Bylo mi asi čtrnáct nebo patnáct a v rukou jsem žmoulala ohmatané upanišady. Samotné mi to dneska zní až magicky, ale rozhovor Uddálaka Aruniho s jeho synkem Švétakétuem, na kterém onehdá zaparkoval můj po myšlenkové exotice hladovějící pubertální zrak, mě v různých situacích pronásleduje až do dneška.

Stejnou strofu na mě vytáhla komise u přijímaček na indologii o pár let později, stejná slova drmolil jeden muni pod úctyhodným Triundem v kopcích Himáčalpradéše při mém loňském výšlapu, když mi pomáhal opravit rozbitou botu.

A co je podstatné, spolu s druhým výrokem „néti néti“ (ani to, ani ono), o kterém se dočtete níž a který rovněž najdeme v upanišadách nebo ve Zpěvu Osvobozeného od Dattátreji, vytváří dodnes něco jako základ vnitřní navigace mého pohybu existencí, za který jsem jógové filozofii nesmírně vděčná.

„Přines sem banijánový plod!“

„Tady je, vznešený pane.“
„Rozřízni jej!“
„Je rozříznut, vznešený pane.“
„Co tam vidíš?“
„Velmi drobná zrníčka, vznešený pane.“
„Rozřízni jedno z nich!“
„Je rozříznuto, vznešený pane.“
„Co tam vidíš?“
„Nic, vznešený pane.“
I řekl mu: „To droboučké, které ani nevidíš – právě z tohoto droboučkého, synáčku, tu stojí tento velký strom. Věř tomu, synáčku! Nejjemnější podstata zde, vlastní tomu všemu, je pravda. To je átman, to jsi ty, Švétakétu.“

(Čhándogjópanišad 12)

O ZTRÁTĚ PAMĚTI

Líbí se mi žít v přesvědčení, že všichni sdílíme jednu esenciální podstatu, byť tu a tam vnímám určité rozdíly. Přinejmenším v tom, jací jsme, mohli bychom být a jací jsme snad jednou i byli.

A zdá se mi, že podstatné rozdíly mezi tenkrát a nyní (snad bez snahy o zcela romantické zkreslení) určuje paměť. Nebo možná ochota si pamatovat. Tedy dokud byl člověk s to uchovat v relativně živé paměti vazbu mezi vnitřním a vnějším, přímý vztah sebe sama s okolním světem, nebylo na myšlence „ty jsi to“ nic moc překvapujícího.

Dokud člověk vnímal přírodu jako přirozenou niku svého života, nevyznívalo poetické vyjádření bytostné sounáležitosti s hvězdami, rostlinami, vlastnostmi bohů a démonů až tak podezřele.

„Země, voda, oheň, vzduch, éter, mysl, inteligence a ego – všech osm dohromady tvoří mé oddělené hmotné energie (apara).

Existuje i jiná, vyšší energie (para) mého já (átman), která tvoří živé bytosti, jež využívají i hmotnou přírodu. Všechna stvoření mají svůj původ v těchto dvou energiích.

Vše, co je v tomto světě materiální, i vše, co je duchovní, jistě ví, že já jsem původ i zánik těchto dvou energií.“ (Bhagavadgíta 7.4–7.6)

Od dob mých studií mě fascinuje sledovat živé tření na různých místech hraniční linky mezi přírodou a kulturou. Zejména proto, že tahle hraniční linka je něco pružného a často sjednaného v souladu s dobovým étosem. V různých časových údobích se zaměřujeme na konkrétní pásma téhle hranice. Které pohyby těla a mysli jsou přirozené a které naučené? Ví bůh, pokud jsme si ho nevymysleli.

Ve starých filozofiích nacházíme stopy panteismu, člověka, který si rozvzpomíná na to, kým je a co má v sobě. V novodobých filozofiích se pak objevuje člověk s ambicí překonat svůj původ a povýšit se nad jeho rámec vlastní mimořádností.

Z nejstarších vrstev indické filozofie čteme příběh o vesmíru jako kolektivním těle, tvořeném hmotou a vědomím. Člověk je zde jednou z biliónů buněk tohoto těla. Vypráví se zde v různých obměnách fascinující příběh o prakrti (hmotné přírodě) a purušovi (věčném vědomí), o Šakti a Šivovi v neustálém dialogu. Ten probíhá napříč eony a zosobňuje se vždy na dobu určitou, dle zákona příčin a následků, v životě konkrétního jedince prchlivou lokalizací. Existenciální vtip zde spočívá v opakující se ztrátě paměti, v různých dějstvích hry režírované Májou, iluzí o vlastní výlučnosti.

„Brahma stojí za veškerým stvořeným, za pomíjivou přírodou i trvalou duší, za zjeveným i skrytým. Lidská duše je vázána plody smyslových požitků, ale jakmile si duše uvědomí podstatu brahma, je osvobozena od všech pout.“

(Švétašvatarópanišad 1.8)

SAMÁDHI A HOLOTROPNÍ ZKUŠENOST

Na józe je pro mě velmi přitažlivé to, že člověka dokáže různými cestami přivést k prožitku úplnosti. Jógová tradice daný stav vystihuje souslovím satčitánanda(sat – pravda, čit – vědomí, ánanda – blaženost).

Prožitky úplnosti jóga rozlišuje, dle míry jejich uvědomění a dosahu jejich působnosti, skrze čtyři, jinde šest stupňů samádhi. Samádhirozpouští oddělenost, sceluje. Samádhi není koncept, ale stav bytí.

A tak se stává, že se tu a tam lidem díky józe poštěstí prožít holotropní stav, aniž by si jako cíl svého pohybu životem kdy předsevzali osvícení. Holotropní (směřující k celku) zkušenost dokáže významně rozšířit anebo otočit perspektivou, byť v ní obvykle nedokážeme trvale žít.

„Lidská duše uniká našemu zraku, nelze ji uchopit řečí ani jakýmikoliv jinými smysly. Nepřiblížíme se k ní ani zdrženlivostí, ani činem. Pouze v okamžiku, kdy je naše vnitřní bytost očištěna poznáním a meditací, spatříme tohoto ducha, jenž je nedělitelný.“

(Mundakópanišad 3.1.8)

NÉTI NÉTI A VIA NEGATIVA

Celostní prožitky zprostředkovávají člověku silnou zkušenost nadhledu nad svým omezením a dokáží jej přiblížit prožitku smyslu. Na věčně znějící niternou otázku „kó ham“ (kdo jsem) přichází upanišadové „só ham“ (já jsem to).

Pochopit, co je „to“, však není v tomto případě výzvou pro intelekt. To proto, že intelektuální pochopení jednoduché rovnice védanty: duše (átman) + duch (paraátman)= existence (brahma) stav osvícené mysli nezaručuje. Z jídelního lístku se prostě nenajíme.

Ramana Mahariši, tamilský mystik a pro západ důležitý zprostředkovatel filozofie advaita védanty (existenciální monismus), vybízel k cestě niterného sebedotazování po podstatě (átmavičára).

A pokud ona podstatná odpověď nepřichází, je myslím užitečné prozkoumat i opačnou cestu – zkoumání toho, kým nejsem. Ve filozofii se tomu někdy říká via negativa, cesta negace.

V jistém smyslu najdeme něco podobného v buddhistické i jógové psychologii. Zkoumání své podstaty kultivací neztotožňování se s tím, co je mimo ni. Nakolik se potřebuji identifikovat se svými představami? Nakolik souvisí mé já s požadavky sociálních rolí, nakolik s mými vlastními očekáváními a nároky, které od nich odvozuji? Nakolik ta či ona věc, ve které se momentálně angažuji, opravdu rezonuje s tím, kým se cítím v jádru být? Kdo jsem, když nejsem to ani ono?

Když se alespoň na chvíli rozpustí hodnoty, názory, postoje, vztahy, vazby, významy, kterými se definuji?

Kó ham? Só ham.

• autor: Barbora Hu
• www.barborahu-yoga.cz
• foto: Shutterstock.com