Svámí Gítánanda Giri (1907–1993) patří mezi tradiční jógové mistry, kteří v minulém století přinášeli jógu na západ a otevřeli svá tradiční jógová centra v Indii i pro západní adepty. Představoval spojení indické tradice (byl jako mladík do jógy tradičním způsobem zasvěcen bengálským mistrem jménem svámí Kánakánanda) a moderního pohledu (vystudoval medicínu a filosofii ve Velké Británii a podstatnou část svého aktivního pracovního života žil a cestoval po západním světě).

V padesátých letech založil svůj první ášram v Kanadě, začal zde vydávat dodnes vycházející měsíčník Yoga Life a na počátku let šedesátých se vrátil do Indie, kde se usadil v jihoindickém městě Pondicherry (stát Tamilsko). Zde potkal svámí svého druhého mistra, kterým se stal jihoindický tantrický mistr – svámí Šankaragiri. Ten před svým odchodem jmenoval svámího Gítánandu svým nástupcem a předal mu starobylý ášram v centru města – Thattanchavady Kambliswamy Madam.

V Pondicherry tak svámí pokračoval v díle svých předchůdců a v šedesátých letech jako jeden z prvních mistrů tradiční jógy umožnil do svého ášramu vstup i západním studentům. Jedním z nich byla i jeho budoucí manželka, které dal duchovní jméno Mínákší Déví. Ta se stala nejen jeho žákyní, ale především jeho pravou rukou. Mínákší Déví pochází ze Spojených států, a protože její profesí je žurnalistika, ujala se vydávání měsíčníku Yoga Life. Z jejich manželství vzešel i další následovník, syn Ánanda, kdysi nazývaný Ananda Balayogi (tedy doslova chlapec – jogín). Dnes je lékařem a kromě své práce v nemocnici se výraznou měrou i se svou ženou Dévasénou podílí na chodu ášramu.

V roce 1986 se politická situace v Tamilsku zkomplikovala a v rámci silně prokomunistických idejí byl svámímu jeho ášram v Thattanchavady Madam násilně zabaven. Lůza při tom svámího zranila natolik, že skončil se zlomenou páteří. Jógou a svými znalostmi se z tohoto stavu i navzdory již pokročilému věku poměrně dobře vyléčil a prakticky ihned začal za vydatné pomoci Mínákší Déví budovat nový ášram ve vesničce Chinnamudaliarchavady, vzdálené jen 6 km od Pondicherry. Zde vyrostlo centrum, nazývané Ánanda ášram. V letech 1989 a 2003 jsem měla možnost právě v tomto centru pobývat.

Svámí Gítánanda odešel tiše a v míru ve svých šestaosmdesáti letech v jihoindickém posvátném měsíci Marghazi (tomu přibližně odpovídá náš prosinec). Jeho samádhi (hrobka, do které se pohřbívají v sedu těla mistrů) se nachází právě v Thattanchavady Madam, stejně jako hrobky jeho předchůdců. Ášram se stal poutním místem a místem pravidelných hinduistických rituálů k uctění zde pochovaných mistrů.

Svámí Gítánanda označoval jógu, kterou vyučoval, za jógu starých indických mudrců (doslova „rishiculture yoga“). Jeho žáci, kteří jsou rozeseti po celém světě a kteří studovali se svámím v rozmezí několika desetiletí, dnes tuto jógu označují jako školu Gítánanda jógu, a tím naznačují i svoji příslušnost k svému učiteli.

Označení jóga starých indických mudrců mělo cosi do sebe. Jasně vymezovalo návaznost na staré tradice. Svámí Gítánanda se jich opravdu držel, a i to, jak jógu vyučoval, navazovalo na tradici jednoho mistra s několika málo žáky. Jeho skupiny žáků v ášramu nebyly příliš velké, a tak byl zaručen osobní přístup ke každému žákovi a velice blízký vztah k mistrovi. Součástí výuky jógy v ášramu svámího Gítánandy byla i výuka zpěvu manter a bhadžanů, při delším pobytu pak výuka základů sanskrtu a četba ze starých posvátných textů. V józe svámího Gítánandy tak můžeme nalézt metody a oblasti, patřící do všech stupňů jógy, uvažujeme-li o ní v pohledu učence Pataňdžaliho a jeho rádža jógy. Součástí pobytu ale byl i praktický výcvik v karma józe a formou účasti na běžném náboženském životě hinduisty zde byla zastoupena i bhakti jóga. Ranní a večerní meditace a možnost meditací kdykoliv v osobním volnu nabízely též praktiky džňána jógy.

Chceme-li si udělat jakousi představu o systému jógy podle svámího Gítánandy, dalo by se říci, že nejblíže tomuto systému je Pataňdžaliho pojetí rádža jógy. Zastavme se na okamžik u jednotlivých stupňů této osmidílné stezky a podívejme se na ně z hlediska jejich zastoupení a postavení v systému jógy dle svámího Gítánandy.

Jama a nijama – první dva stupně rádža jógy – jsou stěžejními stupni toto systému. Jejich výuka v praxi, nejen přednáškami, upozorněními a slovy, byla umožněna pobytem v ášramu a tím, že se zde vyskytovaly malé skupiny adeptů. Adept takového kurzu byl tedy doslova v guruově rodině (gurukula je klasický systém výuky jógy v Indii). To mělo dvojí smysl – nejen, že žák byl neustále pod dohledem mistra, a to i v době svého volna, ale i naopak mistr byl neustále v zorném poli žáka. A to i v okamžicích běžného dne, nejenom o přednáškách a lekcích. A tak adepti mohli sledovat mistrovo chování v každodenních situacích a poučit se z něj (škola příkladem) a naopak mistr mohl sledovat chování svých žáků a z něj usuzovat na jejich pokrok a současný stav vývoje. Zásady jamy a nijamy tak byly neustále prověřovány v praxi. Svámí Gítánanda svými bonmoty nejenom poučoval a bavil žáky, ale především je také svým životem naplňoval. Všichni jeho žáci dodnes jistě mají v paměti jeho DIN! (Do it now! – Udělej to teď!) nebo Don´t excuse! (Neomlouvej se, ale též nevymlouvej se!). Při charakteristice jógy jako takové velmi často říkal: Yoga is skill in action – Jóga je obratnost v jednání. Jeho jóga měla být – a v ášramu vždy byla – neoddělitelnou součástí běžného dne, nikoliv specifickou aktivitou vyhrazenou pro určitý čas.

Ásana – třetí stupeň rádža jógy je nejčastěji praktikovanou částí jógy, a adepti tedy při příjezdu do Indie většinou očekávali výuku právě v této oblasti. Dostalo se jim jí, ale pravděpodobně v menší míře, než očekávali. To proto, že ásany byly vždy považovány pouze za jednu část celku, která má svůj smysl a může plnit svou úlohu teprve tehdy, je-li podpořena praktikováním částí ostatních – a to především pránájámy a pratjáháry. V ášramu se ásany praktikovaly brzy ráno a před obědem, odpoledne už ne. Bylo dbáno na to, že každý adept potřebuje individuální tempo svého cvičení a individuální délky setrvání. Proto jsme byli vyzýváni k tomu, abychom se k „probíraným“ ásanám vrátili i sami ve své praxi a zde opravdu naslouchali potřebám a možnostem svého těla. Velký důraz byl kladen též na přípravu těla pro samotné ásany. Tu představovaly odpolední lekce jóga čikitsy (souhrn terapeutických a nápravných metod jógy), cvičení velmi jemných, ale plně si uvědomovaných pohybů těla v souladu s dechem (džáti) a celá řada krijí (pohybových aktivit v ásanách v souladu s dechem).

V systému nácviku ásan se začínalo s polohami na břiše, teprve pak se přecházelo k polohám vycházejícím z lehu na zádech. Tento postup má své opodstatnění nejen v historií podepřeném vývoji života (který je stále celý zakódován v našem mozku), ale i ve skutečnosti, že polohy na břiše jsou mnohem vhodnější pro uvědomění si dechu v těle. Veškeré praktikování ásan bylo v souladu s definicemi ásany z Jóga sútry Pataňdžaliho – jednalo se tedy o nácvik stabilního, optimálně uvolněného, a tedy příjemného setrvání v poloze. Samozřejmě byly praktikovány i některé skupiny speciálních ásan, které vyžadovaly určitou sílu, větší míru napětí či pro jejich zaujetí byly používány rychlejší, ale vědomé pohyby.

Pránájáma – tato část jógy je skutečně těžištěm systému jógy svámího Gítánandy. Ten vyznával názor, že můžeme sebe lépe „cvičit“ ásany, ale dokud se nestanou vědomými polohami těla, v nichž proudí energie, je to stále jen gymnastika. Práci s energií a dechem byla proto věnována značná pozornost. Dech jako základní prostředek vědomého zasahování a ovlivňování energií v těle byl vyučován od samého počátku. Nezačínalo se tedy klasickými pránájámami, ale technikami, které bychom mohli nazvat přípravnými technikami. Teprve ty totiž člověka naučí korektně dýchat a využívat vše, co mu pro tuto aktivitu bylo dáno. Zde se svámí zaměřoval na tři základní oblasti – plnost dechu, rytmus a polarita v dechu. Těmto třem oblastem pak byly věnovány metody, z nichž nejznámější jsou v našich krajích asi hathény – sestava ásan pro nácvik jednotlivých částečných dechů a jejich spojení do plného jógového dechu. Důležitost korektního dýchání svámí podkládal řadou medicínských argumentů – například hovořil o skutečnosti, že pokud dýcháme v menší míře, než je 60 % vitální kapacity našich plic, pak je chemismus těla omezen tak, že nedochází ke tvorbě všech pro organismus nutných enzymů a díky tomu nelze dosáhnout například ve cvičení ásan dostatečného protažení svaloviny. Proto od počátku byla dechová cvičení součástí lekcí před samotnými ásanami, v průběhu setrvání v ásanách a po nich.

Teprve po té, co byl svámí přesvědčen o tom, že adept je schopen korektního plného dechu v rytmickém provedení, přistoupilo se k tzv. klasickým pránájámám. Zde bylo hodně pozornosti věnováno skupině bhastrik, které patří mezi klasické pránájámy, ale zároveň jsou očistnými technikami. Například mukha bhastrika (ústní bhastrika) byla používána jako základní očista na začátku každé lekce hatha jógy. Naproti tomu kapálabháti, technika patřící mezi očistné šatkarmy (šestero očistných cvičení), byla považována za velmi pokročilou pránájámu a byla předkládána až pokročilejším adeptům. V souvislosti s vědomím polarity těla a dechu hodně pozornosti je v systému svámího Gítánandy věnováno nejrůznějším střídavým dechům, které jsou vždy kombinovány s rytmickým dýcháním (při zachování plnosti dechu).

Pratjáhára – pátý stupeň rádža jógy je jakýmsi stupněm přelomovým. Dělí osmidílnou stezku na vnější a vnitřní jógu a svou charakteristikou patří do obou polovin. Pro většinu cvičenců je toto slovo synonymem relaxace. Pratjáhára je ale nejen relaxace a v tomto smyslu je jóga svámího Gítánandy velmi bohatá. Svámí přinesl při svých cestách po Evropě v sedmdesátých letech (byl dvakrát i v tehdejším Československu) propracovaný systém tzv. džňánajógových krijí. To jsou techniky patřící právě do tohoto stupně a představují cvičení, která je dobré praktikovat před nácvikem klasických relaxačních metod (např. relaxačních schémat). Zahrnují v sobě již jistou míru relaxace, ale pracují stále ještě s naší představivostí, a tím nenásilně navykají adepta na obrat jeho pozornosti a smyslů směrem dovnitř. Přínosem jsou též dynamické techniky relaxace, které jsou vhodné zvláště pro začínající a silně roztěkané adepty.

Samjamajóga – pod toto označení svámí Gítánanda zahrnoval tři stupně vyšší jógy uzavírající osmidílnou stezku – koncentraci (dharaná), meditaci (dhjána) a samádhi. Existují metody pro cílený nácvik koncentračních a meditačních stavů, ale těžiště této jógy je více než v těchto metodách ve stavech jimi navozovaných. Svámí Gítánanda od počátku dbal na to, abychom tuto část jógy neviděli jako něco nám adeptům jógy nedostižně vzdáleného, ale abychom si uvědomovali, že náznaky těchto stavů a později i stavy samotné prožíváme už v první části rádža jógy, v rámci kvalitního vědomého praktikování ásan, pránájámy a pratjáháry. Samozřejmě, že meditace byly součástí pravidelného denního programu, a to jak meditace společné (vedené slovem svámího), tak i meditace individuální. Přesto jsme byli stále upozorňováni na vazbu na náš každodenní život a jeho činnosti v něm. Nikdy tedy nebyla vyšší jóga něco od života odtrženého, naopak měla být součástí celého našeho bytí. V tomto smyslu hovořil svámí o stezce všedního dne.

Dosažení cíle jógy – mókša (realizace své skutečné podstaty, a tím osvobození z věčného koloběhu zrodů a smrtí) – je možné podle svámího Gítánandy jen tehdy, je-li naše konání (karma) v souladu s našimi povinnostmi, s naším postavením v rodině, ve společnosti, v práci – prostě s našimi všedními povinnostmi – a s naší vírou a přesvědčením (dharma). Jóga tedy nemá představovat útěk z reality, ale naopak naplnění té každodenní reality světlem vědomí, lásky a odpovědnosti. Jen takové bytí je pak šťastné a štěstí je podle svámího Gítánandy nezpochybnitelným právem každého jedince.

• autor: Míla Sávitrí Mrnuštíková
• www.gitanandajoga.cz
• zdroj fotky: Shutterstock.com