Jméno Ježíš Kristus si nejspíš spojujeme s křesťanstvím jako takovým, protože jeho symbolem je postava na kříži – ukřižovaný Pán Ježíš Kristus. Co se ale nachází na pozadí tohoto symbolu, kým vlastně Ježíš Kristus byl a co symbolizuje? Není to jen ikona, je symbolem lásky a lidskosti, je symbolem spojení Božské věčnosti s lidskou „malostí“. Vždyť Ježíš byl Boží Syn, který na sebe vzal lidskou podobu, stal se obyčejným člověkem, jedním z nás, a za nás také trpěl, obětoval se za celé lidstvo. Jaký je příběh tohoto muže a proč si jej každoročně připomínáme zrovna na Velikonoce?

Svátek plný protikladů
Velikonoce jsou pro křesťany dobou smutku a truchlení i oslav a veselení. Na Velký pátek byl totiž Pán Ježíš Kristus ukřižován, na velikonoční neděli ale vstal z mrtvých, aby ukázal, že smrt není konec, ale jen začátek nového života. Dal tak lidstvu naději, která je jednou z nejdůležitějších věcí, hodnot, jež nám kdo může darovat. Protože naděje, to je světlo, sattva, věčnost.

Víra v dobro, světlo, lásku
Víra v Ježíše je tedy vírou ve světlo, v dobro, v lásku, v to, co se nachází uvnitř každého z nás, protože byl-li Ježíš člověk z masa a kostí (což symbolizují plenky, do nichž jej jeho matka Panna Marie po narození zavinula), znamená to, že hodnoty, jež prezentuje, se nachází uvnitř každého z nás, uvnitř každého z nás se nachází kousek božství. Proto nejsme nikdy sami, proto nacházíme v sobě onu odvahu, sílu a nezlomnost, jež vidíme i u Ježíše na způsobu, jímž nese svůj těžký úděl.

Rozpomínání se na světlo
Právě zde nacházíme další podobnost s učením jógy: Neobracíme se snad v meditacích sami k sobě, nehledáme sami v sobě světlo, které, když jej objevíme, se stává naším pilířem, opěrným bodem, jistotou, když o něj pečujeme, aby nezhaslo? Čím je toto světlo? Tím, co nás všechny spojuje? Jak říkal už Platón: Naše duše v sobě má vědomí božských idejí, jenže pádem na zem zabředla do temnoty materiálního světa (můžeme si představit líný, tupý, apatický tamas) a na ideje zapomněla. Účelem života je potom rozpomínání se na tyto ideje, což můžeme chápat jako hledání, znovuobjevování světla.

Odhalování smyslu
A co říkal židovský neurolog, psychiatr a učenec Viktor Emanuel (Emil) Frankl? Že cílem života je cesta odhalování smyslu života, který je pro každého jiný a jedinečný, a že tímto odhalováním se stáváme lepšími lidmi, což se vyjevuje v situacích, které nás dnes a denně potkávají a kdy se rozhodujeme, jak se zachováme. Jinými slovy: během života objevujeme světlo, které v nás je, necháváme se jím vést a jednáme v souladu s ním. Jako kdyby Ježíš, jóga, Platón i Frankl mluvili jinými slovy o tomtéž… O tom JEDNOM velkém, co nelze pojmenovat, a přesto se o to lidstvo od samých svých počátků vytrvale snaží.

JEDNO
TO veliké JEDNO, které nelze pojmenovat a lidé se o to po celé generace pokoušejí. Chce-li někdo důkaz, že nejsme ve vesmíru sami, že Bůh skutečně existuje, není tato skutečnost tím největším důkazem? Víme, že TAM NĚKDE NĚCO je, že tam je NĚCO, co nás všechny spojuje, jen pro TO existují různá pojmenování: energie, Bůh, karma, Jehova, ideje nebo smysl života, světlo, naděje, láska?

Život stojí za to žít
A když se vrátíme k Ježíšovi: Jeho příběh nám dává poselství, že život stojí za to žít, že život by se neměl vzdávat, ať nás během něho potká cokoliv. Když se v getsemanské zahradě modlil, předtím než pro něj přišel Jidáš s vojáky, měl možnost utéct, zachránit se. Ale neudělal to, i když věděl, co ho čeká. Znamená to, že za dobré věci má smysl bojovat. Když Ježíš nesl vlastní kříž na popravu, několikrát upadl, ale vždycky vstal, zvedl se a pokračoval dál. Nevzdávejme se stejně jako on, pokračujme dál bez ohledu na cokoliv, s podporou světla, které sídlí uvnitř každého z nás.

• autorka: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com