Pravděpodobné počátky tohoto připomínání si lásky lze vystopovat ve starověkém Řecku, kde se, na tehdejší poměry podobným způsobem, oslavoval svátek Luprecalia. V předvečer tohoto dne se do tzv. „urny lásky“ vkládaly lístečky se jmény dívek. Chlapci potom lístečky náhodně vytahovali a dívka, jejíž jméno bylo na lístečku, se měla v následujícím roce stát chlapcovým „miláčkem“.

Valentýn chránil zamilované i před samotným vládcem

Další, zřejmě více známá, legenda spojuje dnešní svátek zamilovaných s římským knězem Valentýnem, který tajně oddával mladé páry navzdory zákazu vládce Říma Claudia II. Ten totiž nechtěl, aby se jeho vojáci zasnubovali a ženili. Obával se, že by mu v případě potřeby tažení za hranice území odmítli stát po boku a že by raději zůstávali doma u svých žen a později i dětí. Vypátral Valentinovu aktivitu a za trest jej popravil. Na den jeho popravy, tedy 14. února, dnes připadá svátek zamilovaných, svatý Valentýn. Ten se později spojil s výše zmiňovaným svátkem Luprecalia, a vytvořil tak víceméně dnešní podobu svatého Valentýna.

Valentýnova oběť připomíná oběť Ježíšovu

V Česku se svatý Valentýn dnes prožívá zejména pod tlakem euro-americké kultury, kdy si na své přicházejí především obchodníci. Podstata svátku jako takového je ale poměrně hluboká. Stačí přihlédnout ke zmíněným historickým souvislostem. Ve smrti svatého Valentýna, defacto za to, aby umožnil volnou lásku všem zamilovaným, se vyjevuje podobnost se smrtí Ježíše Krista, který položil život z lásky a za lásku k lidem. Oběma tak můžeme vděčit za to, že se nacházíme, kde jsme. Že můžeme milovat a lásku chápat. Chápeme ji ale?

Bez lásky k sobě samému není lásky k ostatním

S chápáním lásky zase pomáhá jóga. Jógová praxe. Etické zásady jamy a nijamy, které bývají někdy mylně vykládány jako zákazy a příkazy. Mnohem spíše se ale jedná o laskavé rady, jak se chovat, abychom si mohli vážit sebe sama. Protože, jak je známo každému, kdo se věnuje józe, není možné vážit si ostatních, aniž bychom se naučili vážit si nás samých. Od lásky k vlastnímu já a všemu, co obsahuje a zahrnuje, se odvíjí zdravý cit ke světu, k ostatním, ke všemu, co nás obklopuje. Naučíme-li se milovat sami sebe a přijímat se přesně takové, jací jsme, naučíme se proplouvat životem, vztahy, celým světem s radostí a bez problémů, s ohromnou, jedinou a všeprostupující láskou, která všechny a všechno spojuje. Její střípky se nacházejí i v příběhu o svatém Valentýnovi, v poselství Ježíše, a její odlesky nacházíme i v moderním svátku svatého Valentýna.

Hlubokou vnitřní radost a spokojenost musíme pěstovat a pečovat o ni

Nedovolme, aby pravou podstatu vřelosti zastínila forma, ať už je sebekrásnější. To, co těší na dárku, je záměr, s nímž jej darující daruje darovanému. Je-li tímto záměrem „dát, aby bylo dáno“ nebo „dát, aby bylo oslněno“, radost se nedostaví, a pokud ano, bude jen pouhým chabým a smutným odleskem hluboké vnitřní radosti, který vyvěrá ze skutečného citu, pohody, harmonie a vnitřní spokojenosti, nezávislé na okolí. Také na té musíme pracovat my sami. Pokud ji otevřeme a budeme o ni pečovat, můžeme ji sdílet s ostatními. S těmi, které milujeme.

Když se setkají dvě otevřené podstaty, zarezonují a splynou v jednu

Je-li dárek darován z lásky, proto „aby bylo potěšeno“, s dobrým úmyslem skutečně udělat radost, pak se darující dotýká pravé podstaty člověka darovaného, a tou je dobro a láska. Svou podstatu plnou lásky a dobra zároveň obdarovávanému darující také otevírá. A tak, podaří-li se to, v tomto krásném okamžiku zarezonují a splynou dvě podstaty, dvě hluboké vnitřní radosti a spokojenosti, a spojí se v něco nadčasového a všeobjímajícího, čemu se říká pravá a bezpodmínečná láska. Láska, která je obsahem formy. A je-li taková láska záměrem darované formy, pak ji můžeme nalézt i v naoko kýčovitém přáníčku. Nezáleží totiž na tom, co je venku. Ale co se nachází uvnitř. A právě to ukáže záměr.

• autor: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com