úterý 15. 10. 2024
Rádžajóga je poslední ze čtyř nejznámějších cest, které jsme si vkrátkém seriálu připomněli. Od ostatních cest, o nichž jsme mluvili, se liší především svou metodičností – přesně zmiňuje stupně, po nichž by měl adept jógy kráčet, aby dospěl k cíli.
Tyto stupně jsou nejen definovány, ale podle jejich počtu – osm (ašta) – se celá cesta označuje také jako aštangajóga (osmiúdá čili osmidílná stezka). Z uvedeného čísla vyplývá, že nepůjde o cestu krátkou, bereme-li v úvahu kolik je stupňů, které člověk musí zvládnout, aby postoupil směrem k znovusjednocení své bytosti.
Cesta králů
Původ rádžajógy, jejíž název je starý teprve několik století, můžeme vystopovat až k „praotci“ jógy, za kterého bývá považován Pataňdžali. Ve skutečnosti je však obsah tohoto pojmu ještě mnohem starší, neboť Pataňdžali ve svých aforismech jen shrnul a utřídil známé skutečnosti. V jeho spise Jógasútra (asi 2. až 3. století př. Kr.) se ještě vyskytuje název aštangajóga, ale popis jednotlivých osmi částí koresponduje s tím, co bývá dnes nazýváno rádžajógou. Královská cesta, neboť rádža se dá přeložit jako král, není míněna jako cesta pro krále, ale cesta králů, tj. těch, kteří vítězí sami nad sebou. Je vlastně druhem karmajógy, ale jejím předmětem je naše vlastní osobnost. Je to práce sama na sobě a podstatou její činnosti je ovládnout tělo a mysl.
Slib naplněný životem
Stojí-li člověk na počátku cesty, je velmi důležité přijmout za své zásady, pomocí nichž se dá dosáhnout pokroku. Osmidílnou stupnici proto začínají etická pravidla zvaná jama a nijama. Přijetí těchto způsobů chování a jejich dodržování člověka vlastně zavazuje k tomu být sám k sobě i k druhým opravdový. Je to jakýsi slib, který dáváme a svým životem naplňujeme. Dodržování etických pravidel člověka zbavuje sobeckých tendencí a jeho osobnost se může čistit a sattvicky vyladit. Pěstujeme si tak disciplínu a sebekontrolu. K zdrženlivostem, tedy jakýmsi zákazům zvaným jama, patří těchto pět pravidel: ahinsa (neubližování), satja (pravdivost), astéja (nepřivlastňování), brahmačarja (zdrženlivost či původně přesněji upevnění se vnejvyšším vědomí) a aparigraha (nepřipoutanost, nehrabivost).
Zavázat se od počátku k bezvýhradnému dodržování všech pravidel je velmi obtížné. Vhodnější je vytvořit v sobě postoj, který pravidla respektuje a vede nás k jejich postupnému osvojování. Porušováním zákazů může člověk ublížit druhým, ale také v sobě vyvolat výčitky svědomí, které do mysli vnášejí neklid. Tento neklid pak brání člověku v naplňování dalších stupňů rádžajógy.
Ruku v ruce s varováním před výše uvedenými nezdrženlivostmi jdou pravidla hodná doporučení (nijama), což jsou návrhy chování, mluvení a myšlení, kterými by bylo vhodné se řídit. Vedou nás k sebezdokonalení, které postihuje i hlubší vrstvy naší osobnosti, takže se disciplína přenáší dovnitř. Řadí se mezi ně šauča (čistota), santóša (spokojenost), tapas (askeze), svadhjája (studium) a íšvarapranidhána (uctívání nejvyššího principu).
Ásana – očistná a stabilizující
Než může člověk přistoupit k vyšším stupňům rádžajógy, musí být jeho tělo jednak očištěné, a také stabilní a schopné setrvat po delší dobu v nehybné poloze. Tak se součástí cesty rádžajógy stala celá hathajóga zahrnující různé techniky a postupy od ásan až po krije. K ovládnutí těla slouží v rádžajóze třetí stupeň nazvaný ásana neboli pozice. Jsou to stabilní pohodlné polohy prováděné splným vědomím a bez úsilí, ve kterých je navozeno ztišení. Komu se to podaří, toho ásany zavedou k vnímání tří dimenzí bytosti – fyzické (hrubé), mentální (jemné) a duchovní (příčinné). Činí tak prostřednictvím tří obalů těla, do jejichž funkcí vstupují. Mezi nejdůležitější ásany patří sedy, které pomáhají při meditaci, a obrácené polohy, jež obracejí tok prány vnašem těle a vracejí ji zpět ke zdroji (do bodu bindu). Spránou však pracujeme především ve čtvrtém stupni rádžajógy při pránájámě. S cílem ovládnout pránu usilujeme především o to vyrovnat její proudění v těle, a pokud je to možné, zadržet ji zde na co nejdelší dobu.
Obnažená mysl
První čtyři stupně této cesty jógy jsou orientovány na osobnost člověka. Snažíme se změnit vnější kvality jeho uspořádání, učíme se rozpoznat a ovládnout vzruchy, které přicházejí z okolního světa a narušují náš klid. Druhá větev rádžajógy je již orientovaná dovnitř, na mysl člověka, na rozvinutí všech jejích kvalit. Zahrnuje pozorování, zkoumání, reflexi i rozvažování. Postupuje od stažení smyslové pozornosti od objektů pozorování zvenčí směrem dovnitř, kde nad nimi získá člověk kontrolu. Tento proces odtažení pozornosti je známý jako pátý stupeň prátjáhára. Prátjáhára má navodit stav, kdy nenastává osobní kontakt s předmětem, objekt nás nesvazuje, nepřitahuje, nevyvolává vmysli vodopád doprovodných myšlenkových dějů. Pro soustředění (dhárana) a meditaci (dhjána) musíme mysl vyladit, zbavit ji vnějšího spojení, smyslových podnětů atd. Spojení mezi smysly a vlastní myslí je přeťato, takže oči vidí, ale mysl zrakové podněty neregistruje a nezpracovává. Proto vnás nezůstává dojem, že něco vidíme. Stejné je to s ostatními smysly. Mysl je uzavřena ve svém světě. Po odseknutí přísunu smyslových vjemů dochází k velkému zintenzivnění procesů v mysli, o čemž se přesvědčíme v šestém stupni čili koncentraci (soustředění pozornosti na vybraný předmět) a v sedmém stupni (rozjímání o zvoleném předmětu). Tím, že je mysl obnažená, že ji pozorujeme jakoby z vnějšku, zjišťujeme, jak se chová ona i naše tělo. Pohyb prány je mimo naše vědomí. Vše je zaměřeno jen na pozorování jediné věci, myšlenky, objektu. Je však velmi těžké sledovat mysl myslí. Při opravdové meditaci nastává toto pozorování samovolně a trvá velmi dlouho. Dochází postupně k očištění těla i mysli a vědomí získává nové zkušenosti, aby bylo připraveno pro osmý a konečný stupeň, kterým je samádhi (pohroužení, rozplynutí).
Ani dýchání ani tělesná jógická cvičení nepřinesou nejmenšího užitku, dokud si nepojal myšlenku: „Jsem jen svědek! Nic se mne z vnějška nemůže dotknout.“ Zkušenost je jediný učitel, kterého máme. Můžeme po celý život mluvit a debatovat, a přece neporozumíme ani jedinému z pravdy vyřčenému slovu, dokud je na sobě neuskutečníme.
Vivekananda