Představte si, že strávíte několik hodin v nákupním centru. Procházíte se po různých obchodech, kde neustále hraje hudba, najíte se v restauraci s televizními obrazovkami a při tom opakovaně kontrolujete smsky a chaty v mobilu. Po takové akci se většinou každý cítí velmi vyčerpaně. Cvičení jógy má úplně jiný efekt, i když je nejen fyzicky mnohem náročnější. Přesto se po něm cítíme svěží a plní síly. Jak je to možné a jaké faktory tuto skutečnost ovlivňují?

Katha upanišad, jedna z nejstarších upanišad, která se řadí mezi nejdůležitější indické duchovní texty, obsahuje i toto téma. Příběh Katha upanišad vypráví dialog mladistvého hrdiny Nachikéta, který se po vážné hádce s otcem chystá přímo do království mrtvých za Jamu, králem smrti. Nachikéta od něj chce získat odpovědi na otázky smyslu života a na to, co existuje po smrti. Velmi hezký a poetický rozhovor mezi těmito dvěma vnáší světlo do všech existenciálních otázek týkajících se života a smrti, a také vysvětluje význam našeho těla a našich smyslů.

Města ve starém světě

Naše cesta do vědomí začíná na fyzické úrovni, na rovině vědomí těla. Většina z nás se natolik identifikuje s tělem, až to vypadá, že nejsme nic jiného. Máme velký strach z nemoci, ze stárnutí a smrti, protože jsme přesvědčeni, že se zánikem těla bychom úplně zmizeli. Podle Jamy, krále smrti, je taková myšlenka vážnou záměnou identity. Pomocí srovnávacího obrazu vysvětluje důsledky tohoto omylu: Jama pojmenovává lidské tělo „Ekadasha-dvara-pura“ – město s jedenácti branami. Když se podíváme na města starověkého světa, ať už existovala na východě, nebo na západě, podobala se sobě navzájem v mnoha základních ohledech. Byla obvykle obklopena městskou zdí, která je měla chránit před vnějším světem. V této zdi bylo několik vrat, jimiž se člověk mohl dostat dovnitř i ven. Městská brána a vrata byly střeženy, a proto se vpravo a vlevo od bran často nacházely strážní věže. Uvnitř měst byla plná, živá a aktivní atmosféra. Kdo měl příležitost žít uvnitř městských hradeb, využil ji, protože zde byl život bezpečnější a pohodlnější. Všichni, kteří museli žít venku, přicházeli pravidelně za obchodem a vybavovali se vším, co venku neexistovalo. V srdci města bylo zvláštní místo, hrad nebo palác, obvykle obklopen krásnou zahradou. Tam bydlel vládce města, král nebo královna a odtud bylo řízeno celé město.

Naše lidské tělo jako město s jedenácti branami 

Středověké město je vhodnou metaforou pro lidské tělo. Eknath Easwaran vysvětluje tento obraz ve svém překladu Katha upanišad ještě více do detailu. Naše kůže odpovídá městské zdi. Poskytuje stejnou ochranu a vymezuje organické struktury, aby mohly nerušeně pracovat. Stejně jako ve starých městech, i v našem těle pulzují rušné aktivity. Například červené krvinky proudí jako po silnicích, poskytují živiny a odvážejí odpadky. Neustále se opravuje nějaká tkáň, neurony přenášejí interní zprávy, dokonce i naše kosti jsou pořád ve stavu městské obnovy. Naše tělo představuje velmi složitý systém, ale z hlediska jógové filosofie je jenom zlomkem toho, čím opravdu jsme.

Naše zaneprázdněné tělesné město má celkem jedenáct bran a sedm z nich se nachází v hlavě: dvoje boční dveře, kterými přijímáme zvuky, dvě okna vpředu, jež umožňují vnímání obrazů, dva vzduchové kanály, skrze které mohou pachy vstoupit dovnitř, a pod nimi velká vrata, jimiž přijímáme jídlo. Další dvě brány tvoří otvory vylučovacích a reprodukčních orgánů. Náš pupík je desátá brána. V břiše matky jsme byli živeni přes pupík a tenhle vchod byl důležitý, ale po porodu se navždy uzavře. Jedenáctá brána je docela neznámá, hraje ale v jógové filosofii důležitou roli. Říká se jí brahmarandhra a je umístěna mezi pravou a levou temenní kostí v horní části lebky. Otevře se teprve tehdy, když člověk, který realizoval své nejvnitřnější já, zemře. V dlouhé mystické tradici jógy jsou ti, kteří dosáhli absolutní kontroly nad vědomím, schopni shromáždit celou svoji pránu v bezprostřední blízkosti smrti, nechat ji projít jedenáctou branou, a tak opustit své tělo. Je jen málo případů, kdy lidé dosáhli této fáze realizace, ale Nachikéta získal díky učení Jamy a svou vytrvalou praxí v příběhu Katha upanišad tímto způsobem nesmrtelnost.

Náš skutečný domov

Ale kým nebo čím skutečně jsme, když jsme víc než jen naše tělo? Jamovo srovnání naznačuje odpověď: Jsme král nebo královna, který/á vládne ve městě. Někde uvnitř města se nachází tvrz mysli s mnoha nádhernými pokoji. Tady bydlí v nejskrytější části naše pravé já a tady je náš skutečný domov. Jako král/královna se můžeme kdykoli po celém městě procházet a prozkoumat, co se všude děje, ale výhled z hradu na město nám umožňuje vidět s odstupem a větším přehledem. Navíc se můžeme kdykoli zase stáhnout do své vnitřní komnaty. Tam odpočíváme a načerpáváme novou energii.

Nicméně většina z nás žije takovým způsobem, který nás nechal úplně zapomenout, že jsme někdy byli vládci tohoto města a že to je pořád náš skutečný úkol. Neustále se zdržujeme na okraji města, u hradeb, spěcháme od jedné široké otevřené brány k druhé, ovládáni všemi vnějšími dojmy, které se ukazují. Vidíme-li obzvlášť pěkný objekt, oči poručí: „Pusťte to dovnitř!“ Ukáže-li se třeba kus čokoládového dortu, otevře se hned pět bran najednou (ústa, oči a nozdry).

Bohužel je většina smyslových dojmů jako nezvaný návštěvník, který přichází, aby se mohl uhnízdit v našem městě. Obvykle u bran nejsou žádné bezpečnostní kontroly, pustíme všechny a všechno dovnitř. Takhle se po nějaké době vyskytnou problémy s ubytováním návštěvníků. Mysl je naplněna rušivými hosty a nezaměstnanými dojmy, které nemají žádný konstruktivní úkol. Pronikají až do paláce, dělají si tam pohodlí, jedí, co najdou, půjčují si naše nejvzácnější róby, a dokonce se i natáhnou do královské postele. Nikdo tomu nemůže zabránit, protože král a královna nejsou doma. Jsou u městských bran a pouštějí dovnitř stále více vetřelců.

V celém tomto shonu nejen zapomínáme, že existuje palác a že jsme vládci města, ale začneme se identifikovat se zdmi a s branami. Celá naše energie se vloží do prezentace a zachování vnějšího obrazu města. Začínáme zdobit zdi hezkým oblečením, líčit je kosmetikou nebo tetováním a naše myšlenky jsou zcela zaměstnané vnějším vzhledem. Na vedení městské rady už nezůstává žádná energie.

Čím prána uniká

Naše smysly se mohou otevřít pouze směrem ven. I životní energie, která v nás proudí, prána, dokáže protékat přes smysly jenom ven. Touto cestou nemůžeme pránu přijmout. Chtíč je síla, která naše smyslové brány porazí. Silné chtění něco vidět, ochutnat, dotýkat se nebo slyšet za to poskytuje energii. Zatímco dochází k dočasnému požitku, naše práṇa vytéká. Přímo v tu chvíli je velmi obtížné brány zase zavřít, ale když příjemný požitek skončí, můžeme často pozorovat nedostatek prány a vzniká pocit prázdnoty, nudy nebo ztlumenosti.

Abychom se mohli spojit s ostatními lidmi a fungovat ve světě, je potřeba nechat vědomí směřovat ven. Pro tento účel se smyslová okna otvírají. Avšak naše mysl není určena k tomu, aby byla pořád otevřená. Není schopna zůstat ve stavu neustálé stimulace a trvalé vzrušení se neobejde bez úplného vyčerpání, které dost často vede až k depresi.

Co v nás zachovává pránu

Když si vzpomeneme na návštěvu nákupního centra ze začátku textu, můžeme teď lépe pochopit, proč velké množství smyslových vjemů vysává naši energii. Dokonce i bez utrácení mnoha peněz bude náš prána-účet odepsán, jak to pojmenoval Easwaran. Pokud naopak chceme v sobě zachovat životní energii, je důležité znovu získat kontrolu nad smyslovými branami a regulovat vnější podněty, které naléhají na vstup dovnitř. V naší moderní konzumní společnosti to není snadný úkol.

Dokonce už ve středověkých městech nesloužily brány jen k tomu, aby lidem dovolily vstoupit dovnitř. Nejdříve byly zkoumány jejich zájmy, a ne vždy jim byl vstup povolen. Stejným způsobem můžeme za sebe rozhodovat, jakým smyslovým vjemům dovolíme vstoupit dovnitř a u kterých nejdříve prozkoumáme jejich dopady. Máme například svobodu rozhodovat, jak dlouho a jaké obrazy ze zpráv, z televize nebo z internetu budeme přijímat.

Pochopit, že naše svoboda je určit, které chtění povolíme a které odmítneme, je velmi důležité. Takto můžeme rozvíjet i schopnost čas od času se stáhnout do paláce a nechat smysly nasměrovat dovnitř, jako kdybychom měli důležitou schůzi a pověsili venku na dveře ceduli „prosím nerušit“.

Proto má pravidelné a vědomé cvičení jógy tak důležitý význam. Náš dech je často označován jako „vozidlo prány“, proto jsou praxe pránájámy a meditace obzvláště vhodné pro naplnění „pránové nádrže“. Zároveň nám tahle praxe pomůže vydat se na průzkumnou cestu vnitřního krále nebo královny. Tímto způsobem můžeme krok za krokem odhalovat, kým nebo čím je vlastně ten, kdo žije v paláci a vládne našim smyslům a celému městu.

• autor: Katrin Köhler
• www.jogakatrinkohler.cz
• foto: Shutterstock.com