Vydáme se k jeskyni Smutku. Vstoupíme. Zaplaví nás melancholie a zmar. Posadíme se doprostřed jeskyně, na pohodlné polštáře prožitků. Ve chvíli, kdy dosedneme, tíseň nám vžene slzy do očí. Kolikrát už jsme smutek zažili… Dobře známe ten pocit ztráty a bezmoci. Uvědomíme si intenzitu prožitku smutku. Hlubina oceánu. Promlouváme s touto hlubinou. Co nás učí? Co leží za bezmocí žalu? Co jediné mohu udělat? Smutek a bezmoc nás učí přijmout věci, které nemůžeme změnit. A tak přijmeme dar Smutku a odevzdáme naše chtění. Hlubina se rozevře a my se ocitneme na území Velké prázdnoty. Nestačí jen přijmout a odevzdat. Je třeba otevřít své Srdce k prožitku pokory. K prožitku, že existuje Vyšší řád, kterému s pokorou svůj smutek odevzdáme. V tu chvíli naše Srdce prostoupí jemná, tichá a hladící radost. Víme, že schopnost odevzdání a přijetí je pro nás nakonec radostnou zkušeností. Otevře nás lásce k životu a naučí nás přijímat jeho podoby s radostí. Prošli jsme zasvěcením Smutku.

Opustíme jeskyni Smutku a vstoupíme do jeskyně Hněvu. Je plná hněvu a rozlícení. Naše tělo je náhle v jednom ohni. Cítíme vztek a vzdor. Náš vnitřní oheň plane. Nechceme sedět, stojíme uprostřed jeskyně a hněváme se. Na svět, na situace, které nejsou podle našich představ. Máme možná i vztek sami na sebe. A tak se vztekáme! Nebojíme se prožít intenzitu svého vnitřního ohně, ohně hněvu. Co nás učí hněv? Proč ho vlastně máme? Staví naše hranice, chrání naše teritorium. Konstruktivní hněv je naše pozitivní NE. Destrukce pak vzniká z potlačení. Vnitřní oheň vyvolává akci a změnu, tvoří naši realitu, nové situace a nové vesmíry. V každém hněvu je obsažena radost. Radost, že mohu měnit, že mohu tvořit, že mohu vzdorovat. Pokud se hněváme sami na sebe, je to proto, že jsme svůj vnitřní oheň potlačili, neukázali světu, kdo jsme.

Jeskyně je plná ohně, který nepálí, ale léčí. Cítíme ho venku i uvnitř nás. Milujeme svůj oheň! Prošli jsme zasvěcením Hněvu.

Opustíme ohnivou jeskyni a vstoupíme do jeskyně Strachu. Obestře nás tíha a sevře svá chapadla. Usedneme uprostřed jeskyně. Intenzita prožitku Strachu nás zcela paralyzuje. Zapomněli jsme na svobodu i radost. Není nic než temná díra, z které nemůžeme ven. Vědomě nacítíme sílu toho pocitu. Co nás učí Strach? K čemu je taková emoce dobrá?! V primární rovině nás upozorňuje na nebezpečí. Tento druh strachu nás však neděsí. Děsí nás strachy iracionální a strachy ze smrti a konce. Tyto strachy nás vedou ke zkoumání, k duchovnímu růstu, k umění nelpění, a dokonce i k nelpění na životě a na našem příběhu. Strachy nás učí, kdo jsme. V které situaci aktivuji svůj oheň (hněv) a zabojuji, a v které naopak situaci přijmu a projdu pokorou, že jsou věci, které nemohu změnit. Strach nás učí postupovat, růst a překonávat. Prozkoumáme své strachy, abychom se jich pak mohly zeptat, čemu nás učí. I za strachem je schovaná radost. Radost z toho, že se strachu už nemusíme bát.

Vyjdeme na palouk poznání, jeskyně byly prozkoumány a my víme, že emoce jsou zde, aby nám sloužily, vedly nás k poznávání našich možností a schopností. Učí nás žít plně a intenzivně. Bez nich by lidstvo nerozvíjelo svůj potenciál. Bez emocí bychom byli prázdní. V každém koutě našeho emotivního života je ukryta radost a láska. Neboť ony jsou stavebním kamenem vesmíru a našeho bytí. Intenzita poznání ostatních emocí v nás rozevře intenzitu prožitku Radosti. Kdo málo smutní, se také málo raduje. Kdo nepoznal paralyzující strach, nepozná paralyzující lásku. A hlubiny smutku jsou výšinami štěstí. V této bipolaritě nakonec nacházíme střed, jež je branou k prožitku Lásky všeobjímající.

Poslední čtvrtá jeskyně je jeskyně Radosti a Lásky. Vypadá identicky jako všechny ostatní.

Vstoupíme dovnitř a přijmeme vše, co je naše tělo a duše schopna pojmout. Cítíme euforické vlny radosti! Prochází námi a naše tělo se směje!

Vystoupíme z jeskyně Radosti a usedneme doprostřed palouku poznání. Díváme se na sebe ve všech jeskyních, vidíme sebe, jak trpíme a vzdorujeme, vidíme se sami sebe smát. Avšak ten, kdo sedí a pozoruje, cítí vnitřní klid, ticho a souznění se vším, co je. Už nejsme prožívajícími, ale pozorovateli prožívaného. A tak tiše sedíme a vnímáme své vyprázdnění. Naše Vědomí se rozeběhne do všech stran. Vstoupíme do rozpřáhlého Vědomí a pozorujeme sebe jako pozorovatele uprostřed palouku a současně i sebe jako prožívajícího emoce v jednotlivých jeskyních. Pozorujeme intenzitu prožitku svých jednotlivých částí a současně i prázdnotu sebe sedícího ve středu. Vše je v nás. Prožitek i prázdnota. Plnost i bezednost. Jsme vším a ničím zároveň. Nejsme odděleni. S tímto poznáním přichází tichá radost z existence.

• autor: Markéta Sulánská
• www.sulanska.cz
• foto: Shutterstock.com