pátek 26. 4. 2024
BLESKOVĚ
Existuje mnoho typů meditace, byť všechny vedou ke stejnému cíli. Meditační technika, která v roce 2017 silně oslovila mě, se nazývá vipassana. Tento výraz je v buddhismu obecně chápán jako vhled či intuitivní poznání tří charakteristik bytí: pomíjivosti, neuspokojivosti a neosobnosti (všech tělesných i duševních jevů). Právě skrze meditační techniku vipassana Siddhártha Gautama Buddha dosáhl (přibližně před 2500 lety) pod stromem Bódhi (Ficus religiosa) v indické Bódhgaji probuzení (bódhi).
Jakkoli by tedy meditace vipassana mohla být spojována s buddhismem, technika je striktně racionální a nepodléhá žádnému náboženskému učení. Při praktikování je dokonce nežádoucí jakákoli vizualizace či odříkávání textů, natožpak s náboženskou tematikou. V průběhu kurzů, kde je technika vyučována, nejsou vítány žádné formy modliteb či obřadů, ani půsty, pálení vonných tyčinek, recitování manter, zpěv apod. Je zapotřebí vyzkoušet si vipassanu v čisté podobě.
V páli (středo-indoárijský jazyk ze skupiny prákrtů – četné jazyky starověké Indie) výraz vipassana (resp. vipassana-bhávana) odpovídá kultivaci nebo rozvíjení vhledu. Technika umožňuje sledovat jevy přístupné lidskému vnímání, jako je například dech, zaznamenávat, jak vznikají, existují a zanikají. Stane-li se při pravidelném praktikování vhled dostatečně intenzivním, vede k odvrácení se od existujících jevů a ke stavu známému jako nirvána (stav „probuzeného, vysvobozeného“ v říši „nestvořeného“, kde není „vznikání, zanikání ani proměnlivost/pomíjivost existujícího“).
Buddha ve svém předávání dharmy neboli dhammy (nauky, cesty k univerzální pravdě, univerzální podstaty bytí, souladu s přírodními zákony) vysvětloval, že tím, že člověk v meditačním pohroužení pozná tělo, dýchání, cítění (pociťování) a myšlení (stavy i obsahy mysli) jako individuálně bezpodstatné jevy nebo produkty takových jevů, uskuteční vysvobození.
Běžně v životě máme tendenci reagovat na podněty pod vlivem vlastních vzorců chování. Takové reagování na skutečnosti nám přináší častěji utrpení nežli užitek, neboť reagujeme buď odporem, nebo lpěním, a když se realita odchýlí od našich představ, trpíme. Technika vipassana umožňuje kultivovat naše prožívání prostřednictvím sebepozorování. Zaměřuje se na hlubinné propojení mezi myslí a tělem. Učíme se rozpoznávat své prožitky a nereagovat na ně, pouze je pozorovat. V okamžiku, kdy nám poctivá praxe umožní prodloužit časový úsek mezi dějem (potažmo vjemem) a reakcí na něj, můžeme dojít poznání, jak – a zda (!) – je třeba na vjem reagovat. V tomto vzácném okamžiku můžeme uzřít věci takové, jaké skutečně jsou, a získat tak možnost volby (osvobozené od našich vzorců chování apod.), a tudíž svobody.
Učitelé meditace vipassana zdůrazňují studentům, že poznání nemohou nalézt vně sebe (například studiem knih), ale pouze a jedině uvnitř, vlastní praxí.
Tradice předávání a kurzy
Technika byla a je předávána až do dnešních dnů v nepřerušené linii učitelů, přičemž v současné době je vyučována v linii učitele jménem Satya Narayan Goenka, který se narodil v Myanmaru (Barmě) roku 1924 a zemřel v roce 2013 v Indii. Vyučovat začal v roce 1969 a z důvodu neustále vzrůstajícího zájmu o kurzy vipassany začal od roku 1982 jmenovat asistující učitele, kteří aktuálně vyučují v nejrůznějších zemích světa (celkem 341 lokalit – z toho 202 permanentních meditačních center – v 94 zemích).
Technika se vyučuje v desetidenních pobytových kurzech (ale je třeba vymezit si dní dvanáct, jelikož kurzu předchází den příjezdu a po něm následuje den odjezdu), které bývají sotva několik minut po spuštění online registrace plné a na něž bývají dlouhé pořadníky náhradníků.
Během kurzu účastníci dodržují přísný řád (s nímž jsou před kurzem opakovaně obeznamováni, aby případně mohli zavčas postoupit své místo náhradníkovi) a učí se základům techniky.
V průběhu kurzu je třeba dodržovat pravidla morálního chování – šíla. Kupříkladu zdržet se krádeže, sexuálních aktivit, lhaní, užívání intoxikantů (psychické i fyzické potíže i aktuálně užívané léky musí být hlášeny předem, určité psychické indispozice dokonce znemožňují účast v kurzu, jelikož je v jeho průběhu vyžadována náročná mentální práce) a nezabíjet živé tvory! Umíte si představit, jaká dilemata prožíváte, když například v noci při návratu z meditační haly při skrovném osvícení nechtíc zašlápnete slimáka nebo žížalu, kteří se vám připletli do cesty, nebo se do vás v průběhu kurzu zakousne klíště či komár… Já jsem to řešila tím, že jsem se z nechtěného zabití slimáka vyzpovídala asistující učitelce, která mi vysvětlila, že se tak nestalo úmyslně, nicméně mám příště tím více dbát na to, kam šlapu. Následování této rady se mi od té doby již mnohokrát vyplatilo. Krvelačné klíště jsem si vyndala až po dvou dnech (při odjezdu z kurzu), což se obešlo bez následků na mém zdraví a bylo provázeno patřičným soucitem vůči klíštěti, když jsem je zahubila aplikací kokosového oleje.
Během kurzu se také nelze věnovat sportům, hudbě, psaní, čtení či jakékoli kreativní aktivitě (malování, pletení apod.), jež by mohla rozrušovat mysl a vést pozornost a soustředění jiným směrem. Mobilní telefon odkládá student při příjezdu a vyzvednout si jej smí až po konci pobytu, tedy dvanáctý den.
Ačkoliv jóga a další tělesná cvičení jsou s vipassanou slučitelná, během kurzu by měla být vynechána, protože pro ně v centru chybí patřičné oddělené prostory. Možná je chůze a lehký strečink v zahradě centra, jež vždy bývá pro tyto potřeby uzpůsobeno a nachází se v klidné lokalitě pokud možno na samotě v přírodě.
Zkušenější studenti (ti, kteří již dokončili alespoň jeden kurz) se taktéž musí zdržet jídla po poledni (snídaně je mezi 6:30 a 8:00, oběd mezi 11:00 a 12:00 a pak už se pije jen čaj v 17:00, přičemž zkušení studenti dostanou čaj bez mléka nebo ovocnou šťávu, zatímco nováčci si mohou vzít čaj s mlékem – též sójovým nebo rýžovým – a ovoce). Stranou musí jít rovněž světská zábava a tělesné zdobení (obvykle je zapotřebí odložit šperky, piercing apod.) i spaní na příliš pohodlných postelích.
Všichni studenti musí dodržovat ušlechtilé ticho (noble silence) od začátku kurzu (od 21:00 v den příjezdu) do 9:00 desátého dne. Ušlechtilé ticho znamená ticho těla, řeči i mysli. Jakákoliv forma komunikace s ostatními studenty, ať už slovně, gesty, znakovou řečí, psanými poznámkami atd., tedy není dovolena.
Student smí komunikovat s vedoucími kurzu ohledně zdraví, zásadních organizačních záležitostí nebo v případě nepochopení některého z pravidel. S asistujícím učitelem (ženy s učitelkou, muži s učitelem) je možno hovořit mezi 12:00 a 13:00.
Během kurzu musí být ženy a muži zvlášť, což platí i pro páry a členy rodiny nebo přátele, kteří se potkají v témže kurzu. Právě toto pravidlo bývá někdy náročné zejména pro páry, které se mohou spatřit ve společných meditačních halách, kde jsou muži a ženy odděleni pouze uličkou, nebo v zahradě, kde mezi nimi vede jen tenký provázek. Proto by měly páry i členové rodiny zvážit, zda se přihlásit do téhož kurzu.
Medituje se přibližně jedenáct hodin denně, přičemž první (a to dvouhodinová) meditace začíná ve 4:30 a poslední končí ve 21:00.
Kurzy jsou vždy pořádány v angličtině, jíž hovoří ze záznamů S. N. Goenka, a zároveň v jazyku země, kde kurz probíhá. Ačkoli bývají dostupné i překlady do dalších jazyků, je vždy žádoucí, aby student hovořil anglicky nebo jazykem dané země.
Kurzy jsou financovány výhradně na základě darů, jež jsou přijímány pouze od těch, kteří dokončili alespoň jeden kurz. Účastník může poskytnout dar (dle svých možností a vůle) poslední den kurzu nebo kdykoliv později. Takto jsou kurzy podporovány těmi, kteří sami na sobě zakusili přínos této techniky. Dary jsou jediným zdrojem financování kurzů v této tradici po celém světě. Žádná organizace ani jednotlivec je nesponzoruje. Učitelé ani organizátoři nedostávají za svou práci finanční odměnu. Je známo, že například polské centrum Dhamma Pallava bylo z velké části financováno z daru jednoho účastníka, který ovšem zároveň požádal, aby polské centrum disponovalo pokoji pro jednotlivce. Jeho žádosti bylo vyhověno.
Má osobní zkušenost
V roce 2017 jsem absolvovala svůj první kurz vipassany v německém Triebelu. Obávala jsem se, že nejnáročnější pro mě bude nemožnost večeřet kolem šesté večer, jak jsem bývala zvyklá, ale ukázalo se, že při harmonogramu v centru mi postačil čaj v pět, případně kousek ovoce. Hlad jsem opravdu neměla.
Ani meditační sed mi nečinil příliš velké potíže, což naopak u mnohých bývá nesnadné, vydržet minimálně hodinu (někdy i hodinu a půl či dvě) beze změny pozice nohou. Pakliže je opravdu neúnosné pozici udržet, což se stává zejména v prvních třech dnech, je nutné ji alespoň změnit tak, aby chodidla nemířila k místu, kde sedí učitelé.
Náročné pro mě zprvu bylo omezení pohybu, to, že jsem nemohla jít na procházku do přírody mimo centrum, nesměla jsem praktikovat jógu ani aerobní cvičení.
Frustrující pro mě bylo vstávání ve čtyři ráno a následná dvouhodinová meditace, při níž jsem první tři dny usínala. Nepatřím mezi ranní ptáčata, to je asi zřejmé. Jednou se stalo, že jsem usnula po snídani (6:30–8:00), a v osm hodin tak nedošla na skupinovou meditaci v hale. Přišla mě vzbudit jedna z vedoucích kurzu a já jsem se v pokoji rozbrečela s tím, že na to „prostě nemám“. Dostala jsem doporučení, ať si promluvím s asistující učitelkou, což jsem provedla. Bylo dvanáct hodin, třetí den. Říká se, že třetí a sedmý den jsou nejtěžší. Noc předtím jsem zašlápla onoho ubohého slimáka. Asistující učitelce jsem jako první větu při našem rozhovoru oznámila, že „tohle asi není pro mě“, že „všichni v meditační hale sedí jak buddhové a já udržím mysl soustředěnou sotva na čtyři až pět dechů a pak si vzpomenu na přátele, plavání, tanec a víno“. Dokonale klidná asistující učitelka mi nejdřív soucitně sdělila, že pět dechů je velký úspěch, a hned poté dodala, že to, s čím se potýkám já, řeší snad všichni, a že to jen vypadá, že jsou za zavřenými víčky soustředění. Také mi připomněla, že pokud chci odejít, nikdo mě v kurzu nemůže držet, ale že jsem tam ze svobodné vůle, čili asi z nějakého důvodu. Ano, tihle asistující učitelé vás vždycky odzbrojí a inspirují, jsou nezapomenutelní.
Na slova své učitelky jsem si vzpomněla o dva dny později, když jsem při zdravotní procházce potají překročila šňůru dělící zahradu centra od „světa venku“. Sotva jsem udělala krok za provázek do polí, vrátila jsem se. A od té doby jsem přesně věděla, proč v kurzu jsem. Dny najednou utíkaly rychle, ušlechtilé ticho se mi zdálo žádoucí a technika, která v prvních třech dnech vyžadovala soustředění na dech a trojúhelník v obličeji mezi nosními dírkami a horním rtem (fáze techniky zvané ánápána) a od čtvrtého dne se rozšířila na vlastní praxi vipassany, a tedy pozornost na celé tělo od konečků prstů u nohou k temeni hlavy a zpět, začala přinášet své první výsledky.
Důležité informace závěrem
Objednat předplatné
