Pracovní zahlcení, problémy doma. To všechno plodí zahlcení způsobující svalovou ztuhlost, která nás svazuje. Až máme pocit, že se nedokážeme pohnout z místa. Že jsme v té hrozné situaci uvízli, že nemá řešení. K pocitům sevření se přidají další obtíže psychického i fyzického rázu. Od smutků a úzkostí přes bolesti nohou, zad. Může dojít ke zhoršení stávajících obtíží, jako jsou vysoký krevní tlak nebo astma. Za všechno často může stres. A za stres často může to, že sebe zanedbáváme, že si nenasloucháme. Řešením potom není léčit jen důsledky, řešením je udělat něco s příčinou. 

Něco nadřazeného?

O meditaci se hodně mluví, hodně píše. Vídáme fotky opálených štíhlých jogínů v meditačních polohách, se zavřenýma očima a harmonickým výrazem ve tváři. Aura toho všeho může způsobit, že se nám meditace jeví jako něco pro nás, běžné smrtelníky, nedosažitelného – něco příliš slavnostního, váženého, takže jistě náročného, těžkého, složitého. A to nás může odradit. Nenechme se. 

Meditace je tu pro každého

Meditace je tu pro každého, kdo je ochoten se jí otevřít. Na začátek stačí zaujmout pohodlnou polohu, zavřít oči a vytrvat. Nejtěžší je neodejít. Nesoudit se za to, že se nám do mysli vkrádají myšlenky a my nevíme, co s nimi. Nehodnotit se za to, že za chvíli přemýšlíme nad tím, co to vlastně děláme. Že nám to možná připadá směšné. Takové jsou začátky – to je normální, v pořádku. Jakmile překonáme začátky, dostaneme se k sobě. A o to při meditaci jde, především.

Jak začít meditovat

Vlastně nemusíme hledat žádnou speciální chvíli. Možná zjistíme, že ten pravý okamžik za námi přijde sám. Možná právě tehdy, až budeme mít všeho dost, až nebudeme vědět, co se sebou, až si budeme připadat jako rozzuřené batole. Až budeme vyčerpaní na těle i na duši. Posadíme se, opřeme a zavřeme oči. Přestaneme bojovat. Zastavíme a přijmeme situaci takovou, jaká je. Když se paradoxně poddáme bezmoci v tichu a klidu vlastního nitra, v rytmu pomalého, vědomého dechu, často zjistíme, že najednou odchází a místo ní nastupuje lehkost. 

Když se dostaví „aha moment“

A jakmile tento „aha moment“ zažijeme, dojde nám, že my jsme strůjcem toho, jak se budeme cítit, které myšlenky si budeme vybírat a kterými se naopak nebudeme nechávat dále ovládat. A takový meditační moment nemusí trvat dlouho. Nemusí, ale může. Vždy záleží na tom, jak se během meditace cítíme. Nenastavujme budík, jen zde pobuďme tak dlouho, jak nám to bude příjemné – samozřejmě je třeba překonat prvotní diskomfort, kdy se ponoříme přímo do středu rozhárané a roztrpčené mysli. 

Jako auta na dálnici

Neutíkejme před sebou, zkusme se jen dívat, nehodnotit. Představme si myšlenky jako auta na dálnici, která sledujeme z mostu. Vnímáme jejich proud, víme o nich, ale neprohlížíme si je, nezaobíráme se jimi. A když k nám nějaká přijde blíž, můžeme (ale nemusíme) se na ní podívat. Je v naší moci, jak si s vlastní myslí budeme nebo nebudeme rozumět. Dejme meditaci šanci. Stojí to za to. Poznáme více sami sebe a pokud to tak není, staneme se sami sobě přítelem, partnerem. Přistupujme k sobě s laskavostí.

• autorka: Kateřina Hájková
• foto: Pexels