Texty Bible, podobně jako další duchovní dokumenty jsou fascinující, úctyhodné, pro běžného smrtelníka ale také nesrozumitelné. A to jsou některé z důvodů, proč se dnes, přinejmenším v Čechách, z chrámů Páně, stávají „muzea“ navštěvovaná především o Vánocích, kde většina zúčastněných vůbec netuší, o co to při té půlnoční mši vlastně jde, a jejich duše pak opouští kostel stejně hladové, jaké přišly. Z útrob sakrálních staveb a dřevěných křížů zeje, vyjma hrstky naděje, smutné a chladné nic nutící každou duši toužící po potravě, hledat vlastní spiritualitu, takříkajíc, kde se dá.

„Hřích“ – slovo, jež přijímáme s rozpaky či, snad ve snaze zapomenout, kolikrát bylo zneužito, jako nástroj manipulace, úplně odmítáme a tvrdíme, že vše je dobré. To je ale omyl. Pokud „hřích“ definujeme jako čin, který vede z ráje směrem do pekla, tedy ke zhoršení kvality života – našeho či jiných – čin proti Bohu, protože Bůh stvořil člověka, aby žil šťastný život v blahobytu, je „hřích“ reálnější než realita. Jistě se shodneme na tom, že pokud bychom už něco měli označit jako „hřích“, bude to vražda. Když zabijeme člověka, ledasco nám ve vězení dojde a je pravděpodobné, že po letech za mřížemi, z nás vyjde o něco lepší člověk. Pokud se však poučíme, pochopíme a přijmeme vinu i následky. Z tohoto úhlu pohledu se skutečně dá říct, že to prožité peklo v nápravném zařízení bylo pro něco dobré, zabíjet nás znovu asi nenapadne, získali jsme zkušenost. Nicméně, na skutečnosti, že vražda je „hřích“, to vůbec nic nemění. Jsou věci dobré a jsou věci špatné. Problém je ale často v tom, co je to „to dobré“ a co je to „to špatné“.

Normy a konvence

Žijeme ve společenství lidí, jsme Evropané, přesněji Češi. V naší společnosti platí určité konvence, normy, pravidla a formy, podle kterých se řídíme. Jsou dané zákony, tradicí, rodinnými systémy atd. Potřebujeme je, díky nim máme všichni šanci se nějak dohodnut, a protože jsou to normy, kdo podle nich žije, toho považujeme za „normálního“. Na jiných místech, např. v některých koutech Afriky, platí jiné normy. Protože jsou jiné než ty naše, nám až tak „normální“ připadat nemusí, pro Afričany ale „normální“ jsou. Např. polygamie. V některých zemích je běžné, že jeden muž má několik manželek, o všechny se musí podle tradice finančně postarat, materiálně je zabezpečit. Počet manželek zde poukazuje na výši bankovního konta či velikost stáda koz. S uspokojením citových a emocionálních potřeb už to nemusí být tak valné. U nás si muž více žen vzít nemůže. V Čechách je normou monogamie. Milenci a milenky se proto tají, nežijí ve společné domácnosti, ze zákona nemají žádná majetková práva, a zadaný protějšek k nim tedy nemá žádnou zákonem ani tradicí vymahatelnou povinnost. Z právního hlediska milenci a milenky neexistují. Jak je to s uspokojením citových a emocionálních potřeb, těžko říct. Zkrátka normy a konvence se společnost od společnosti liší a to, co někde platí za normální, jinde normální není.

Zákony vesmíru

Zákony vesmíru jsou dané Stvořitelem. Stvořitel, protože nám dal svobodnou vůli, naše normy respektuje, resp. umožňuje nám dělat si, co se nám zlíbí. To ale na jeho zákonech nic nemění. Ty jsou dané, díky nim vesmír existuje. A jaké to všechny jsou? Tak to ví skutečně jen Bůh. Nicméně, některé ze zákonů jsme již objevily, např. zákon o pravidlu příčiny a následku, akce a reakce, jež si přivlastnil Isaac Newton. Esoterik by ho nejspíše definoval takto – co do vesmíru vypustíš, to se ti vrátí. Náš dědeček by zřejmě řekl – co zaseješ, to taky sklidíš. Z logiky věci tedy plyne, že když vypustíme či zasejeme to dobré, dobré se nám vrátí, a se zlým je to stejné. A už jsme u toho, nevíme, která z těch semen jsou ta dobrá. Nám, Evropanům, lidem s křesťanskou tradicí, bylo poskytnuto jako vodítko Desatero. Nicméně Desatero se dá vyložit tolika způsoby, kolik lidí ho vykládá, je to zkrátka příliš starý text na to, abychom mohli s jistotou říct, že mu plně rozumíme. Čím blíže jsme byli počátku, tím blíže jsme byli Stvořiteli, a to, co je dobré, nám bylo jasnější. Např. na počátku většina lidí ctila své rodiče. Prostřednictvím úcty s nimi byli propojeni a skrze ně i se zástupy svých předků, kteří jim poskytovali sílu, aby dokázali pokračovat v zachovávání rodové linie. Naši předci ctili své rodiče proto, že si byli vědomi síly úcty a hodnoty života. Možnost žít vnímali jako hodnotu nejvyšší, jako privilegium a rodiče jako ty, kteří jim právě tento život dali. Dnes život vnímáme jako samozřejmost a úcta k rodičům? Co je to vlastně ta úcta?

Dobro a zlo a „dobré a špatné“ normy

Máme tedy normy, které jsme si vytvořili, abychom dokázali žít ve společenství lidí, a máme zákony Boží, které jsou neměnné. Pokud jsou naše normy dobré, dobré se nám vrací a je vše v pořádku. Žijeme spokojeným životem. Pokud jsou naše normy špatné, vrací se nám špatné a nastává problém. Dokonce větší, než když „zhřešíme“ vědomě či úmyslně. Když zabijeme člověka s vědomím, že jsme „zhřešili“, máme tak trochu představu o tom, co nás čeká. Nicméně pokud je zabíjení společensky přijatelnou a zákonem schválenou normou, u nás např. interrupce, absolutně netušíme, proč se po takovém zákroku zhoršil náš život, proč cítíme bolest, proč se rozpadl náš vztah nebo jsme onemocněli atd., a hledáme příčinu tam, kde vůbec není. Vše je přeci v pořádku, společnost s tím nemá problém. Z pohledu vesmíru jde ale o zabití, o „hřích“ a z něho pramení i následky. Najednou nám není dobře a nevíme proč. Když nám není dobře a my si nejsme vědomi toho, že jsme se něčím provinili, často dojdeme k závěru, že špatný je ten „špatný pocit“, a potlačíme ho, či úplně vytěsníme, zraníme tak vlastní instinkty, a tím se dostaneme ještě do větší kaše, než v jaké jsme byli před tím.

Objevování dobrého a zlého

Není jiný způsob, jak rozpoznat to, co je dobré a zlé, než dobré a zlé prožít. Poznání dobrého a zlého spadá do zkušenostní, a nikoli intelektuální roviny poznání. Pokud nevíme, jak cenný je život, zřejmě se dostaneme do situace, kde se budeme muset podívat smrti do očí. Pak se nám možná „rozsvítí“, poběžíme do kostela, padneme na kolena a budeme prosit Boha o odpuštění. Bůh nám ale neodpustí. Bůh nemá co odpouštět. Stvořitel miluje absolutně, vidí nás čisté a nevinné a prostřednictvím intuice se nás stále snaží vést správným směrem. Možná by rád změnil zákony vesmíru, abychom z vlastní nevědomosti nemuseli trpět, ale to by taky mohlo znamenat, že přestane svítit Slunce nad hlavou a bez Slunce by skončil život na Zemi. Bůh není geniálním starcem, který stvořil vesmír jako jakési perpetuum mobile, aby ho nechal žít vlastním životem a odešel na odpočinek. Stále nás vede směrem ke šťastnému životu a jeho láska je zřejmě, v té nejasné změti dobrého a zlého, jedinou jistotou, kterou v životě máme. Náš život dělají šťastnějším partneři, sexuální spojení a z nich vnikající děti a rodinné systémy, o nich si ale povíme až v dalším díle. Vraťme se teď k „hříchu“ a vině.

Meditace nad vinou a hříchem

„Hřích“ a vina, ať už jako zveličovaná, či popíraná témata, jsou realitou. Existují. Stejně jako intuice či instinkt, ať už je vnímáme jako Boží vedení, či nikoliv. Když jsou naše instinkty zraněné a intuice se z nějakých důvodů nedržíme, činíme chybná rozhodnutí a přichází pocity viny. Pokud jsme si vědomi toho, že jsme učinili rozhodnutí, která nás přivedla k omylu, je třeba to uznat, přijmout a poučit se. Nemá smysl prosit o odpuštění, protože Stvořitel položil základy vesmíru na absolutní lásce, a nemá proto co odpouštět, a ten, na kterém jsme se provinili, má absolutní právo nás nenávidět. To, že jeho nenávist k nám jemu samotnému škodí, je jiná kapitola. Pokud si viny nejsme vědomi kvůli normám, které jsme si vytvořili, je třeba přijmout, že se nám nevede dobře a my nevíme proč, že nevíme, co je dobré a co je to zlé, že jsme v určitých směrech nezkušení, že jsme jen lidé, kteří dělají, co umí. Prostřednictvím zkušenosti se učíme a kvůli zkušenostem na Zemi možná jsme. Neodsuzujte se proto. Nelpěte na omylech. Odpusťte si. Bůh to ze své milující podstaty neudělá a nikdo jiný to dělat nemusí. Sedněte si, zavřete si oči, dýchejte hluboce do nohou, do rukou do hlavy a postupně do celého těla, uvědomte si svůj dech a požádejte svého Stvořitele, abyste dokázali vidět sami sebe, tak jak nás vidí On, jako dokonalé a nevinné. Otevřete svůj hrudník jeho lásce a nechte rozvibrovat každou buňku svého těla Boží láskou. Nechte ji v sobě proudit tak dlouho, dokud neucítíte touhu žít a naplnit své tolik potřebné životní poslání.

• autor: Olga Remešová
• zdroj fotky: Shutterstock.com