Narození a smrt – dva okamžiky, které mají jedno společné: věčnost. Kdo se narodí, z věčnosti přichází, kdo umírá, do věčnosti odchází. Navzdory tomu jsou jednotlivé události prožívány zcela odlišně – ta první radostně, ta druhá se smutkem. A to je v pořádku: Když z našeho života někdo drahý odejde, je jasné, že nad tím budeme truchlit – jednak nám bude chybět drahá osoba jako taková, jednak nám bude scházet známý život, který už bez ní nikdy nebude stejný.

Jedna smrt, dvě ztráty
Smrtí tak vlastně prožíváme dvě ztráty – milovaného člověka a života s ním, na který jsme byli zvyklí. Jaký bude život bez něho? O takový život zpravidla nemáme zájem, přesto jej musíme žít, přesto se nesmíme vzdát, stejně jako se nevzdal Ježíš, když nesl kříž na svou popravu – kolikrát vstal a kolikrát se zvedl. Tuto cestu, tuto odvahu připomínají křížové cesty, které si věřící zpravidla procházejí právě na Velký pátek, kdy byl Pán Ježíš Kristus ukřižován.

Význam pohřebních hostin
Vraťme se ale ke smrti a pohřbu, což je poslední pozemské rozloučení se zesnulým, které po smrti nevyhnutelně následuje a představuje zároveň jakési potvrzení odchodu na onen svět. Když jsem byla malá, nechápala jsem význam pohřebních hostin. Proč by se mělo oslavovat, když smrt je něčím tak smutným, když nám vzala někoho, koho jsme milovali?

Když mi zemřel milovaný děda, prožívala jsem zrovna přechod z dítěte k dospívajícímu. Neměla jsem na žádné hostiny ani oslavy náladu, chtěla jsem jít domů a plakat. Když mi později, již v dospělosti, zemřela babička, najednou jsem to vnímala jinak. Na hostinu jsem se těšila – zní to podivně, ale těšila. Těšila jsem se, že si v úzkém kruhu rodinném zavzpomínáme na tu, jež pro nás tolik znamenala, že oslavíme tu skutečnost, že vůbec žila, jaká byla, co nám dala a předala, že uctíme odkaz, který nám tu zanechala a díky němuž tu s námi bude napořád. V našich srdcích.

Mému tatínkovi nedávno kvůli covidu-19 zemřela dlouholetá velmi dobrá kamarádka. Obřad byl kvůli protiepidemickým opatřením realizován v minimálním počtu lidí, následná hostina se vůbec nekonala. Když jsem o tom s taťkou mluvila, řekl mi, že je rád, že se s přítelkyní mohl rozloučit alespoň takto, ale že ho mrzí, že jí s ostatními nemohli vzdát úctu ještě při následné hostině, kde by si o ní popovídali a zavzpomínali na ni.

Prožít zármutek i oslavit život, jenž skončil
A právě v tom je podle mého názoru význam pohřbů a pohřebních hostin. Prožít zármutek nad ztrátou na straně jedné, oslavit život, jenž skončil, a to, co znamenal, na straně druhé. Nizozemští vědci Margaret Stroebeová a Henk Schut v této souvislosti hovoří o modelu duálního procesu smutku, který by podle nich měl doprovázet každý pohřeb. Jedná se o dva procesy smutku, které jsou zcela odlišné a které by měly být během pohřbu prožity. Jedním je zármutek nad ztrátou, druhý nad nutností přizpůsobit se životu, který bez milovaného zesnulého nikdy nebude jako dřív.

Smutek i radost, ani jedno by se nemělo popírat
První znamená prožití smutku, druhý oslavu života. Oba procesy můžeme vidět i na příkladu křesťanských Velikonoc, kdy věřící na jedné straně truchlí nad smrtí Ježíše Krista, na straně druhé se radují nad jeho vzkříšením a oslavují jeho zmrtvýchvstání. Stroebeová a Schut tvrdí, že zaměříme-li se pouze na zármutek, v podstatě popřeme odkaz, jenž nám tu zesnulý zanechal, budeme pouze smutnit, což může vést k rozvoji deprese. Pokud se ale naopak budeme soustředit jen na proces druhý, tedy na oslavu života, popřeme smutek, jenž prožít musíme, a jen jej oddálíme – to často vede k úzkostným stavům, které mohou vyústit v depresi a které se objevují třeba až půl roku po pohřbu. Jsou výsledkem oddalování prožití zármutku, který ale je nutné prožít.

Aby se tedy člověk dokázal vyrovnat se smrtí milované osoby, je potřeba, aby přijal a prožil oba procesy smutku – truchlení nad ztrátou i přizpůsobení se novému životu, čímž zároveň oslaví kvality a odkaz, jenž tu zesnulý zanechal.

• autorka: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com