Mýtus o Katha Upanišad
Jedna z nejstarších Upanišad, Katha Upanišad, se mimo jiné věnuje i této otázce. Příběh vypráví o mladém hrdinovi Nachikétovi, který se po vážné hádce s otcem vydal přímo do království mrtvých za Jamu, králem smrti. Nachikéta ho naléhavě prosil o odpověď na otázky smyslu života a na to, co existuje po smrti. Ale než Jama Nachikétovi odpověděl, chtěl zjistit, jestli má správnou motivaci. Nabídl mladíkovi místo výuky velká lákadla jako třeba bohatství, dlouhý život a překrásné dívky. Navzdory svému mládí měl Nachikéta pevně stanovený cíl a důrazně odmítal všechny lákavé nabídky. Měl zájem pouze o odpovědi na své otázky. Jama usoudil, že je Nachikéta dostatečně zralý pro jeho učení. Byl zapálený a oddaný student a díky vytrvalé praxi se mu nakonec podařilo překonat i smrt.

Toto učení uchované v mýtu Katha Upanišad nám může dodnes být velkou podporou na cestě k větší vnitřní svobodě, autentičnosti a duchovnímu růstu.

Preja a Šreja
„Veškeré alternativy, které máme, když se rozhodujeme, mohou být rozděleny do dvou velkých skupin,“ vysvětluje Jama Nachikétovi. V sanskrtu tomu odpovídají přesné pojmy: preja a šreja. Preja doslova znamená „to, co máme raději“ a šreja „to, co je nejvíce žádoucí“. V jiných jazycích vůbec neexistují výrazy pro tyto dva pojmy.

Preja zahrnuje všechno, co je nám příjemné, co nám v jistém okamžiku přináší potěšení nebo zábavu. Lichotí našemu egu, ale často později zanechává špatnou pachuť. Šreja je to, co je dobré a užitečné. Podporuje například naše zdraví, veřejné blaho a přispívá k většímu vnitřnímu klidu.

I když chceme všichni být stále zdraví, vyrovnaní a šťastní, necháváme se velmi často svádět prejou a potom se divíme, že náš vnitřní klid není příliš stabilní. Preju si můžeme představit jako mazaného, přesvědčivého prodavače, který šikovně vychvaluje atraktivitu různých objektů. V duchu si pak myslíme, že naše štěstí závisí na přítomnosti nebo nepřítomnosti těchto věcí. V naší společnosti nám reklama například vsugeruje, že potřebujeme jenom svou malou rodinu, vlastní bydlení, auto a pak ještě správnou pojišťovnu a kapitálovou investici, abychom byli trvale šťastní. Ale bohužel mnozí z nás v průběhu života zjišťují, že ani naplnění těchto potřeb nám dlouhodobé štěstí nezaručí. Celý reklamní průmysl je postaven na slibech, které lichotí našemu egu. Hesla jako: „Žiješ jen jednou“, „Jen to nejlepší je pro tebe dost dobré“ nebo „Zasloužíš si pořádné rozmazlení“ pomáhají prodat i výrobky, které prokazatelně poškozují naše zdraví. Reklama na cigarety třeba ráda používá termíny jako „svoboda“ nebo „dobrodružství“. Přitom každý ví, jak škodlivé kouření doopravdy je, a osoba, která trpí silnou závislostí na nikotinu, má ke svobodě hodně daleko. V dnešní době se dokonce podařilo reklamním stratégům úspěšně použít k prodejním účelům hodnoty, které byly původně spojené s praxí jógy a meditace. Sprchový gel ze série „usmívající se Buddha“ slibuje například „dotek štěstí“, peeling od stejné firmy „kousek blaha“. Műsli tyčinky nám mají dokonce dodat harmonii, energii a klid. Takové sliby opravdu snižují tradice dlouhodobé a oddané praxe jogína.

Preja nabízí okamžité uspokojení a obvykle také plní své přísliby. Problém je pouze v tom, že žádné takové potěšení nemůže trvat dlouho. Věci, dokonce ani vztahy, nemohou garantovat trvalé štěstí, protože je přirozeně dáno, že jsou proměnlivé. A proto blaho, které prožíváme díky preje, příliš brzy končí. Přichází nespokojenost a touha po nových, dalších podnětech.

Šreja a žíznivé opice
Na první pohled se nám to, co nabízí šreja, nezdá příliš atraktivní. Její návrhy k většímu blahobytu, dobrému zdraví a vnitřnímu míru jsou velmi žádoucí, ale při jejich dosahování budeme zpočátku zažívat méně zábavy a bude třeba zvýšit úsilí a vytrvalost. Většinou se nechceme vzdát toho, co máme rádi a na co jsme zvyklí, i když bychom za to mohli dostat něco lepšího. Každý, kdo se snaží zavést fitnessový program, zdravou výživu, pravidelné cvičení jógy nebo praxi meditace, ví, že je potřeba mít vytrvalost, než se objeví pozitivní účinky a cítíme se opravdu lépe. Pokud se nám ale podaří takové praktiky integrovat do každodenního života, mohou být dlouhodobě velkou podporou i ve velmi obtížných životních situacích.

Šreja není tak zářivá a také nemá stejnou impulsivnost jako preja, ale je to cesta, která nás vede k trvalejšímu štěstí.

V indické mytologii se vypráví příběh o žíznivé opici, která po dlouhé cestě konečně dorazí na břeh rybníka. Chce pít, ale v písku vidí stopy mnoha různých zvířat, která tam byla už před ní. Kupodivu směřují všechny stopy pouze k rybníku a žádné nevedou opačným směrem. Proto je opice velmi opatrná a najde si lotosový stonek, díky němuž se může napít, aniž by musela vstoupit do vody. Nakonec se ukáže, že v rybníku žil démon požírající všechna zvířata, která šla pít přímo ze břehu.

Náš intelekt a schopnost něčemu porozumět, jako v příkladu žíznivé opice, činí rozhodnutí pro šreju. Smysly a emoce se většinou nechají svést a okouzlit spíše prejou. Avšak nechápejme šreju tak, že si nesmíme užívat života. Když třeba jíme, mazlíme se nebo se milujeme, můžeme konat vědomě, co děláme, a dopřát si čas vnímat všemi smysly, co zrovna ochutnáváme nebo cítíme.

Obraz vozu a kočího
Preju a šreju si můžeme také představit jako cesty vedoucí každá jiným směrem, sebe sama jako vůz. Nespočet okamžiků v životě se podobá křižovatkám, kde se musíme rozhodnout, jakým směrem bude jízda pokračovat. Náš vůz se dá přirovnat ke kočáru s koňmi. Naše tělo odpovídá kočáru, pět silných koní ztělesňujících naše smysly ho táhne vpřed. Po celý život, od narození až do smrti, cválají naši koně a ženou se za předměty své touhy. Posuzující rozum je jako kočí, který je zodpovědný za to, že vůz na cestě bezpečně pokračuje a dosáhne nakonec cíle, o který usilujeme. Naše emoce, touhy a naše mysl jsou otěžemi. Uvnitř vozu, většinou skryté, cestuje naše pravé já.

Tento obraz nám ukazuje, jak je důležité, aby koně, otěže a kočí spolupracovali v souladu a každý plnil svůj zadaný úkol. V ideálním případě rozhoduje vyšší já, kam cesta povede. Rozlišující rozum pozná, jak se tam dostat, sdílí svá zjištění s myslí a tu zase poslouchají naše smysly. Pokud ale smysly zůstanou bez dozoru, budou stejně jako špatně vycvičení koně činit rozhodnutí o tom, kam bude cesta pokračovat, a v plné síle zvolí nejkratší cestu k potěšení a zábavě, protože to odpovídá jejich přirozené povaze.

V případě, že kočí nepřemýšlí bděle a jasně, nemůže ani pochopit instrukce vyššího já. Bude držet otěže příliš těsně nebo volně v rukách, neschopný vytvořit propojení s emocemi a touhami. V našem moderním světě žije velká část lidí již přes sedmdesát let tak, jako kdyby měla naprosto nevycvičené, zdivočelé koně. Jejich smysly neznají žádné jiné potěšení než kratochvilný požitek, a tím se snižují na snadno manipulovatelného spotřebitele. Jako kdyby se úplně vzdali otěží a nechali cválat své koně pořád přímo směrem k preje. Na konci takového života se ale často objeví dutý pocit propásnutí něčeho hodně podstatného.

Cesta ke svobodě a štěstí
V překladu Katha Upanišad podle Eknath Easwarana říká Jama Nachikétovi: „Ti, kteří mají schopnost usuzovat a zároveň vlastní klidnou mysl a čisté srdce, se dostanou na konec cesty a už nikdy nespadnou do spárů smrti.“

„Meditace jim umožňuje jít hlouběji a hlouběji do vědomí, ze světa slov do světa myšlenek, a pak přes myšlenky k moudrosti vyššího já.“

Pokud chceme svému životu dát hlubší smysl, potřebujeme se naučit nenechat se pořád dokola svádět prejou. Tím zároveň učiníme rozhodnutí pro šreju, protože se navzájem vylučují.

Okamžiky zastavení v každodenním životě a pravidelná praxe, která školí rozhodující rozum a pomáhá rozjasnit vědomí, se stávají našimi věrnými spolucestujícími a postupně pochopíme, že šreja neznamená opuštění všedních radostí nebo odříkání, ale spíše vede k vnitřní svobodě a bezpodmínečnému štěstí.

• autor: Katrin Köhler
• www.jogakatrinkohler.cz
• foto: Shutterstock.com