BLESKOVĚ
O životě 02. 11. 2021 PDF Tisk

Proč se nebát smrti aneb smrt jako součást života

Dušičkovské období je tradičně spojováno s tématem, kterému se dnešní společnost vyhýbá. Smrt je zahalena oparem tajemna, strachu, obav a nejistoty. Vyhýbáme se jí, nechceme o ní mluvit, a potom umíráme sami v cizím prostředí. V porovnání s našimi předky je to poněkud zpátečnický přístup. Oni, na rozdíl od nás, věděli, že smrt je součástí života.

Proč se nebát smrti aneb smrt jako součást života

Nikdo neví, co bude, až naposledy vydechneme. Smrt je pro každého velkou neznámou a o tom, co přinese, se můžeme jen dohadovat. Svědectví lidí, kteří přežili klinickou smrt a mluví o silném světle, které je k sobě táhne, o světle na konci temného tunelu, znějí ale docela pozitivně. A i když se v takových vizích, stavech, nebo jak tomu máme vlastně říkat, nemusí objevit tunel, světlo, teplo a vřelost, velká láska, to je to, co všechna taková vyprávění spojuje.

Světlo je tím, co všechno spojuje
Nemocní popisují, že vylétli z těla, dívali se na sebe, jak leží na lůžku, vznesli se nad nemocnici nebo budovu, kde leželi, shlíželi na svět z velké výšky a rozmýšleli se, jestli se vrátit, nebo ne. Kdo se vrátil a vyprávěl o tom, popisuje většinou úlevu od bolesti, lehkost a svobodu, klid a pohodu, a naopak uvědomění si, že s návratem do fyzického těla se vrátí všechna trápení. Přesto stojí za to se vrátit, člověk nejspíš pozná, že ještě nenadešel jeho čas.

Proč se bojíme stárnout
Setkání se smrtí, nahlédnutí za okraj života, do dveří světa, který čeká na jeho konci, ale podle těch, kteří si na ni měli možnost sáhnout, vypadají poměrně pozitivně. Tak proč se smrti tak bojíme, proč ji od sebe odháníme, proč si nepřipouštíme věk, děláme ze sebe někoho, kým nejsme, snažíme se vypadat mladší, chodit na různé korekce obličeje a těla? Proč se bojíme stárnout, proč se bojíme přirozenosti?

Nevzdalujeme se sami sobě?
A konečně – proč od sebe odháníme staré lidi? Proč je zavíráme do domovů pro seniory, proč nežijeme s nimi pospolu jako jedna rodina tak, jak tomu bylo dříve? Jsou moc pomalí, nešikovní, zdržují nás? Nebo nám připomínají podzim a zimu života, kam se ještě nechceme dostat, a tak setrvale a vytrvale pracujeme na tom, aby na nás přibývající léta nezanechávala ani ty nejmenší známky? A nevzdalujeme se tak sami sobě? Naší podstatě? Neprohlubujeme tak jen svůj strach ze smrti? Nepřijímáním života tak, jak je, jak k nám přichází? Neděláme si to všechno jenom těžší? A horší?

Oslava věčného života
Všechno se to pořád točí kolem smrti. Kdo není smířen se životem, nesmíří se se smrtí. Pro naše předky byla běžnou součástí života. Celý život šetřili na to, aby si mohli vystrojit pěkný pohřeb. Ano, i na takové věci se myslelo a počítalo se s nimi. Dušičkovské období bylo opředeno řadou rituálů a tradic, jejichž jednotným smyslem je v konečném důsledku oslava věčného života, který symbolizuje právě světlo svíček, jež se v tyto dny zapalují nejen na hrobech drahých zesnulých.

Pořád spolu, i po smrti
Věřilo se, že v předvečer Všech svatých se smývají hranice světa živých a mrtvých a že duše z nebe nebo očistce mohou navštívit své pozůstalé. Aby nebloudily a trefily, kam mají, zapalovaly se svíčky, které zářily za okny. K večeři se prostíralo jedno místo navíc. Pozůstalí mysleli na své drahé zesnulé, kteří většinou zemřeli doma, v posteli, obklopeni širokou rodinou. Děti se mohly učit od rodičů, vnoučata od prarodičů, děti a vnoučata zase dávaly prarodičům radost, lásku, vitalitu a energii.

V čem je smysl života
Rodiny žily v symbióze, vytvářely vlastní komunity, věřily, že společně všechno zvládnou, a když bylo potřeba, semkly se a držely při sobě. I ve chvíli poslední, kdy se sešly u smrtelného lůžka a doprovodily umírajícího svou přítomností na věčnost, držely ho za ruku, hladily po vlasech, líbaly na čelo… Není v tomhle smysl života? V tom brát věci tak, jak jsou, ale udělat si je v rámci možností v každé situaci hezké? Tak, aby do srdcí vnesly radost, pokoru, vděk a lásku? S takovým přístupem se není čeho bát. S takový přístupem a hlubokou vírou ve věčnost nebudeme nikdy sami. Ani na smrt.

  • autor: Kateřina Hájková
  • foto: Shutterstock.com

Objednat předplatné