Zatímco dnes se stárnutí, smrti a umírání bojíme, naši předkové je vnímali jako něco přirozeného, na co se dokonce připravovali i během života – dlouho dopředu se šetřilo například na rakev nebo na pohřeb. Zatímco dnes se děsíme každé vrásky a šedého vlasu, které, když se objeví, se snažíme všemožnými cestami zamaskovat, pro naše předky symbolizovaly zralost života, vrásky v obličeji psaly příběh toho, jehož tvář krášlily, a vnučky milovaly dlouhé šedé vlasy babiček, jimž je mohly česat a splétat do copů (jak to vidíme například v Moskalykově Babičce se skvělou Jarmilou Kurandovou v roli babičky a s Libuší Šafránkovou v roli Barunky).

Smrt nebyla děsivá, byla známá
To všechno má ale svůj důvod a tím důvodem je vývoj, který ovšem v tomto případě možná nespěje ke zlepšení, ale funguje jaksi zpátečnicky, což se vyjevuje i v činnostech a snahách vrátit tématu smrti a umírání jeho původní význam. Smrt totiž pro lidi kdysi neznamenala něco cizího, co jim nedalo v noci spát, ale souvisela s úctou a láskou ke kmetům, jichž se týkala, a jejich příbuzní je oslavovali a snažili se jim podzim a zimu života co nejvíce usnadnit.

Hospicová služba jako naděje na "lepší" smrt
Zatímco dnes spousta babiček a dědečků tráví čas v domovech důchodců a umírají v nemocnicích, dříve žily rodiny pospolu, jejich členové o sebe vzájemně pečovali a lidé doma také umírali – u postele umírajícího postávala celá rodina a doprovázela jej na konec jeho cesty. V posledních letech se do povědomí veřejnosti stále více dostávají služby poskytující domácí hospicovou péči a spolu s ní dávají lidem možnost a šanci zemřít doma v klidu a tichosti, a především v kruhu rodinném tak, jak tomu bylo kdysi.

Světlo jako symbol věčného života
Věřilo se, že smrtí život nekončí a že smrt je jen nový začátek. Symbolem nového života je světlo svíčky. Právě proto o dušičkových svátcích lidé pokládali na hroby svíčky i sušené kvítí (vydrží déle než kvítí čerstvé), čímž vyjadřovali nejen vzpomínku a vzdání úcty a pokory těm, kteří je opustili, ale dávali zároveň najevo, že věří, že stále existují. A vzpomínali na ně dále i při dušičkových bohoslužbách, kde se recitovala modlitba za zemřelé, vůbec nejdelší modlitba v křesťanské tradici.

Vzpomínání jako jádro lidových zvyklostí
Kromě toho existovala i spousta lidových zvyků, které vyjadřovaly, jak moc pozůstalí na své drahé zesnulé stále myslí. V předvečer svátku Všech svatých prostírali místo navíc při večeři, kdyby je duše zemřelých chtěly přijít navštívit, a aby zmírnili muka, která prožívaly duše v očistci, plnili svítilny máslem a popíjeli studené mléko, jímž si duše mohly potřít bolavé rány, a házeli pokrmy do ohně, aby duším přilepšili. Aby se mrtví uctili a oslavili, peklo se i speciální sváteční pečivo – „kosti svatých“ a „dušičky“ – v prvním případě houstičky tvarované do podoby kostí proložených křížem, v případě druhém čtyřhranné šátečky s mlékem, mákem a povidly.

Proč by se o smrti mělo mluvit
Smrt je dnes zahalena oparem strachu a obav a nemluví se o ní, což ale ještě posiluje její děsivost. Právě dušičkové svátky jsou přitom krásnou příležitostí, jak například dětem při procházce hřbitovem zářícím tisícem rozsvícených svíček vysvětlit význam smrti a umírání. Když si představíme, že každá svíčka znamená minimálně jednoho člověka, který myslí na někoho, o koho kdysi přišel, ztratí pro nás hřbitov svou děsivost, protože si uvědomíme, že je vlastně plný lásky, která ho rozzařuje stejně jako srdce těch, kteří sem přišli zapálit svou svíčku. A dojde nám, že láska překoná i smrt. V čemž se skrývá ohromná naděje.

Vzpomínání jako cesta k věčnosti
Proč bychom měli Dušičky oslavovat? Protože tím, že myslíme na ty, kteří nás dávno opustili, je uchováváme ve svých srdcích, díky čemuž nás vlastně doopravdy neopustí nikdy a vždy tu s námi budou. Kromě toho, nikdo neví, co bude po smrti, a proč by to nemohlo být tak, že se se všemi milovanými na věčné cestě, již symbolizuje světlo svíčky, zase shledáme?

Jako jeviště a hlediště
Marek Eben jednou při taneční soutěži StarDance přirovnal svět živých k jevišti a svět mrtvých k hledišti. Živí se na jevišti snaží, lopotí se, pachtí, radují se, pláčou, odpočívají, podávají výkony. Zesnulí je z hlediště pozorují a povzbuzují je, fandí jim, ale už s klidem a pohodou, protože vědí, že své mají již odpracováno a nyní v podstatě jen sledují a odpočívají. Proč by to tak nemohlo být? Chovejme se tak, abychom byli šťastní a spokojení, aby na nás ti v hledišti byli pyšní, abychom my sami na sebe byli pyšní. A nebojme se vzpomínat. Vždyť ten, kdo je srovnaný s minulostí, se srovná s přítomností i budoucností.

• autorka: Kateřina Hájková
• fotografie: Shuuterstock.com