Mezi žitím a sněním
je ještě něco.
Hádej,
co to je.
(Antonio Machado)

Tantricko-jógový pohled vnímá člověka jako ducha nadaného lidskou zkušeností, jako odraz toho, co jej přesahuje a na čem se zároveň sám podílí formou mystické participace. Spojování duševních protikladů je důležitou součástí, ne-li přímo nutnou podmínkou na cestě ke stále plnější verzi sebe sama. Dotek tmy v naší duševní sféře však přichází často nečekaně.

To, co může pomoci uprostřed dlouhého čekání na úsvit, je z mé osobní zkušenosti i zkušenosti práce s lidmi plné uznání temnoty – jako něčeho, co na hřišti samsáry nelze bez následku pominout.

Tento text píšu po roce velmi plodné vnitřní oscilace na pomezí světla a tmy, hluboké lásky a bolesti, expanze a kontrakce, jistoty a nejistoty, nalezení a ztráty, v níž každá z polarit dala smysl a sílu té, která jí stojí v opozici. Proces trvá.

TMA
Proč se stává, že na lineární cestě smyslu přichází nečekaný zvrat? Možná proto, že sama vitalita málokdy teče po čarách a osách a duch se nerýsuje do pravoúhlých ploch. Život je plný vln, spirál a pulzace. I s potrhaným kabátem a pár čerstvými škrábanci na duši si stojím za pocitem, že vnitřní pochyba a nejistota mohou být tvůrčím základem k hlubšímu pochopení. Něčím jako palivem pro vůli poznat víc o sobě a svém místě ve velkém vesmíru.

Nejistota bolí. Ze tmy noci nebo zatmění duše se rodí sny ukazující možnost. Temná noc duše je prostorem plodné nejistoty nadané značnou ambivalencí. Rodí se zde i noční můry a temné scénáře poukazující na totéž – na možnost uskutečnění. Tma duše je skvělá učitelka. Ve své vlídné syrovosti nedává jiné ujištění než to, že je taková, jaká je, a odhaluje jen to, co chce. Temnota stimuluje představivost – v dobrém i zlém – funguje jako vděčná projekční plocha naší imaginace.

Temnota hlubiny (ne)vědomí v sobě nese sémě potence podobně jako ženské lůno.  Lze se v ní nadobro ztratit, anebo zde načerpat tu nejhlubší výživu pro opětovný růst za světlem. Tamasická kvalita tmy může být pohřebištěm zrovna tak jako kolbištěm pro růst. Odsud se berou iniciační sny. Možná proto se v tomto kontextu často z vod univerzálních mytologií vynořují archetypy temných bohyň, kdo ví.

KÁLÍ
Mohu s vámi sdílet jeden z iniciačních snů v mém osobním procesu posledního roku. Ten, jako i proces sám, byl a je spojený s archetypem Kálí – symbolickou projekcí vědomí, kterou lze vnímat vícero způsoby. Kálí z mých snů není krvelačným běsem ani bestiální formou ženství. Je nekompromisní silou, pro kterou je zrození a smrt jednou mincí, základní matérií, z níž je zhotoven její meč, jehož ostřím míří směrem k tomu, kým skutečně jsme.

Je matkou, která jako příroda rodí a plodí a zároveň tím odsuzuje k zániku bez toho, aby preferovala jednu fázi procesu. Přijmout její učení není proto vždy příjemné. Ve snu, který vám budu vyprávět, Kálí „přišla v mostu“, pozici, která pro mne historicky byla velkou fyzickou i emocionální výzvou spojenou s pocitem ztráty kontroly, krátkostí dechu, slabostí a nepříjemnou expozicí. Vyzvala mě, abych učinila totéž, s argumentem: „You have to expand more,“ a ukazovala přitom na srdce. Ano, v mých snech z nějakého zábavného důvodu Kálí komunikuje anglicky. Odpověděla jsem jí upřímně: „But I can break!“ A Kálí ukončila debatu slovy: „So what.“

Po probuzení ze sna mi došly různé podoby idiomu „to break“, který otevírá široké významové spektrum – zlomit se, prasknout, prolomit, rozejít se, porazit, překonat… Sen nebyl jasným poselstvím. Spíš něčím jako zdravě znepokojujícím vnuknutím, pobídkou k hledání osobního smyslu ve vlastních obavách tak, abych se z jejich temnoty mohla posunout směrem k jasnější vizi, bez kalu do nevědomí zatlačeného strachu.

POMEZÍ A NÁVRAT IŠTAR
Temná noc duše může vskutku paralyzovat, zbavit síly a pocítěného smyslu. Zároveň má i obrovský potenciál pohnout ustálenými vodami (ne)vědomí směrem k silnější obnově z vlastních zdrojů. Paul Brunton o ní hovoří jako o období duševní stagnace, mentální únavy a mravní sklíčenosti, která je ale zároveň zkouškou duše na kritickém stupni její evoluce.

Je pomezím, přechodovou fází rituální obrody, kde jsme nejvíc sami, naplněni pochybami a pocitem zmaru. Zároveň je zde přirozená šance dotknout se s úctou a pokorou hloubky, do které bychom se možná jinak – jen tak ze zvědavosti – nevypravili.

Zkušenosti ponoru do hlubin (sebe sama) často obsahují symbolický náboj křtu a zmrtvýchvstání – ponoru a znovuzrození vynořením zpět na hladinu očištěného vědomí. Stejnou kvalitu v sobě nese ambivalentní Ištar (Ianna) – sumerská bohyně lásky, plodnosti, mateřství a zároveň také války, která sestupuje do podsvětní říše ovládané její sestrou. Po dobu jejího pobytu v temnotě zem chřadne.

Ištar ale projde znovuzrozením a vrací se temnotou posílena, avšak vyžaduje oběť spojenou se starým řádem. Model „separace–iniciace–návrat“, který známe z přechodových rituálů, dává v temné fázi jiskru naděje, že to, co se děje, má svůj význam, který možná jasněji vyzní až v další fázi, byť ta je obvykle v nedohlednu.

CHEIRÓN (CHIRON) – ZRANĚNÝ LÉČITEL
Plodný dialog vznikání a zanikání, sémě světla v temné kvalitě, stejně jako stopa tmy ve světle tvoří základ taoismu, jehož filosofii dobře vtěluje symbol jin a jang. Podobný charakter má většina věcí v našem vnitřním i vnějším vesmíru, pokud je chceme pro přehlednost oddělovat.

To, co nás učí zkušenost temné noci, je uznat plnost ve všech projevech. Jinou ilustrací je Cheirón (lat. Chiron) – archetyp zraněného léčitele. Cheirón byl původně synem Dia, nejstarším z kentaurů, který byl navzdory své nesmrtelnosti zraněn a musel se tak naučit žít se svým zraněním, pročež nabyl obrovských léčitelských zkušeností.

Aspekt Cheiróna lze vnímat jako cosi uvnitř – instinktivní inteligenci, která se nás snaží dostat do stavu uzdravené celosti. Než se tak stane, je ale třeba uznat vlastní zranění, komplexy a traumata, která jsou zdrojem bolesti.

Je to kvalita vědomí, která se probouzí často právě v krizi, aby nás vyzvala k otevřené citlivosti směrem ke své zraněné části. Pokud jsou zde slzy, učí nás vidět situaci skrze slzy, pokud je zde otevřená nebo špatně zhojená rána, vede k tomu, abychom se podívali dovnitř. Je to důvod, proč lidé, kteří tento aspekt dokázali dobře integrovat, mohou být po zhojení ran dobře nápomocni druhým. Než je to ale možné, vyžaduje to hodně práce, hlubokou sebereflexi a neustálou sebeaktualizaci.

PROMĚNA NEDOKONALÁ – NA VÁŽKÁCH VNITŘNÍ PŘÍČETNOSTI
Viděla jsem letos tolik vážek jako snad nikdy, přes den i v noci. V jednom snu mi jich vylétl celý roj zpoza peřiny. Vážka je fascinující křehký dravec, skvělý letec s vynikajícím zrakem. V angličtině je čímsi mezi drakem a muškou (dragonfly). Fascinující je i její vývoj z vajíčka v dospělce, kterému se příznačně říká „proměna nedokonalá“. Vážka se postupně stává tím, čím se má stát, a poměrně dlouhou dobu tohoto procesu je zcela zranitelná. I tak v sobě ve fázích nejzazší zranitelnosti obsahuje stopu draka a obraz své úplnosti, k níž postupně dorůstá. Vážka je pro mě něco jako hmyzí bódhičitta.

NA ZÁVĚR, KTERÝ NENÍ
Každý člověk v sobě má myslím obsaženu stopu vážky, Cheiróna, Ištar i Kálí. Jsou to zkušenosti, které nám pomáhají přečkat tmu. Takové zkušenosti nás mění v detailech – proměnu po proměně, jednou provždy. Moje osobní proměna nedokonalá trvá a trvat bude patrně navěky, vždyť i had ouroboros prochází věčnou obnovou ze sebe sama.

Jak jsem tam vešel, říci nedovedu,
neboť sen mi v těch místech oči sklížil,
až pravá cesta zmizela mi vpředu.
(Dante Alighieri)

• autor: Barbora Hu
• www.barborahu-yoga.cz
• foto: Shutterstock.com