Primitivové. Tak nazýváme např. členy kočovných kmenů, kteří nejdříve nakrmí svůj dobytek a až poté své ženy a děti. Ty, které pro krávu klidně obětují život, nebo takové, jež vzývají duchy rostlin, aby pomohli jejich klanu zdolat hory, a nosí oběti bohům, aby si je naklonili, a zajistili si tak úrodu. Zde ale nejde o víru, bohové a duchové jsou realitou, v pralese to ví každý. Stejně, jako každý nomád ví, že když dobytek nebude mít co spásat, je ztraceno vše. Čím hlouběji půjdeme do pralesa či pouště, tím děsivější nám mohou připadat životní podmínky. Zároveň ale budeme potkávat méně a méně mužů frustrovaných vztahem se svými ženami, matek šílících ze svých neposlušných dětí a těch, kteří nemluví se svou matkou nebo snad nesnesou svou tchyni.

Lidé žijící primitivním způsobem života se od moderního člověka liší jinou náplní vědomí, tedy rozdílným pohledem na svět. Ve své touze o zachování života většího celku neberou ohledy na jednotlivce. Slouží životu jako takovému, protože život sám, ve své snaze o zachování sebe sama, je vůči jednotlivci bezohledný stejně tak. Pokud se vydáme mezi tyto lidi, budeme mít co dělat, abychom přežili bez energetických sušenek a outdoorové obuvi. To, co nás ale bude fascinovat, jsou fungující vztahy uvnitř rodiny, jasná hierarchie, pravidla a řád, které jim zajišťují přežití.

Životní plány

Vědomí většiny primitivů je propojené se skutečností – přijímají to, co bylo, jsou v souladu s tím, co je, a vytvářejí prostor pro to, aby mohlo vzniknout to, co si právě vzniknout chce. Přijetí věcí a poměrů, či dokonce oddání se tomu, co je, moderní člověk často považuje za fatalismus. My vynakládáme velmi mnoho energie na to, abychom skutečnost ovládli a podrobili si ji. Chceme životu vnutit svůj vlastní plán. Jenže život má také své plány. Primárně mu jde o zachování sebe sama – o přežití – stejně jako primitivům. Proto právě primitivové jsou ti, od kterých se můžeme ledasco naučit o řádu světa. Stejně jako se Bert Hellinger, který se vydal do Afriky šířit křesťanství, naučil od členů kmene Zulu něco o primárních řádech rodiny, vazbách a vztazích, ve kterých jsme my, jako lidé moderního světa, často negramotní.

Plán života

Zuluové Hellingerovi – prostřednictvím něho i jeho následovníků, kterým je např. Wilfried Nelles, umožnili odhalit, že sexuální setkání překračují ta setkání běžná, protože vytvářejí vazbu na druhého. Což je dané tím, že sexualita je síla, která dává život, resp. souvisí s dáváním a přijímáním života. Síla, která člověka přesahuje a která je větší než láska. Láska hraje roli při vytváření vazby nepřímo. Pár, který se v lásce oddá sexualitě, tím zároveň nepřímo dává najevo svou připravenost společně se spojit v dítěti. Láska je jistým druhem slibu společného života a společných dětí – tak to alespoň chápe podvědomí. Proto vztah, v němž se láska propojí se sexualitou, podvědomí většinou vnímá jako vazbu i tehdy, když vztah zanikne dříve, než vzniknou děti. Podobně je to i se svatbou a zasnoubením – jde o veřejný slib, který partnery k sobě váže. Bez ohledu na to, jak to dopadne. Proto každý člověk, se kterým jsme se tímto způsobem v životě potkali, k nám a našemu životu patří, a kdokoliv přijde později, nás může mít už jen s těmito zkušenostmi. Život chce zkrátka pokračovat a zaznamenává vše, co k tomuto pokračování kdy směřovalo.

Dítě – primární účel vztahu

Početí vytváří nejsilnější vazbu. Sexualitou vzniká to největší, co příroda může skrze člověka stvořit – nový život – a ten vzniká tím, že jeden dal a druhý přijal. Pokud se podíváme na dítě, zjistíme, že v dítěti v jistém smyslu pokračuje existence páru dál. Předali život, tak jak jim ho předali jejich rodiče. Společné dítě je, i mimo osobní přání jednotlivců, přirozeným účelem vztahu. Teprve s dítětem se vztah stává úplným. S dítětem se z muže a ženy stává otec a matka. Rodičovství a partnerství jsou dvě různé věci. Partneři se už nevztahují jen jeden k druhému, ale i k dítěti. Jako rodiče jsou si rovni, pro oba je jejich dítě stejným dílem jejich. Oba jsou pro dítě stejně správní, důležití a dobří. Každá, např. z indiánských žen, to ví. I když si její muž třeba spaluje hrdlo ohnivou vodou a není tak, podle měřítek moderního člověka, úplně ideálním otcem, jeho roli mu neupře. Své dítě svěřuje jeho otci zcela a s důvěrou, že dítě je schopné se samo vypořádá s tím, co od toho druhého přijde. Dobře ví, že jeho otec je zkrátka jeho otec a nikdo už nebude lepší. Ví i to, že vztah otce k dítěti existuje i tehdy, kdy otec o dítěti vůbec neví. Což je také jedna ze skutečností, která většině z nás uniká.

Partnerství a rodičovství

Partnerství vyžaduje, abychom uznali minulost, původ a hodnoty toho druhého. Rodičovství vyžaduje, aby partneři v tomto smyslu dále také uznali, že takové může být i jejich dítě. V dítěti se tedy to jiné, co partneři přinášejí, znovu propojí novým a hlubším způsobem. Tuto integraci musí dítě uskutečnit samo a rodiče mu mohou pomoci tím, že uznají nejen partnerovu minulost, ale také jeho původ a obě rodiny. Pokud někomu řekneme beru tě takového, jaký jsi, znamená to, beru tě i s tvými předchozími ženami či muži, kteří mě předcházeli, beru tě i s tvými rodiči, s celou tvou rodinou a jejím osudem, i s tzv. špatnými vlivy z tvé rodiny, a nechám našemu dítěti prostor k tomu, aby si vytvořilo svůj vlastní postoj k věci a vlastní názor.

Základ rodiny

Základem rodiny ale není dítě, na prvním místě musí být vždy vztah a partner musí mít před dítětem přednost. Šance na to, že se vztah vydaří, výrazně stoupnou, když přijmeme minulost partnera, řekneme „ano“ tomu, co bylo, tomu, jak to bylo, včetně vazeb na jiné ženy a muže a případné děti, konci minulého vztahu a novému vztahu v přítomnosti. Musíme se tedy zaměřit na to, aby partner měl dobré místo. Pokud se oba ohlížejí nazpět, např. na svou starou nebo původní rodinu, nemá to nové šanci. Na jedné straně tedy stojí uznání skutečnosti, že ani jeden z partnerů nevstoupil do vztahu neposkvrněný, že jsou oba vázáni na to, co bylo, a možná tam stále mají nějaké závazky, ale zároveň na druhou stranu musí být zcela jasné, že to staré skončilo a že nové partnerství nyní nahradilo původní a v tomto smyslu má i to nové přednost.

Autonomie a rozchody

Autonomie je dnes v kurzu a svatby neletí. Partneři se tím, že spolu žijí a nevezmou se, snaží vyhnout vazbě, což v mnoha ohledech vytváří problém. Jednak je iluzí, že se tím pár vyhne vazbě – i nesezdané páry jsou k sobě vázáni, duše v tom nevidí rozdíl. Pokud se jeden druhému plně oddali, tak by to skutečně stačilo, ale ve většině případů se za neochotou vstoupit do manželství skrývá nějaká výhrada. Nikoliv však výhrada vůči manželství, ale výhrada vůči partnerovi. Vazba vzniká i při čistě letmém sexuálním setkání, pokud je při něm počato dítě. Protože tímto setkáním se vztah stal plodným, ať už to zúčastnění chtěli, nebo ne, ať už dítě přišlo na svět, nebo ne. Navenek tedy můžeme oddělit jakoukoliv vazbu, uvnitř ale nikoliv. Jisté svobody lze dosáhnout jen tehdy, když tuto vazbu přijmeme se všemi jejími následky a dojde k vyrovnání.

Vyrovnání

Vyrovnání hraje ve všech mezilidských vztazích významnou roli. Když jsme něco dali, očekáváme něco nazpět. Partnerský vztah však není smluvní partnerství. Ve vztahu platí, že vše od partnera se přijímá jako dar. Pokud se braní vzpíráme nebo se pokoušíme splatit protidarem, cítí se dávající odmítnut. Nejlépe to ten druhý ocení, když má obdarovaný radost a přijme dárek tak, jak je, a poděkuje – tím je vyrovnáno. Má to však své následky – vztah se prohlubuje. Čím více tímto způsobem darujeme a přijímáme, tím hlubší se vztah stává. Pokud ale dokážeme přijmout vše, včetně toho špatného, co od partnera přichází, a partnera takového, jaký je, potom dokážeme přijmout i sami sebe, jací jsme, a to je svoboda. Svoboda vzniká skrze přijetí a souhlas, skrze srozumění a vyrovnání se se skutečností. Když se člověk vystaví úplně nahý tomu, co je, zjistí, že už nepotřebuje nic jiného ani nikam jinam, je svobodný.

Jeden svět

Primitivové jsou možná posledními, kteří tyto zákonitosti znají a žijí s nimi víceméně v souladu. Pokud původním obyvatelům amazonských pralesů budeme vysvětlovat, co je rozvod, budou se na nás dívat stejně nechápavě jako my na ně, když budou hovořit o duchu rostliny ayahuasca. Naše pohledy na realitu se budou lišit. Svět je ale jen jeden a primární zákonitosti života platí pro každého bez rozdílu. Smrt je silnější než život, ale život se vždycky bude snažit přežít bez ohledu na to, co chtějí jednotlivci. Úkolem člověka je proto žít. Žít tak, jak nejlépe dovedeme, a život předávat dál.

Meditace nad pohledem dopředu

Najděte si klidné místo a věnujte pár minut jen sobě. Několikrát se nadechněte do oblasti srdce a postupně uvolněte celé tělo. Svůj dech pak pomalu přesuňte do oblasti mezi obočím. Podívejte se ve svém životě dopředu. Co vidíte? Odkud jste přišli nebo kam směřujete? Zkuste si představit, že vidíte obojí. Představte si své rodiče a jejich rodiče, zkrátka ty, již vás předcházeli, a pociťte s nimi spojení. Předali vám zkušenosti a poznatky, které nabyli během svého života, ať byl jakýkoliv. Představte si, že vás dále podporují, že jsou s vámi. Poté si uvědomte, že i vy svým dětem zanecháte svět. Svět o něco lepší a soucitnější. Když pak budete jednou odcházet, budete si moci říct, že jste se těšili z každého okamžiku a neznehodnocovali přítomnost myšlenkami na zítřek.

Literatura

Nelles Wilfried: Život nemá zpátečku, Rodinné konstelace

• autor: Olga Remešová
• foto: Shutterstock.com