Člověk si praktikováním jógy uvědomuje božství, bez rozdílu k jakému náboženství se hlásí.

Čím to? Čím se děje to, že se po lekci jógy cítíme tak nějak jinak? Kdy cítíme jakýsi vnitřní mír, bez potřeby někam spěchat, bez touhy něco či někoho hodnotit. Bez touhy hodnotit sami sebe? Zkrátka jsme. Jsme dechem. Jsme přítomným okamžikem. Jsme. Avšak ptáme se znovu, čím to? Čím to, že tento pocit, tento vnitřní svět naprostého míru, neudržíme často ani za rohem jógového studia? Čím nás ta jóga láká stále a stále na jógové podložky? Co je to za tajemnou moc? Za tajemné síly?

Jóga není nic vnějšího. Jóga je vnitřním stavem. Stavem naší mysli. Stavem našeho bytí.

Učení jógy popsal velký mudrc Pataňdžali, o kterém jsme jistě už někde slyšeli či četli. Ale opakování je matka moudrosti, a tak se nebojím zde opět pojmenovat to, co onen muž vytvořil. Vytvořil systém radža jógy, seskupil osm stupínků, které postupně vedou k nejvyššímu cíli, kterým je osvobození se. Od čeho a od koho? Osvobození se od neustále halekající mysli předkládající nám určité bludy o nás samotných. Stupně jdou od morálních a etických pravidel, jamy a nijamy, přes ásany (práce s fyzickým tělem), přes pránájámu (práci s pránou, jemnohmotnou energií), přes prátjaháru (stažení smyslů), dháranu (koncentraci), dhjánu (meditaci) k samádhí (osvobození). Nás však dnes zajímá onen jeden stupeň, tedy předstupeň samotného osvobození. Je jím meditace. Stav, kterého se každý s trochou úsilí a pravidelnou praxí můžeme dotknout. Stav, kterého se často dotýkáme v závěru jógové lekce, kdy postupně, chca nechca, stupni procházíme.

Vysvobození (kaivalja) spočívá podle Pataňdžaliho v odpoutání duše od hmoty i od jiných individuálních duší. Hlavní metodou jeho radža jógy je meditativní soustředění, při němž se jogín uzavírá před rušivým, iluzorním a klamným vnějším světem a obrací svou pozornost k pravému a neiluzornímu vědomí.

Prvním účelem meditace je seznámení se s vnitřním obsahem nás samotných. Začít si uvědomovat svůj vnitřní život. Vnitřní boj, rozpolcenost, která vede skrze pozorování k uvědomění si, že nejsme ani tím, ani tím (neti-neti). Ramana Maháriši (1879–1950), velký indický mudrc z posvátné hory Arunáčaly, který dosáhl osvícení v krátkém okamžiku ve svých 16 letech, kdy poznal, že není tělem ani myslí, ale ryzím vědomím JÁ JSEM, a který prožil mystickou smrt i znovuzrození současně, od té doby až do odchodu z tohoto světa spočíval ve svém božském JÁ. To, čeho dosáhl a co žil, učil druhé slovem i písmem, ale ze všeho nejvíce svým neviditelným, avšak nesmírně mocným duchovním vyzařováním. Základem jeho učení byla a je otázka „Kdo jsem já?“, která vede ke sebezkoumání. Konečným cílem je pak dosažení zdroje života a vědomí. V knize Já jsem to se tazatel ptá gurudžího Šrí Nisargadatta Maharádže, proč meditovat a proč chceme uklidnit mysl skrze meditační praktiky. Maharádž mu odpovídá: „Když je mysl klidná, docházíme k poznání sebe sama jako čirého svědka, nezúčastněného pozorovatele. Odtáhneme se od zkušenosti a jejího zakusitele a ocitneme se stranou, v čirém uvědomění, které je mezi a za touto dvojicí. Osobnost, která je založena na sebeztotožňování, na představě, že někdo je něčím: ‚já jsem tohle, já jsem tamto‘, pokračuje, ale pouze jako část objektivního světa. Její ztotožňování se se svědkem je pryč.“

A právě v tu chvíli jsme obdařeni schopností rozlišovat (vivéka), i když na kratičký okamžik, čím jsme a čím nejsme. Zda jsme myšlenkovými vzorci, bludnou představou či čirým bytím. V tu chvíli se dotýkáme pravé podstaty a svého vnitřního zdroje, kdy mizí včerejší starosti a zítřejší strachy. Zkusme tyto chvíle prodlužovat, zkusme si tyto chvíle uchovat i za onen roh oblíbeného jógového studia. I za dveřmi kanceláře, i v přeplněné tramvaji, i s křičícím dítětem na klíně. Jóga je stav mysli, nikoliv pevný střed a perfektní čaturanga dandásana.

• autor: Šárka Konečná
• www.jogovna.cz
• foto: Shutterstock.com