Před Vánoci mi můj gynekolog řekl, že bych měla podstoupit nenáročný a neinvazivní gynekologický zákrok. „Nejvíce zatěžující bude narkóza, paní Hájková, nemusíte se ničeho bát,“ uklidňoval mne. A já se nebála. Věděla jsem, že je odborník na svém místě, věřila jsem jemu i tomu, že u něj jsem v dobrých rukou. Nebála jsem se, protože jsem cítila podporu ze strany manžela i rodiny. Nebála jsem se, protože jsem o tom, co se má stát, mluvila sama se sebou, s manželem, s papírem mého zápisníku s pomocí propisky. Nebála jsem se, protože věřím, že všechno zlé je pro něco dobré, i když to dobré často poznáme až za čas, když opadne počáteční bolest či úlek. Nebála jsem se, protože jsem si naslouchala a chovala se tak, aby mi bylo dobře. Musela jsem ale přijít na to, jaké to bude, protože jsem řadu z toho, co běžně fyzicky dělám, tedy jak sportuji, dělat nemohla. Netrvalo to dlouho, ale nějaký čas ano. Naštěstí nebylo složité na to přijít. Stačilo si naslouchat, přijímat to, co přichází, i to, co odchází. V této době mi kromě muže a rodiny byla velkou oporou i jógová praxe.

Jsem zvyklá vstávat brzy ráno až na výjimky každý den. Každý den až na výjimky také zahajuji jógovou praxí. Zapálím svíčku, medituji v jednom z meditačních sedů, praktikuji pozdrav slunci, potom další ásany podle toho, jak se ten den cítím, většinou zakončuji praxí šíršásany, meditací a šávásanou. To je má každodenní jógová praxe – v podstatě stejná, ale pokaždé jiná. Je mi v ní dobře, vnímám ji jako domluvené setkání sama se sebou, kdy si se sebou popovídám jako s nejbližším člověkem, zjistím, co se mi honí hlavou, co mi schází, co mne těší, a podle toho jednám – otevírám hrudník nebo kyčle, uvolňuji emoce, odpočívám v poloze dítěte a užívám si pocit bezpečí a ochrany, buduji vnitřní sílu a překonávám strach z nezvyklých situací v šíršásaně, upravuji zažívání v rotacích. Tím ale praxe nekončí. Nekončí šávásanou, nekončí sfouknutím svíčky. Nekončí odchodem z podložky.

Praxe se mnou pokračuje. Dává mi nadhled, který tolik potřebuji, když mne nějaká situace vtáhne příliš. Ten nadhled mi umožňuje pochopit věci v širším kontextu, nebo je alespoň uvidět, když je nemohu pochopit. A musí vlastně člověk všechno chápat? Musí vždycky na všechno najít odpověď? Jógová praxe mne učí být upřímná k sobě i ke svému okolí, nedusit v sobě negativní pocity, protože se je bojím prožít, netlumit v sobě emoce pozitivní, protože se jim bojím uvěřit. Učí mě přijímat i dávat, učí mě pouštět a rozpouštět, učí mě pěstovat hlubokou vnitřní spokojenost bez ohledu na vnější podmínky. Učí mě stát sama za sebou a jednat podle svého nejlepšího svědomí a vědomí, učí mě nelynčovat se za to, když pochybím, učí mě se z chyb poučit a brát „překonané překážky jako vyhrané příležitosti“, jak říkal Winston Churchill.

Jógová praxe mne upozorňuje na to, když něco není v pořádku, když se poddávám té či oné emoci, nechám ji řídit své jednání a převzít velící otěže. Upozorňuje mne na chvíle, kdy bych se měla upozadit i kdy bych se měla projevit. Je pořád se mnou, je mojí součástí, je mnou a já jsem jí. Jsem to já, která se sebou komunikuje, která se učí sebe přijímat tak, jak jsem, která na tom pracuje každý den, aby byla lepším člověkem a aby se s každou situací popasovala tak, aby se mohla stát ještě lepším – bez toho, že bych porušila své hodnoty a svá přesvědčení, z nichž se ale naopak nebojím slevit, když cítím, že je to potřeba, protože jsou liché či marné. Jógová praxe mi napověděla i před Vánoci. I když jsem nemohla fyzicky plnohodnotně cvičit, nemusela jsem se své praxe vzdát. Protože ji žiji. A vím, že je mi partnerem, který mne neopustí, pokud já neopustím jeho.

Když mne manžel odvezl na polikliniku, kde mi měl být zákrok vykonán, byla jsem klidná. Políbili jsme se na rozloučenou, manžel slíbil, že až zavolám, tak si pro mě přijede, potom jsem vystoupila, zavřela za sebou dveře a šla. Na recepci jsem se zaregistrovala, na výzvu sestry se posadila v čekárně a čekala. Vzpomínala jsem na babičku. Nedlouho poté, co oslavila osmdesátku, prožila slabý infarkt a bylo zjištěno, že potřebuje trojitý bypass. Babička byla rozená bojovnice, chtěla bojovat a jít na operaci. Operovat ji měli v pondělí, my ji tam vezli v sobotu a v neděli jsme se za ní ještě jeli podívat. V předvečer velké operace, která by byla náročná i pro někoho mnohem mladšího a zdravějšího, než byla moje babička Liduška, byla neobyčejně dobře naladěná. Vlastně jako vždycky. Na chodbě si s námi ve svém tmavě růžovém županu dala kávu z automatu, která jí chutnala stejně jako espresso v kavárně nebo „turek“ doma za kuchyňským stolem. Smála se, byla veselá, byla ráda, že nás má u sebe, a my byli rádi, že můžeme být s ní. Operaci zvládla, a i když se rekonvalescence zkomplikovala, překonala ji, a než na ni zaútočila rakovina, uzdravila se. Pomyšlení na babičku mi dodalo síly. Čekal mě nesrovnatelně méně náročný zákrok, a přesto mi vzpomínka na ni dodala sílu a já měla pocit, že je se mnou, že nejsem sama, a byla jsem pyšná na to, že mohu sedět tam, kde sedím, a být tak klidná, jak klidná jsem. Měla jsem pocit, že v sobě nesu babičky odkaz. Jógová praxe mi dala nadhled a umožnila vidět život v širším kontextu.

Po zákroku jsem se probudila a okamžitě jsem cítila bolest břicha. Byla silná, ale dala se snést. Přišel doktor, aby mi řekl, že vše proběhlo bez komplikací, že budu v pořádku. Děkovala jsem mu, byla jsem vděčná za to, že mám takového doktora. Lehce odkryl deku, aby mne mohl chytit za ruku. „Nemáte za co, paní Hájková,“ řekl a podíval se mi do očí. Teplo jeho dotyku i vřelost pohledu mne zahřály v hloubi srdce. Když odešel, zavřela jsem oči, otočila se na bok, položila si ruce na podbřišek a začala do něj jemně dýchat. Sledovala jsem dech a dráhu, kterou v těle vykonával, vnímala jsem, jak s každým výdechem bolest slábne a odchází pryč. Byla jsem klidná, bylo mi teplo, bylo mi dobře. Po zbytek dne jsem odpočívala, i potom když pro mne přijel manžel a odvezl mne domů, kde o mne pečoval. Postupně jsem se zotavovala, jak tělo sílilo, malými krůčky jsem se vracela k pravidelné ranní praxi, která začala po fyzické stránce nabývat podoby, jakou měla před zákrokem. Odhodlala jsem se i k šíršásaně. Nebyl to ale návrat k praxi, protože praxe byla celou dobu se mnou. Byla se mnou, když jsem se dozvěděla, že musím podstoupit zákrok; byla se mnou, když jsem klidná seděla v čekárně a myslela na babičku; byla se mnou po zákroku, kdy jsem dýchala do břicha, abych si ulevila od bolesti; byla se mnou každé další ráno, když jsem se vleže v posteli věnovala jemným dechovým cvičením; byla se mnou každý den od rána do večera.

Jógová praxe jako součást nás samých
Jóga je jedinečná v tom, že nás, na rozdíl od jiných cvičení, může v mnoha podobách provázet celým životem a více či méně náročnými obdobími, jen se mění podle toho, jak na tom zrovna jsme – takže jógová praxe je jiná, když jsme v plné síle, když máme menstruaci, potom třeba když otěhotníme, hned po porodu nebo po nějakém zákroku, jako to bylo třeba v mém případě. Jóga může být dynamická praxe, kdy se u ní zpotíme, nebo jemná, když potřebujeme přemýšlet a odpočinout si, nebo to může být jen dechové cvičení v posteli nebo jen mentální praxe, kdy nám pomůže překonat těžkou situaci… Díky tomu nás jóga může doprovázet kdekoliv a kdykoliv a stát se naší součástí.

autorka: Kateřina Hájková
foto: Shutterstock.com