Dospět, nebo ne? Oficiálně dospíváme věkem 18 let. Právně. Jak to ale máme ve skutečnosti, je velmi ovlivněno tím, kde máme jaké háčky, závislosti, bolístky. Popravdě, opravdu dospělými se stáváme, až když převezmeme zodpovědnost za svůj život a přestaneme vinit ostatní – včetně rodičů, partnerů, školství, politické situace, zdravotnictví a státu. Docela výzva.
Často však máme dospělost spojenou s tím, že tak končí veškerá zábava. Možná proto se nám do ní tak moc nechce. Však je jednodušší ukazovat prstem a říkat: To ne já, to on! Navíc jako děti jsme si mohli (někdy) hrát, ale jako dospělí? Umíme se usmát s lehkostí, zasmát se sami sobě a udělat sem tam něco tak trochu praštěného, co potěší to malé uvnitř nás? Osobně na to někdy zapomínám. A když ťukám tenhle článek zmrzlými prsty v chladné větrné tmě indické noci, nutí mě to zamyslet se nad těmi dvěma zdánlivě oddělenými světy. Někdy se ztrácíme v dětinském obviňování okolností a osudu: „Kdyby moje dětství, škola atd. vypadalo jinak…“, jindy jsme naopak nuceni dospět předčasně a ztrácíme kontakt s tím hravým v nás dříve, než bychom si přáli. Jak snadno se vylije vanička naší původně legálně povolené nezodpovědnosti i s dítětem – naším vnitřním dítětem, zdrojem kreativity, hravosti, lehkosti a tvořivosti.

„Nezlob se, ale nemám chuť na nic a nikoho. Popovídáme si jindy.“ Namítla kamarádka po tom, co jsme se po roce opět sešly v Indii na satsangu jednoho ze známých vážených mistrů. Každý den jasné a zřejmé hluboké odpovědi na anonymní dotazy, které jako bychom psali společně. I přes pocity oddělenosti nakonec opravdu máme všichni podobná témata v hlavě (a těle) a jak dotazy, tak odpovědi mistra padají na úrodnou půdu. Jdeme do hloubky, všem nám to mačká tlačítka a atmosféra se dá krájet. Ačkoli zpíváme před i po satsangu bhajants (oslavné písně) co nejupřímněji od srdce ve snaze zklidnit trochu mysl a zahřát tu věc, co máme uvnitř hrudníku, ta naše srdce často cítí chlad. Je to ten chlad co vychází z ledovců, když odtávají. Postupně (snad) odtávají i ty naše ledovce, které tam vytváříme jako obranné mechanismy už od dětství. Slowly slowly… Ale aktuálně se cítím spíš jako při dark night of the soul…

Vyhrkla jsem cosi, že „Samozřejmě, jasně!“, ale něco ve mně se cítilo sklíčeně. Tolik se toho děje, jsem tu teprve pár dní a zas se to všechno vaří. Ačkoli Rishikesh je už čtyři roky moje druhé milé doma, pokaždé je to jiné, výživné, obohacující …a náročné. Nechce se mi opět samotné do mého chladného asketického pokojíčku provádět sebeanalýzu a „čekat na osvícení“… Ve své tmě potřebuji trochu tepla a světla.

Jdu po ulici a zároveň jdu dovnitř po tom pocitu sklíčenosti. Nechci se vozit na té horské dráze emocí, kterou nabízí. Svezení zdarma. Však to známe. Jsem mu na stopě… a už vím. Cosi ve mně potřebuje pozornost. Moje malá. Mám tendenci se na ni dívat shora: ty jedno dítě nemotorné, neotravuj, já už jsem velká, medituju, makám na sobě, neruš. Ale ona tu je. Ať ji odmítám a schovávám ji, jak chci, je pořád se mnou. A občas vykoukne. Někdy bolavě v situacích, kdy mi někdo zmáčkne „to správné tlačítko“, které se vytvořilo jako reakce na rodiče, spolužáky, učitele či traumatické zážitky, jindy bez tlačítek vykoukne hravě a je zdrojem velké inspirace, kreativity a šibalství. Mám pocit, že hlavní smysl jakékoli cesty práce na sobě je ta tlačítka najít a neutralizovat.

Tak copak je to dneska? Ptám se v duchu a říkám si, že kdyby někdo slyšel můj interní dialog, ocitnu se mezi vypolstrovanými zdmi jakožto jasný adept na vyšetření pro poruchu osobnosti. Nicméně vím, že toto obvykle funguje. Uvnitř máme odpovědi vlastně na vše – stačí opravdu naslouchat. A kupodivu to jde i za pištění klaksonů motorek a jeepů, nad hlavou poskakujících opic a bučení nespokojených krav, které se ledabyle prodírají davem lidí na nákupní třídě.

Cítím, že to malé děvčátko uvnitř je zaražené. A tak trochu uražené. Jen chtělo pozornost, popovídat si a vůbec, nějakou přátelskou tvář. Ne zas ten krutý políček. To je jedno, od koho je. Přišel a štípe stejně.Teď jako kdysi. Radši se schovat a ani nedutat. Zvážnět, vyrůst, nehrát si, nesmát se. Co teď s tím?

Hledám si trochu klidu stranou od městské vřavy a přicházím na opuštěné místo na pláži u Gangy a přijímám s vděkem rozmrzající Evropanky teplo slunce, které mi svítí do zad. Zavírám oči a nechávám tu malou, ať vyskočí ven. Ať si dělá, na co má chuť. A já jí dávám pozornost. Jsem tam s ní. Vidím ji přes přivřená víčka, jak běží přímo do ledové vody, volá, ať jdu za ní, šplouchá na mě, a když já pořád sedím, směje se mi, že se mnou nic není. Ale obě víme, že je to hra a že jedna bez druhé bychom tu nebyly.

Zpět na pláži lítá ta malá sem a tam rychlostí blesku (však z ní také vyrostla závodní atletka). Staví hrady z písku a ukazuje mi je. Přikyvuju, jak jsou krásné. Přiběhne ke mně, přímo do náruče. Držím ji a chovám. Koukám do jejích zelených vlhkých kukadel. Jsou mi povědomá. Přitulí svůj mokrý obličej, a i přes chladný vítr okolo cítím to teplo. Chovám ji v náručí a konejším ji. Cítím, jak uvnitř něco taje, a celým tělem se rozlévá pocit, že konečně dostávám to, co jsem si kdysi přála. No, no, neboj, spolu to zvládneme. Jsem tu i pro tebe a mám tě ráda.

Slunce zapadá a s ním se zapalují světla ve velkých svícnech na obřadech Ganga Arati. Je čas jít. Něco pojíst a taky si užít večerní chvalozpěvy. Až budu za dva měsíce v Praze, koupím jí zas ty hranolky, co má ráda. Do té doby, ale snad i pak, jí dám to, co potřebuje nejvíce: svou pozornost a láskyplnou péči. To je taky fajn.

Večer sedím v návlecích, rukavicích a zabalená ve vlněné dece před svíčkou v chladném betonovém pokojíčku, beru do ruky rudraksh mala a s každou mantrou odpočítávám jednotlivé oříšky. Najednou cítím, jak něco ve mně dělá opičky. Začnu se smát a moc dobře vím, kdo to je. Je tam, je živá a podle blbinek, které dělá, soudím, že se má dobře. Za chvilku se zklidní a moje meditace tentokrát dostává nový rozměr a hloubku. Tíha mě táhne k zemi ke kořenům a zároveň cítím lehkost. Zvláštní pocit úplnosti.
 

• autorka: Dagmar Volfová
• www.simhayoga.cz
• zdroj fotek: Dagmar Volfová