Jóga může být nevinná zábava, příjemné zpestření života bez větších dopadů. Zároveň to může být vstupenka na horskou dráhu, kdy „náhodná“ návštěva jógové lekce spustí řetězec změn neodvratně směřujících k letence do Indie a zavržení předchozího života. Pokud do světa jógy skočíme náruživě takříkajíc oběma nohama, brzy si všimneme, že ten exoticky vypadající tělocvik nás zásadním způsobem ovlivňuje. Probíhá čištění na různých úrovních. Máme tendenci tomu nebránit a odkládáme své tíživé zvyky. Zároveň se nedokážeme ubránit dojmu, že v našich životech je spousta věcí i lidí, kteří nám brání ve štěstí. Ne všichni se k naší nové zálibě (či spíše smyslu života) staví pozitivně a s nadšením. Zdá se velmi lákavé zavřít se do pomyslné zlaté klece, kam tyto vlivy neproniknou. Vždyť jsme se mnohdy po velmi dlouhé době nebo vůbec poprvé dotkli čirého pocitu štěstí! Pochopitelně si ho chceme hlídat a dále ho kultivovat.

Asi každý náruživý jogín se do této fáze dostane. Zručně zhotoví mříže „zlaté klece“. Ta má sloužit k tomu, aby od něj štěstí neuteklo. Nováček hltá moudré knihy a osvojuje si nové a nové prvky, které mu mají zajistit harmonii a příval klidu a optimismu. O celou pomyslnou klec pak úzkostlivě pečuje a vzdaluje se z ní jen výjimečně. Řada dříve oblíbených osob, jídel či zvyků se dovnitř jaksi nevejde. Klec má adepta chránit před všemi nežádoucími vlivy. Buď nejsou pokročilého adepta hodny nebo ho okrádají o drahocennou duchovní energii. Energie, to zvláštní a mnohovýznamové slovo, se stává vodítkem. Jsou místa s velmi špatnou energií, jimž je třeba se vyhnout. A zejména je nutné přestat se stýkat s lidmi, kteří energii vysávají. Jenomže těm se člověk přes veškerou snahu vyhýbá jen obtížně... A na první místo se tak dostává jógová praxe, která energii naopak doplňuje. Stává se z ní středobod adeptova vesmíru. V této fázi jsem kupříkladu ze svého života odstranil všechny činnosti, které by ji mohly ohrožovat. Od pití alkoholu a kouření cigaret přes konzumaci těžších jídel až po veškeré sporty, u nichž hrozí zranění (vyjma šachů). Co kdyby se něco stalo a člověk nemohl cvičit? Co pak? Den bez praxe se nepočítá. Pokud se to nějakým nedopatřením přihodí, adept s sebou vláčí těžké břemeno viny a selhání. Někdy praxe probíhá za velmi nestandardních podmínek nebo v nezvyklý čas. Já mám na kontě snad všechny noční hodiny a z míst mi chybí už jen legendární ulička v letadle. Tuto posedlost (opravdu bych se toho výrazu nebál) okolí komentuje například slovy: „On cvičit chce, nebo musí? Je vůbec v pořádku?“

Píšu schválně s nadsázkou, aby vynikla jistá grotesknost takového počínání, které je motivováno velkou naivitou a nekritickým obdivem. Člověku se zdá, že konečně našel na všechno lék – jak jen může někdo jógu necvičit?! Zároveň je to krok do neudržitelného extrému. Je to pronásledování chiméry, jež se dříve nebo později rozplyne. Přesto je takové chování z mého pohledu přirozené a pochopitelné. Dokonce bych se nebál říct, že je nevyhnutelné. Otázka je, do jaké míry se mu oddáme a zda ho budeme považovat za finální stav. Pro mě není cílem zavřít se do izolovaného jógového království a úzkostně se stranit všech neduchovních vlivů. Je to sice lákavé a v podstatě snadné (ač to může stát spoustu odříkání), ale ocitneme se v pozici žáka z jednoho příběhu. Ten se chlubí Mistrovi, že už dokáže meditovat a že se mu to daří. Pravidelně kvůli meditaci chodí na vrchol té nejvyšší hory. Mistr není tak nadšený, jak bychom čekali, a odvětí: „Tam je to příliš jednoduché, tam je ticho a klid. Zkus to někde, kde tě může něco vyrušit. Co třeba město?“ Podobně vnímám i známou hlášku Pattabhiho Joise o sedmé sérii. Nejen ásanováním (dýcháním a meditováním) živ je jogín, ale i tím, co z něj vyzařuje v kontaktu s běžnou „šedivou“ realitou. Tím nechci říct, že krátkodobé poodstoupení a stažení se do ústraní, ve kterém můžeme nahlédnout svůj život z jiné perspektivy, není žádoucí. Naopak. Pro tyto účely jsem si velmi oblíbil pobyty ve tmě. Avšak po těchto exkurzích do jiného světa by měl následovat návrat zpátky a pokus o integraci nově získaného poznání. Přesně v duchu santóši, tedy schopnosti tolerovat a přijímat realitu, i když se nevyvíjí podle mých očekávání. A to se mimo jógovou zlatou klec stává často. Můžu tedy například vnímat, co se ve mně odehrává, pokud ráno není dostupný citron pro můj „vytuněný“ ájurvédský elixír, jímž probouzím svůj trávicí oheň a zahajuji den. Končí svět? Otřásá se vesmír v základech? Nebo chápu, že příjemný den může začít i jinak, než jsem zvyklý? Jindy se můžu setkat s nepochopením svého způsobu života. Dokážu akceptovat jiný pohled na věc? Nebo se cítím dotčený a zrazený? Případně dostanu vztek a mám chuť se všemi bojovat a přesvědčit je o své pravdě? Schválně jsem popsal banální situace, jistě si dokážete představit i mnohem vypjatější.

Jóga pro mě je o hledání vyváženosti a stability. Na fyzické úrovni se učíme „skládat“ svoje tělo tak, aby bylo v ose. To zároveň znamená, že tělo funguje maximálně efektivně a nejlépe odolává (respektive nepřekáží) gravitaci. Je dobré začít od jednoduchých pozic a postupně vnášet vyváženost do těch obtížnějších, kdy zátěž – v přiměřené míře – pomáhá vyrovnané nastavení zdokonalit a učinit přirozeným. Podobně by to mělo být i v životě, kdy se člověk učí neztratit vyrovnanost ani tváří v tvář životním výzvám. Bhagavadgíta, slavný spis v jógových kruzích často citovaný, definuje jógu mimo jiné jako umění života. Vnímám to tak, že je třeba, abychom nedopadli jako překrásná pokojová květina, která uvadá v okamžiku, kdy se třeba jen nepatrně změní okolní podmínky. Zároveň opakuji, že otužování a utužování by měl být v józe postupný proces. Člověk by měl reálně nahlížet své možnosti a momentální stav.

Nebraňme se prožívání nepříjemných situací. Tam se totiž pozná, zda naše hra na jógu přináší i prakticky využitelné ovoce. Jak už bylo moudře napsáno, byť v jiném kontextu: „Po ovoci poznáte je.“ Možná zjistíme, že jsme se už někam posunuli, ale život má pro nás v záloze další překvapení. To bolí, ale ve výsledku je to dobrá zpráva. Přijmeme-li vlastní limity, je to první krok k jejich vědomému posouvání a směřování k tomu, aby jóga nebyla něčím, co nás ze života vytrhává, ale opravdu nám pomáhala.

• autor: Martin Wagenknecht
• www.tao-yoga.cz
• foto: Shutterstock.com