Všechno to jsou bezesporu smysluplné a důležité informace, ale jsem si jistá, že je najdete na dalších stránkách časopisu nebo v hlubokých mořích internetových memů. Zamyslíme se nad světlem, sluncem a teplem jako metaforou. Osvícení neslibuji, ale mohlo by nám v některých ohledech, alespoň trochu svitnout.

SLUNCE NAD HLAVOU

V kosmogonické (vesmírno-tvorné) vizi véd, je oheň v pořadí třetím živlem, který stál na počátku procesu vznikání univerza. První byla prázdnota (éther), z něho vyvstal vzduch a ze vzduchu oheň. Z ohně pak voda a z vody země. Oheň tedy stojí uprostřed živlové linky, která se proplétá hmotným vesmírem i kolektivní sítí archetypů, uvnitř lidské psýché.

V perspektivě tantricko-jógové energetiky je oheň symbolicky propojen s dynamikou třetí čakry manipúry, která se pozičně nachází přímo uprostřed vertikály, kterou postupně roste a evolvuje lidské vědomí a životní zkušenost. Tři čakry pod, tři čakry nad. Životodárné a zároveň destruktivní slunce, je nejmocnějším představitelem ohně a jeho ambivalence. Život se dostává do problematických podmínek tam, kde je slunce moc, i tam, jde je slunečního svitu nedostatek. Omezený přístup ke světlu omezuje rozmanitost života. Teplotní extrémy limitují vitalitu.

Slunce má centrální místo v naší galaxii, pozicí i funkcí. Země a všechny její geologické útvary, vznikly jako přímý důsledek působení tepla. Chladnutím zemské hmoty vznikla voda v tekutém skupenství. Fascinujícím představením v duchu védské kosmogonie je třeba sopečná erupce. Výbuch vychrlí žhavé plyny, pak tekutou lávu, která chladne a tuhne. Z opačné strany je proces hoření hypnotickou ukázkou látkové přeměny, kdy se „existující něco“, během chvíle dokáže transformovat v „existující nic“.

Slunce má zásadní vliv na koloběh vody na zemi, změny v teplotách zemského povrchu, pohyb mraků, změnu tlaku. Miliardy slunečních paprsků neustále pronikají prostorem a zanechávají v atmosféře světlo, teplo a energii. Bez reflexe pohybu slunce bychom neměli žádný nástroj k měření času, protože by neexistoval rozdíl mezi dnem a nocí, roční období, měsíce, roky. Není tak divu, že obraz zbožštělého slunce, je kulturní univerzálií, protože ovlivňuje každý aspekt naší existence.

Vzduch, který dýcháme, voda, kterou pijeme a kterou absorbují naše tkáně, potrava, kterou se vyživujeme, i spánek, kterým regenerujeme, jsou všechny řízeny sluncem. Není divu, že se prána (prasíla – dech – neustále v pohybu), tradičně odvozuje od slunce. Jógová tradice má za to, že bez prány, coby oživujícího principu, nemůže fungovat v zásadě náš fyzický hardware, ani psychický software.

Pránu v lidském těle rozlišujeme v pěti podobách, přičemž v kosmickém plénu tvoří prána základ veškerého energetického pohybu v projevu i latenci.

„V podobě ohně září jako slunce, je déšť, je bůh bohů. Je silou ve vzduchu, zemí a vší hmotou. Má tvar a je bez tvaru, je nesmrtelný.“ (Prašnópanišad 2.5)

Teplo a světlo zásadním způsobem ovlivňují tělesnou i mentální fyziologii. Vymknutí se z rámce přirozených přírodních cyklů mívá neblahý vliv na systémové fungování našeho organismu, kam v jógovém měřítku patří i mysl a duše.

„Když vycházející slunce vystoupí na východě, absorbuje do svých paprsků východní dech. Když osvětlí jih, západ a sever, prostor nad sebou a všechny ostatní úhly prostoru, pak absorbuje ve svých paprscích všechny jejich dechy.“ (Prašnópanišad 1.8)

Je fascinující, že potřebujeme potvrzení klinických výzkumů, abychom si připustili, že kulturní twist směrem k nočnímu životu, ať už zahrnuje práci, nebo zábavu, nedávají naše vnitřní systémy úplně dobře a že bývá podstatným faktorem pro rozvoj mnoha onemocnění.

SLUNCE UVNITŘ HLAVY A SRDCE

Položím vám teď poměrně záludnou otázku: „Co je vaším vnitřním sluncem?“ Mohlo by se zdát, že jde o jakousi poetickou licenci nebo reminiscenci na legendárního meteorologa se sluncem v duši, ale není to tak. Zajímá mě, co lidé vnímají jako svůj vnitřní zdroj, a často se jich na to taky ptám. Zkuste si prosím odpovědět.

O rostlinách se říká, že jsou heliotropní, to znamená, že se otáčejí za sluncem, rostou ve směru zdroje světla a tepla. Za čím se orientujete vy, z čeho čerpáte sílu, do čeho v životě investujete nejvíc energie, co vás vyživuje pocitem smyslu?

Stejně jako se v přírodě mění v průběhu času pozice slunce, pohybuje se v průběhu různých životních fází i slunce uvnitř naší hlavy a srdce. Chvíli čerpáme pocit smyslu z akvizice faktů a vzdělávání se, investujeme sami sebe do procesu učení se. Pak vztahy, rodina, zabezpečení se, zabezpečení druhých, další, možná jiná poznávání, a často proces dekonstrukce toho, co jsme se doposavad naučili a považovali za fakta. Východy a západy, dny a noci duše, tuhnutí a tání. Kde je vaše vnitřní slunce teď?

„Duši nelze nikdy žádnou zbraní rozsekat na kousky, nelze ji spálit ohněm, zvlhčit vodou ani vysušit větrem.“ (Bhagavadgíta 2.23)

SVĚTLO A TMA, TO JSEM JÁ

Před několika měsíci jsem se zúčastnila jednoho terapeutického výcviku, spojeného s intenzivní praxí sebezkušenosti. Její důležitou součástí pro mne byla jedna velmi prostá, ale vnitřně silná vize, nebo spíš rozprava s vlastní duší. Shrnutí tohoto dialogu by se dalo vystihnout jednou větou, která v něm zazněla a ke které se vytrvale vracím. Ta věta zní: „Dokud existují dvě strany, musíš se podívat z obou dvou.“ Jednoduché. A náramně mnohovýznamové.

Dokud naše mysl chápe vnitřní a vnější svět skrze protiklady (dobré a zlé, staré a nové, vnitřní a vnější, moje a cizí, noc a den atp.), což je ostatně její přirozeností, je k pochopení celého obrazu reality potřeba poskládat fragmentované úhly pohledu v jednotlivých kategoriích (dobré a zlé, staré a nové atp.). Jóga.

Pokud chceme celistvost, je třeba vzít do hry všechny části celku. Představte si, že stavíte velké puzzle a při konfrontaci s dílkem, jehož barevnost nebo tvar se vám úplně nepozdává, jej vyhodíte do koše. Skládanku nelze dokončit, budou v ní jen hezké díly, ale mezi nimi díry po těch, které jste zlikvidovali. Někdy tohle děláme v jógové praxi, často v životě. Chceme celek, ale vyhýbáme se širší perspektivě.

Moc se mi líbí terapeutický imperativ transpersonální psychologie – potkávat lidi přesně tam, kde jsou.Pokud existují dvě strany, je třeba se podívat z obou. Jsme zpátky.Světlo doceňujeme zejména tehdy, když máme silnou zkušenost s tmou. Tma někdy odkrývá to, co si za světla nepustíme do zorného pole, a vysoké slunce prodlužuje stín.To je pár záblesků, které dost zásadním způsobem pohnuly mým životem. Zkuste se nad nimi zamyslet v kontextu vlastního života, pokud chcete.

ZVĚDOMĚNÍ JAKO POHYB K HLADINĚ

Hlubinná psychologie poměrně často nakládá se slovem „zvědomění“. Mám ho moc ráda, protože dobře vystihuje změnu stavu, která nastává poté, co nějaký z hlubokých vnitřních činitelů, mimo obzor našeho běžného vědomí, vyjde na povrch a je reflektován. Nu a ke každé reflexi je potřeba světla.

V čakra józe, která léta dominuje mému jógovému přístupu, je světlo symbolicky i fyziologicky asociováno s šestou čakrou (ágja/adžňa). Její matrice je definována potřebou, schopností a možností vidět a vědět, čemuž obvykle zabraňuje omezená perspektiva nebo iluze (přijatá či vytvořená).

Šestá čakra se dotýká otázky paradigmatu – tématu pozorovatele, a hledisek, které určují, co jsme schopni vidět a pochopit. Dotýká se také osobní vize – toho, jak a kde vidíme sami sebe, k čemu se otáčíme, co je zdrojem naší síly, smyslu a co pohlcuje naši životní energii. A tak se znovu ptám: „Kde je vaše vnitřní slunce teď?“

• autor: Barbora Hu
• foto: Shutterstock.com