Indická klasická hudba není pouhou hudbou, melodií, tónem či zvukem. Je to hluboký spirituální systém, srovnatelný s jógou, který měl tradičně za cíl transformovat tělo i duši a svému nositeli přinést poznání i ovládání přírodních sil. Proto není tak překvapivé, že dle legend bylo toto umění zvuku objeveno sadhuem Haridem Svamim během jeho meditací v ústraní, daleko od civilizace.

Příběhy říkají, že Haridas Swami začal uctívat samotnou hudbu a byl jí odměněn nadpřirozenými schopnostmi, kdy zvukem mohl měnit přírodní jevy okolo sebe. Toto umění bylo přísně střeženo a Haridas Swami nechtěl rozkrýt lidem okolo tajemství harmonických vzorců. Domnívám se, že snad jeden z důvodů utajení mohl být fakt, že tato hudba nepůsobila nejenom na počasí a přírodu, ale také na lidskou mysl a náladu a mohla lehce ovlivnit mysl tisíce lidí. Byla proto vždy chována v hluboké úctě a opatrnosti. Přesto Haridas Swami přijal jednoho jediného žáka, kterým se stal Tansen.

Magické schopnosti hudebníka

Právě Tansen rozšířil umění indické klasické hudby mezi lidi a je známý jako jediný starověký hudebník tohoto žánru, který vystupoval dokonce před králem Akbarem. Traduje se, že Tansen získal skrze hudbu stejné magické schopnosti jako jeho učitel. Mohl svou hudbou měnit vnitřní i vnější prostředí, mohl i uzdravovat. Když zpívával rágu Miaki malhar, kterou uzpůsobil svému stylu, vždy začalo silně pršet.

Co je to rága...

Umění indické klasické hudby je založeno na velmi specifickém užití předepsaných hudebních harmonií během různých denních časů (rána, poledne, odpoledne, večera), různého přírodního prostředí a přírodních jevů (pouště, hory, období dešťů či sucha) a samozřejmě během různých stavů mysli. Každá denní hodina určitého období má svou vlastní rágu (doslovně „náladu, barvu“). Rágu můžeme chápat jako specifický melodický vzorec, který vytváří unikátní harmonie s rozdílnými účinky na lidské pocity a emoce. Například Marva je noční rága, a měla by proto být hrána po západu slunce. Oproti tomu Bhairavi je ranní rága a slouží jako účinný prostředek k probuzení ducha při východu prvních paprsků slunce. Nicméně v dnešní době se již dogmaticky nedodržuje souslednost a přísná pravidla užívání jednotlivých rág. Jako každá hudba i ta indická klasická je také vysoce intuitivní improvizační žánr.

Je zde však jeden významný rozdíl. Indická klasická hudba nebyla stvořena k tomu, aby pobavila či rozptýlila svého posluchače. Tím, že jsou její kořeny zakotveny v čistém a náročném spirituálním snažení, může být pro posluchače obtížné ji při prvním poslechu lépe uchopit. Je třeba jejímu významu nejprve porozumět.

Tři části každé skladby

Každá píseň, každá rága, se skládá ze tří částí. První se nazývá Alap a je to část představovací. Vyznačuje se velmi něžným a pomalým začátkem, v němž zazní veškeré noty, které bude daná harmonie obsahovat. V této části ještě nepřichází rytmus. Druhé části se říká Džor a přichází s živým rytmem. Je to dynamičtější část a vyznačuje se možností komplikované improvizace. Třetí část se nazývá Džhala. Je to nejrytmičtější část a je vždy doprovázena tably. Indická klasická hudba je snad jediným žánrem, kde může docházet k tak extrémně rychlým a dlouhým rytmům, že je velmi těžké věřit, že je to vůbec v lidských silách. V indické klasické hudbě mohou tabla hrát například na pět, sedm, sedm a půl, devět, dvanáct, šestnáct, čtyřicet osm, a dokonce i na šedesát čtyři dob!

Učitel, žák a přísná pravidla

Dříve se umění klasické hudby samozřejmě nevyučovalo na univerzitách či hudebních školách, ale každý adept musel dlouhé roky zůstat se svým učitelem a dodržovat přísná pravidla. Tomuto způsobu předávání učení se dodnes říká gurukul systém. Žádného hlubokého, vědomí měnícího umění nemůže být dosaženo bez patřičného úsilí a obětí, které přísná praxe nutně obnáší.

K dosažení nejviditelnějších intenzivních účinků působení této hudební magie mohlo být dosaženo pouze za předpokladu zcela oddaného dodržování předpisů a posloupnosti jednotlivých harmonií v přesně stanovené denní a roční době. Pokud adept udělal nějakou odchylku či například začal hrát večerní píseň dopoledne, poté účinky tohoto umění ztratil. Proto vždy platilo, že právě pokud hudebník skutečně předával umění rág přesným způsobem, poté posluchači pocítili veškeré změny nálad a energií, které jednotlivé rágy ovlivňují.

Klasická indická hudba byla přednostně představovaná zpěvem, ale později se zapojily také různé hudební nástroje. Vzniklo mnoho rozdílných vokálních klasických stylů. Mezi nimi například vokální školy Drupad (čistokrevná indická klasika), Dhamar, Tumri, Toppa (škola propojena se spiritualitou), Tarana (styl, který nepoužívá slova, pouze slabiky), Bhadžan/Kirtan (založen na intenzivní spiritualitě a chvalozpěvech).

Gharana – vlastní styl umělce

Důležitým termínem je Gharana, což znamená vlastní hudební styl umělce. Studování určitého hudebního stylu gurua, znamená následování jeho Gharany. Poslechem se dá zjistit jakou Gharanu jednotliví hráči následují. Nicméně v současné době mnozí umělci volí cestu svobodných improvizací, a proto vytvářejí své vlastní hudební styly a propojují jednotlivé rágy dle své chuti a intuice.

Pokud jednou ochutnáte skutečný dotek indické klasické hudby, pocítíte její mocný účinek, její emotivnost a nesmírnou barevnou škálu narativní představivosti, kterou vám nabídne. Přenese vás do mytického času, kdy ještě neexistovaly hranice mezi všední a posvátnou realitou.

• autor: Tereza Ghose
• www.taite.cz
• zdroj fotky: Shutterstock.com