úterý 8. 10. 2024
V dnešních dnech je zvykem dívat se ven. V moderním světě nás učili, že budeme šťastní, až… nalezneme správného partnera, vyděláme tolik a tolik peněz, a když se to zhroutí, nalezneme vhodného psychiatra, kterého zaplatíme, a bude zase vše v pořádku.
Přitom nám tato doba ukazuje, že nepodíváme-li se do sebe, nepřežijeme.
„Učitel přichází, když je žák připraven. Učitel odchází, když je žák opravdu připraven.“ Lao-c’
Je čas přestat ukazovat a hledat viníka. Nechávat udávat směr jinými vs. přijímat svůj život jako dar – který je stále možností volby.
Z jógy víme, že duše je nesmrtelná, tedy rodíme se stále znovu. Inkarnace je z pohledu jógy realitou, a proto bychom se mohli dívat na situaci tak, že je naší svobodnou volbou to, že jsme se narodili právě na toto místo, do tohoto těla a v tomto období. Vybrali jsme si tuto zkušenost a je nutné pro dobro všech bytostí, abychom se dokázali objektivně i kolektivně podívat na dobu, v níž žijeme (nejlépe z nadhledu = meditace).
Poslední léta se spiritualita dostala do jakéhosi převleku za cosi. Stala se moderní. Převlékla se z kabátu původních forem do nového, takzvaně vědomého žití. Co to ale opravdu znamená?
Co opravdu znamená vědomé žití či prožívání?
Poslední léta jsme objevovali, cestovali, učili se. Do cesty přicházeli lektoři, mentoři, guruové. Vnímám sílu poznání a začátky předání moudrosti jako klíč ke spojení s učitelem. Nechat se provázet, učit, formovat. Jediná jistota je změna. A tak je nutno mít oči otevřené. Nelpět a být otevřený ke všemu, co přichází i odchází. Vždy, když přichází něco nového, je potřeba pustit staré. Dnešní dny nám ukazují, že je moudré říci si o pomoc, umět ji vyhledat, ovšem potřebné klíče je užitečné uschovat, nakládat s nimi, jak nejlépe umíme, a stát se tak nejlepším možným učitelem. Komu? Přinejlepším sobě. Cesta spirituální či duchovní je cestou mnoha dveří. Otevírají se postupně. Když otevřeme první, nemáme tušení, kolik následujících budeme „muset“ ještě otevírat.
Otevřeme-li dveře, další tajemství nám nezůstanou skryta – pokud jsme schopni čelit pravdě o sobě. Při otevření prvních dveří je dobré mít dozor. Zkušeného mentora, někoho, kdo nás provede. Za léta praxe vím, že je benefitem mít dozor po celou dobu působení, je velmi důležité citlivě udržet hranici. Je třeba si uvědomit, že bychom mentorovi neměli odevzdat svou plnou energii, neměli bychom mu slepě věřit a tím POTLAČIT sama sebe. Pokud jsme schopni plně přijmout zodpovědnost za svůj život, je tato věta jasná.
Každý mentor by měl přicházet do našich životů v roli klíče a spouštěče klíčů dalších, popřípadě jako kotva, která připomíná, kde je já. Při vzdálených cestách do nitra je otázkou času, do jaké míry zvládneme udržet pole své a pole mentora na takové úrovni, aby zde fungovala láska a nic než láska. Synchronicita přirozeně přivolá nové a nechá odejít staré. Ne vždy je to pohodlné a ne vždy máme rádi loučení, odchody a opouštění.
Jsem-li pozorovatelem, dokážu uchopit přicházející i odcházející situaci bez hodnocení. Dokážu sbírat inspiraci od jednotlivých mentorů a využít ji jako klíč. Klíč, který přesně zapadne do schématu jako puzzle. S přirozeností pak spočinu v uvědomění, že se hlavní středobod vesmíru přesouvá dovnitř, že každý nový učitel na cestě je vlnou inspirace a odrazem mne samotné a že se mohu posouvat, vzdělávat a učit od více osob najednou. V tom se veškerá pozornost vědomí přesouvá dovnitř a vidím se jako guru, jako mentor, jako léčitel, jako Boží moudrost. Nezávisle na tom, co odchází či přichází z venku. Jako Boží uvědomění si sebe sama. Boží moudrost já. Vnitřní učitel přichází a nic již není jako dřív.
Vědomí se plně soustředí do prostoru já a já je tím nejlepším učitelem. Pro sebe. Zvládneme-li každou vnější zkoušku chápat jako učení a ne jako utrpení. Pochopíme-li, že každá další bytost je odrazem nás samotných, jsme-li ochotni se učit, růst a posouvat. Pak nás nemůže nic zastavit, žádná změna, ztráta či opuštění. Věříme-li plně ve vesmír, v sebe, vědomí se ukotví v já. Jsme-li schopni čelit těm nejhlubším pravdám o sobě, jsme-li otevřeni myšlence, že každý, kdo kříží naši cestu, je učitelem, jsme-li schopni bez hodnocení přijímat, co k nám přichází, a nacházet v tom sebe. Jsme-li schopni vidět pravdu mezi řádky a nerozdělovat na černé a bílé – jsme připraveni vidět pravdu. Pravdu, kterou je život a ten je přece tak barevný!
„Když se podívám do zrcadla, určitě nic neuvidím. Podle lidí jsem zrcadlo, a když se zrcadlo podívá do zrcadla, co je tam k vidění?“ Andy Warhol
Nacházíme se na jevišti plném lidí a kulis (divadlo) a je jen na nás, jak k tomu přistoupíme. Můžeme se hroutit, anebo každou výzvu, odchod, loučení, změnu přeměníme ve zkušenost, která nás odrazí jinam. Tomu se říká transformace. Každá náročná situace se dá vzít z jiného úhlu pohledu, můžeme se na ni podívat jako na zkoušku, najít něco, co nás naučí, a vyjít z ní silnější. Dovolujeme také novým dveřím, aby se otevřely a do našeho života vstoupilo něco neočekávaného, nového, svěžího. Život a s ním i zodpovědnost za něj v té nejsilnější možné podobě našeho já. Plné vědomí sebe sama.
A jak řekl Karel Čapek: „Humor je jisté vidění světa, je to umění vidět svět.“
Když už nic jiného, je v pořádku vytvářet realitu humorně a z tohoto úhlu pohledu ji také vnímat.