Jógové sdílení blog 27. 03. 2020 PDF Tisk

Karanténa, omezení, cvičení a jak se z toho nezbláznit

Už druhý týden jsme v karanténě. Situace, která byla ještě před měsícem nepředstavitelná, je nyní naším denním chlebem. Od plánování, kam pojedeme dřív a co všechno musíme stihnout, jsme se nyní dostali do stavu, kdy i krátká procházka v lese je vzácností, na kterou se člověk těší...

Karanténa, omezení, cvičení a jak se z toho nezbláznit

Představa, že půjdeme o víkendu na oběd do restaurace bez roušky, se zdá být neuvěřitelně vzdálená. Pamatuji si, jak jsem ve středu před první vlnou uzavírání restaurací a obchodů šla po ulici a do telefonu říkala, že věřím, že za týden ještě zvládnu odjet. O týden později jsem měla letět do Dánska na jógový workshop s učitelem, kterého jsem si už dlouho přála potkat. Těšila jsem se od Vánoc a stále věřila, že odletím, protože uzavření hranic mi připadalo nemožné a Dánsko v té době nebylo rizikovou oblastí. Roušky jsem měla a říkala jsem si, že čtyři dni v Kodani zvládnu. Během 24 hodin bylo všechno jinak a během několika dalších dní bylo více než jasné, nejenže nikam nepoletím, ale chvíli nikdo nepůjde nikam.

I já si zpočátku neuvědomovala vážnost celé situace. Lyžování v Itálii jsem sice odpískala už v únoru, ale pořád jsem věřila, že koronavirus je tak trochu mediálně nafouknutá bublina. Ze dne na den se vše otočilo o 180 stupňů a mně rychle došlo, že situace je vážná a pokud se opatření nebudou dodržovat, v blízké budoucnosti budeme čelit velkému průšvihu. Ač nejsem člověk podléhající panice a nenechám se lehce ovlivnit, po několika dnech strávených všudypřítomnou masírkou zprava i zleva mě chvílemi přepadal strach a bezmoc.

Jako pozitivní věc vidím, že vztek ani naštvanost za zrušené aktivity se nedostavily. Byla jsem schopná akceptovat situaci tak, jak je, což myslím je prvním krokem k tomu, jak se nezbláznit. Na to nás ostatně praxe jógy a meditace mají připravit. Museli jsme opustit hromadné cvičení a veškeré jiné aktivity, které máme rádi, ale zase máme možnost, tady a teď, trénovat přijímání, o kterém to celé je. Jako by všechny zástupné aktivity, které často provádíme hlavně z důvodu, abychom nemuseli řešit to, co zrovna nechceme, zmizely a my čelíme realitě tváří v tvář. Nemůžeme uhnout ani se za něco schovat. Ať už se jedná o naše osobní problémy, rodinné, pracovní nebo jakékoliv jiné. Máme jedinečnou možnost se podívat na sebe a své okolí a vidět věci tak, jaké skutečně jsou. Co je opravdu důležité a kde přebírá vedení naše ego? Jsme v souladu s lidmi kolem sebe, nebo před nimi či sami před sebou jen utíkáme?

Nechci rozdávat rozumy a je mi jasné, že z ekonomického hlediska je situace vážná. Je možné, že si nebudeme schopni udržet náš předchozí standard, a je jasné, že po nějakou dobu se budeme muset uskromnit. Otázkou zůstává, zda tato úroveň byla nezbytná a dávala nám více, než brala? Nehnali jsme se za něčím, co ve skutečnosti vůbec nepotřebujeme, a neutíkali jsme do množství aktivit, cestování či čehokoliv jiného, jen abychom nemuseli čelit skutečnosti, že jsme sami o sobě nespokojení? Plně si uvědomuji, že jsou lidé, kteří neřeší pouze snížení životní úrovně, ale existenční problémy. Zůstává otázkou, zda je rozumné nemít alespoň nějakou finanční rezervu pro případ situace, jako je tato. Sama dobře vím, že jsou životní období, kdy se tato rezerva velmi špatně tvoří, ale myslím, že každá situace je v kratším či delším časovém horizontu řešitelná. Není lepší než přemítat, o co všechno přicházíme, se zastavit a zkusit se podívat na to, co naopak můžeme získat?

Nechme ekonomickou problematiku stranou, protože tu momentálně stejně nevyřešíme a ona nějak dopadne i bez nás. Jak využít momentální situaci k rozvinutí (nejen) naší jógové praxe, kterou vnímám jako přímo aplikovatelnou i na ostatní oblasti života? Nemůžeme chodit do studia. Jsme sami doma, jen my a podložka. Cvičit podle videa nás baví chvíli a postupem dní nás někdy nebaví cvičit vůbec. Chybí nám vedení, sociální sdílení, podnět, možná dokonce „donucení“ ve smyslu „dojdu do studia, a tedy musím cvičit“. Ideální čas zamyslet se nad naším záměrem se samotnou praxí. Cvičím skutečně proto, že mě to baví? Těší mě hýbat svým tělem a mám ho rád? Je pro mě cvičení výrazem láskyplné péče o sebe, nebo trestem či kompenzací? Vnímám na lekci ve studiu své tělo, ve kterém je mi dobře? Nebo tam jsem jen proto, abych si mohl říct, že cvičím, a při lekci myslím na něco úplně jiného? Pokud je to tak, doma mě pravděpodobně nebude bavit cvičit vůbec, protože sám se nedonutím, ale „krásně“ se mi ukáže můj skutečný záměr. Věřím, že právě ten je při cvičení (nejen) jógy ten nejdůležitější. Dělám to skutečně pro sebe, nebo se trestám? Jsem plně vědomý v přítomném okamžiku nebo je cvičení jen další možností, jak před sebou a realitou utéct?

Nechtějme být perfektní a nechtějme, aby naše praxe byla perfektní. Nejdůležitější, stejně jako my sami, je, že „existuje“. Nejde-li vám doma cvičit, zkuste si na chvíli sednout na podložku. Dýchat. Nechat myšlenky přijít. Nebránit se jim. Pozorovat je, zaregistrovat a nechat odejít. Stejně tak emoce, ať už to je smutek, strach nebo třeba vděčnost. Možná se tělo začne samo stavět do známých ásan. Buďte přítomní a udělejte je tak, jak je cítíte. I pár minut na podložce dokáže zázraky. Neplánujte, nehodnoťte, jen buďte. Právě to máme všichni jedinečnou příležitost se naučit a já se už teď těším na naše další sdílení.

 

  • autor: Dana Macková
  • foto: Shutterstock.com

Objednat předplatné