyto dvě teorie mají pro naše chápání Jógasúter zásadní význam. Měli bychom brát na zřetel čtvrtou kapitolu, nebo je to až pozdější dodatek? Nepřidal někdo do Jógasúter něco, co Pataňdžali nenapsal? Abychom si na tyto otázky mohli odpovědět, musíme se podívat, jak je tento text chápán v tradici (či tradicích), do které naleží. 

Na Západě jsme, ať chceme nebo ne, hodně ovlivněni křesťanským světonázorem a ten se promítá i do našeho chápání pojmu „posvátný text“. Z křesťanského hlediska byl Ježíš Kristus jedinečnou kosmickou událostí, kdy se na této zemi narodil Bůh-člověk a jeho slovo bylo slovo Boží. Proto hraje Nový zákon v křesťanství zcela zásadní úlohu – je to záznam výroků pocházejících přímo od Boha a podle oficiálních křesťanských kruhů je tedy čtení Bible pro normálního člověka jediným prostředkem, jak si od Boha něco vyslechnout. Z toho důvodu je zcela zásadní zjistit, co přesně Ježíš říkal, a mnoho lidí se proto nespokojí s překlady, ale čtou řecký text (případně se dohadují, jestli aramejský není starší atd.). Proto také stále vznikají další a další překlady Nového zákona do češtiny. Cokoli, co k Novému zákonu kdy kdo napsal, nemá ani náznakem takovou autoritu jako Nový zákon samotný.

Jógasútrami (a s většinou jógových textů) se to má ale docela jinak. V oficiálním křesťanství není možné dosáhnout stavu, kterého dosáhl Ježíš, protože on byl syn Boží.

U Pataňdžaliho je to naopak. Nejenže můžeme dosáhnout stavu, ve kterém byl autor Jógasúter, ale návod, jak na to, je dokonce hlavním předmětem těchto textů. Navíc (alespoň podle svědectví tradice) mnoho dalších lidí toho stavu dosáhlo. Proto jedna věc jsou samotné Jógasútry, ale k nim pak patří ještě celá několikasetletá jógová tradice, kterou se Jógasútry předávají až do dnešní doby. A tato tradice může být zakotvena jednak v ústním výkladu učitele, jednak v psaných komentářích.

Komentáře
Jak jsme zmínili výše, Jógasútry jsou samy o sobě nesrozumitelné. V překladu toto nevynikne, protože překladatel musí nutně udělat z jednotlivých súter celé věty. V sanskrtu je to ale někdy jen shluk podstatných jmen a bez jógové tradice bychom u mnoha z nich mohli jen odhadovat, co mohou znamenat. Bohužel v dnešní době se najdou překladatelé, kteří se snaží Jógasútry přeložit pouze za pomoci své vlastní fantazie a neznají tradiční komentáře. Z takových překladů se pak člověk dozví docela dost o mysli daného překladatele, ale už jen málo z toho, co nám chtěl předat Pataňdžali a následující generace jógínů.

Už je to nějaký pátek, co Jógasútry vznikly, a postupem doby k nim vznikla celá řada komentářů. Samozřejmě napsat tradiční sanskrtský komentář má svoje pravidla – není to jako dnes, kdy člověk nějak volně napíše, co si o dané sútře myslí apod. Existují různé druhy komentářů, ale pro naše potřeby nemusíme jít do takových detailů. Ovšem ne všechny jsou přijímány jako autoritativní. Obecně uznávané jsou jen některé. První z nich je bezpochyby Vjásův komentář (Vjása-bhášja nebo celým názvem sánkhja(-jóga)-pravačana-bhášja). Jak už jsme viděli výše, je možné, že byl přímo součástí Jógasúter. Přinejmenším ho většina jógových tradic považuje za tak podstatný, že je od súter prakticky neoddělitelný. Drtivá většina rukopisů obsahuje Jógasútry s Vjásovým komentářem (případně ještě s nějakým dalším) a stejně tak se mnoho pozdějších komentátorů nevyjadřovalo přímo k Jógasútrám, ale k Vjásovu komentáři.

Kromě Vjásova komentáře stojí za pozornost i mnoho dalších, například komentář Šankaráčárjův, komentář od slavného Váčaspatiho Mišri, komentáře krále Bhódži atd. Za jediný obecně uznávaný komentář 20. století je považován komentář Hariharánandy Áranji (existují další dobré komentáře, které vznikly ve 20. a 21. století, ale vesměs nebyly napsané v sanskrtu nebo nesplňovaly pravidla pro tradiční komentáře, a tak nemají v tomto smyslu stejnou autoritu). 

Jóga jako rozdělení
Různé komentáře jsou nesmírně zajímavé a díky nim můžeme pochopit mnohem širší filosofii okolo Jógasúter (od teorie vnímání až po vysvětlení toho, proč když to vypadá, že na nic nemyslím, tak ve skutečnosti myslím atd.). Ale podívejme se trochu na obsah samotných Jógasúter a nechme detaily stranou.

Pataňdžali pracuje s dvěma základními termíny: Vidoucí (puruša) a viděné (prakrti). Puruša bychom dnešními termíny přeložili asi jako „čiré vědomí“. Je to absolutní subjekt – to v nás, co si uvědomuje vše ostatní (proto pro něj Pataňdžali nejčastěji volí termín „vidoucí“, draštr). Prakrti je naopak vše, co může být předmětem vnímání, tedy jednak vše, co vidíme mimo sebe, jednak všechno uvnitř nás, co vnímáme – myšlenky, emoce, pocity, a dokonce celá řada věcí, které si třeba ani v tuto chvíli neuvědomujeme a psychologie je shrnuje pod pojmem nevědomí. Základní vlastností prakrtije, že se neustále mění. Puruša je naproti tomu neměnný a nepopsatelný. 

Základní problém je v tom, že naší skutečnou podstatou je puruša – to jsme my, ale nevíme to a myslíme si, že jsme něco z prakrti (ta má různé úrovně, takže někdo se může identifikovat se svým majetkem, tělem, příběhem atd. až po velice jemné úrovně). „Příčina [utrpení, kterému se lze vyhnout] je spojení viděného [prakrti] a vidoucího [puruša]“ (JS 2.17). Aha, a proč si purušu a prakrti spojujeme? „Příčinou tohoto [spojení] je nevědomost.“ (JS 2.24). A jak dosáhneme toho, abychom purušu od prakrti oddělili? „Díky odstranění [nevědomosti] zanikne i spojení – to je osvobozením vidoucího“ (JS 2.25).

Postup, jak toho dosáhnout, není úplně snadný, ale člověk těžko může snadno získat něco, co má velkou hodnotu. Základní postup Pataňdžaliho jógy najdeme hned v první kapitole, kde Pataňdžali definuje: „Jóga je zastavením (ustáním) změn v mysli. Poté pozorovatel (puruša) zůstává ve své přirozenosti. Jinak se [puruša] ztotožňuje se změnami [v mysli]“ (JS 1.2–4). Tyto úvodní sútry jsou dobře známé, ale někdy se špatně chápou ve smyslu, že stačí, když nemyslím zrovna na žádné blbosti, a to je ono „ustání změn v mysli“. Ve skutečnosti je třeba, aby k tomuto „ustání“ či „zastavení“ (niródha) došlo i na mnohem hlubší úrovni. Metodou, kterou pro to Pataňdžali volí, je vlastně intenzivní meditační praxe pracující na prohloubení našeho soustředění.

Víc než jedna jóga
Pataňdžali v Jógasútrách nepopsal jen jednu metodu, jak dosáhnout „ustání změn v mysli“, ale dle komentátorů popsal vlastně rovnou tři. První z nich je určena těm, kdo jsou již dokonale připraveni. Těm stačí přečíst si první kapitolu, díky tomu porozumí rozdílům v různých úrovních samádhi a rovnou tohoto stavu dosáhnou. Pro nás ostatní je pak především druhá kapitola, která se jmenuje „Sádhana páda“, tedy kapitola o praxi. Vjása ji ve svém komentáři uvádí slovy: „Jóga pro toho s klidnou myslí (samáhita-čitta) byla vysvětlena [v první kapitole]. Nyní [touto sútrou začíná] výklad, jak může ten, jehož mysl (čitta) je rozptýlena (vjutthita) dosáhnout ustálenosti v józe (jógajukta).“

První z těchto metod je takzvaná krija jóga (jóga činu nebo praktická jóga apod.) a druhou je aštánga-jóga (osmidílná jóga). Aštánga jóga je známá a i v tomto časopise se jí už věnovalo mnoho článků. Já bych se chtěl proto na závěr podívat na krija jógu

„Jóga činu je tapas (sebeovládání), svádhjája (studium) a íšvarapranidhána (odevzdání Bohu)“ (JS 2.1). Tapas je možno přeložit různě, ale v zásadě jde o sebedisciplínu či vládu nad smysly. Vjása dodává, že bez nějaké formy tapasunemůže jóga vůbec existovat. To je pravda, protože pokud nemáme dost sebevlády na to, abychom se třeba každý den věnovali nějaké duchovní praxi, tak těžko v józe něčeho dosáhneme. Svádhjája znamená doslova recitování (v češtině se někdy mylně překládá jako „introspekce“, ale to je omyl na základě špatného anglického překladu) a Vjása dodává, že je to „opakování (džapa) očistných [manter], jako je pranava (óm) apod. nebo studium písem pojednávajících o vysvobození (mókša).“ Studium textů je pro praxi jógy důležité, protože bez nich jednak vůbec nevíme, co a proč děláme, jednak nám každý podvodník snadno namluví, že je duchovním učitelem. Třetí složkou krija jógy je íšvara-pranidhána, kterou Vjása definuje jako „věnování všech činů nejvyššímu Učiteli (tj. Íšvarovi, Bohu) nebo(-li) zřeknutí se plodů těchto činů“. To je téma, kterému se detailně věnuje Bhagavadgíta, o které budeme hovořit příště.

Krija-jóga by si zasloužila mnohem detailnější rozbor, ale podívejme se jen na pár zajímavostí. Tapas, svádhjája i íšvarapranidhána nejsou věci, které bychom mohli dělat třeba deset minut každý den. Je spíš určitý druh postoje, který se snažíme rozvíjet neustále. Zároveň všechny tři najdeme i později v aštánga józe (jsou to tři poslední nijamy) a je zajímavé, že z celé aštánga-jógy vybral Pataňdžali právě tyto tři postupy jako samostatnou praxi (člověk by řekl, že vybere nějaké dechové cvičení nebo meditaci, že?). Už z toho můžeme vidět, že pro něj byly obzvláště důležité a užitečné. A asi není snazší způsob, jak s praxí jógy začít, než tyto tři vlastnosti či postoje postupně rozvíjet.

Objednat předplatné