Objevení pravého já
Ramana Maharši se narodil v malé indické vesnici jako druhé ze čtyř dětí v rodině ortodoxních brahmánů v roce 1879. Jako chlapec chodil do školy, kde se naučil anglicky. Ve škole se též dočetl o posvátné hoře Arunáčale, která vzbuzovala jeho obdiv. Když bylo Bhagvanovi dvanáct let, náhle zemřel jeho otec a on si na jeho pohřbu uvědomil, že jeho tělo tam stále leží a to, co odešlo, je jeho duše. V šestnácti letech ve svém pokoji zažil Maharši náhlý nával strachu ze smrti, který se skrze něj prohnal s velkou silou a znehybnil jeho fyzické tělo. V tomto procesu se začal sám sebe tázat, co je to, co umírá. Skrze vědomí toho, že jím proudí nadosobní božská síla, kterou nazval „pravé já“, si naplno uvědomil, co je a co není pomíjivé, a dosáhl hlubokého vnitřního osvobození. Poté zcela ztratil zájem o studium a odešel od své rodiny, protože věděl, že by mu duchovní život nepovolila. Odešel na horu Arunáčalu a zůstal zde po zbytek života.

Učení ticha
Během prvních let žil v mangovém háji a většinu času trávil v meditaci. Ignoroval hmyz, který mu žral nohy, a nedbal o své tělo. Když byl tázán, co dělá, odpovídal, že medituje nad otázkou: „Kdo je já?“ Brzy se proslechlo, že ve městě Tiruvannamalai žije osvícený mudrc, a začali za ním přijíždět lidé z celého světa. Ramana nejraději předával „své učení“ prostě tím, že společně se svými studenty mlčel a vyzařoval energii lásky. Říkal, že stav mysli je stejně nakažlivý jako nemoc, a když člověk sedí v této energii, nakonec ji sám v sobě ucítí taktéž. Těm, kteří nedokázali jen tak tiše sedět a kladli otázky, říkával, že nejdůležitější je tázání se po podstatě sebe sama. Podstata „já“, tak jak ji Maharši sám prožíval, je pro všechny stejná, neváže se na konkrétní tělo nebo zrození. „Já“ je to jediné reálné, protože vše ostatní neustále pomíjí.

Hora učitelkou
Maharišiho matka a bratr se stali jeho studenty a doprovázeli ho, když se později přestěhoval do jeskyně na hoře Arunáčale. V této době také napsal pětidílnou lyrickou ódu k uctění hory Arunáčaly. Horu považoval za svou učitelku a za svého nejvyššího mistra, od kterého vše přijímal a vděčil mu za veškeré učení. Maharišiho matka zemřela v roce 1922 a byla pohřbena u této posvátné hory. Kolem její hrobky pak vznikl Ramanův ášram, který postavili jeho studenti. Sám Mahariši nikdy nezaložil kult svého učení a nechtěl, aby ho kdokoli následoval, ale zároveň nikdy neodmítl nikoho, kdo ho přišel žádat o pomoc.

Maharši je stále tady
Na konci 40. let mu objevili rakovinný výrůstek na paži. Ramana se nechal operovat bez celkové anestezie a očití svědci říkali, že se během operace díval do dáli a výraz v jeho tváři se vůbec nezměnil. Rakovina se mu bohužel vrátila, ale odmítl amputaci ruky. Na smrtelné posteli ho jeho nejvěrnější student prosil, aby si ruku nechal amputovat. Maharši prý řekl: „Proč tolik ulpíváš na tomto těle? Myslíš si, že tvé tělo ti patří. Nech ho jít. Maharši je všude a ve všem. Jsem stále tady.“ Zemřel v roce 1950 ve stejný moment, kdy jeho studenti spatřili na obloze padající hvězdu.

Opravdový guru sídlí ve tvém srdci
Ramana Mahariši je jedinečným příkladem člověka z nedávné doby, který žil skutečně šťastným a jednoduchým životem. Pro jeho srdečnou povahu ho prý vyhledávali lidé, kteří čerpali z jeho pouhé přítomnosti, ale i zvířata, která mu pokládala hlavu do klína. Byl bhakti jogínem, člověkem otevřeného srdce, a skrze tuto lásku přistupoval ke všem žijícím bytostem. Jeden z jeho studentů napsal, že když se chtěl Maharšimu klanět k nohám a dotknout se jich, což je v Indii běžná praxe úcty ke guruovi a transmise jeho energie, Mahariši mu řekl: „Opravdové nohy Bhagavana leží v srdci jeho stoupenců. Dotknout se těchto nohou je nekonečné štěstí. Zažiješ zklamání, když se dotkneš mých fyzických nohou, protože moje tělo jednoho dne odejde. Nejlépe guruovi posloužíš, když se dotkneš jeho nohou uvnitř své vlastní bytosti, ve svém srdci.“

• autor: Iamme
• www.iamme.cz
• foto: Shutterstock.com