„Zaujměte pozici labutě, kterou z hatha jógy můžete znát jako Eka pada rajakapotásana, tedy pozici královského holuba, a uvolněte se,“ zní pokyny lektorky navádějící nás do druhé pozice dnešní lekce, na kterou jsme přišli ze zvědavosti a která nás lákala svým názvem, nikoliv obsahem. Avšak ve chvíli, kdy bez „potřebného“ zahřátí sekvencí pozdravů slunce vstupujeme do, pro nás velmi nepříjemné, pozice působící na naše ztuhlé kyčle, říkáme si: Proč jsem sem lezla. Při těchto slovech zrakem vyhledáme velké hodiny v místnosti a neúprosně zasténáme. Pozice, jež je pro následující dlouhé minuty tím jediným, co se bude dít, se tím stává o to nesnesitelnější.

Ten, kdo má již s jinjógovým přístupem zkušenosti, ví, že v praxi se jinová povaha hledá skrze využití času působení ásany, pozice, bez většího úsilí, kdy aspirant (v tomto kontextu student jógy) v pozici hledá, co může uvolnit, co lze uvolnit ještě o kousek hlouběji a kde je hranice mezi aktivitou, která je nám dle našeho způsobu života přirozená, a pasivitou, jež je nám právě dle způsobu žití vzdálená.

Po chvílích zaťatých zubů, ztuhlých pantů úst a pocitu neúprosného pnutí opět vzhlédneme k velkým hodinám. Pouhá minuta pryč? A tak zrak sklopíme nazpět, a abychom se následující minuty zabavili, začneme ve své mysli sepisovat nákupní seznam, který při konci týdne musíme pro hladové krky svých ratolestí vytvořit a nakoupit, či necháme své představy rozutéct mezi volbou vhodného oblečku na nadcházející firemní večírek. A v tom se ozve jemné cinknutí činelků, tedy zvuk oznamující nám konec ásany a utrpení v ní. Uf! – zajásáme. Než si však uvědomíme, že strany máme dvě, a tak ten samý příběh čeká i druhou polovinu nás samotných. Jen s tím rozdílem, že téma kulinářského či fashion umění jsme vyčerpali, a tak hledáme nové.

Ano, čas strávený v pozicích, jenž je udáván v lekcích jin jógy, může být pro mnohé opravdu dlouhý. Jin jóga skrývá své tajemství právě v délce zaujetí pozice a uvolnění všech jangových struktur, jako jsou svaly, tak, aby mohlo dojít k působení v hlubší struktuře. Tedy na pojivových tkáních. K tomu jsou určeny minimálně dvě minuty. Avšak pokud chceme jít hlouběji, pokud chceme působit na meridiány, dráhy orgánů vycházející z tradiční čínské medicíny, z které čerpá i pojetí jin jógy, je třeba pozici zaujmout minimálně na minut pět. A to už je opravdu citelná délka. Doba, která nám je mezi pozicemi věnována a poskytnuta, je dobou, ve které bychom měli přistoupit k hlubšímu obsahu nás samotných a k jedné z technik jógy nazývající se svadhjája, tedy sebeanalýza. 

Jak píše ve své knize Eva Skalická věnující se otázce prvních dvou kroků na známé Pataňdžaliho stezce nazývající se jamy a nijamy: „Svadhjája nás vede k uvědomění, že jsme významnou částí celku, který by byl bez nás porušen a jeho funkce oslabena. Nalezení sebe sama ale není snadné, protože naše silné Já se umí více prosadit a přehlušit jemné duchovní záchvěvy.“ (Jama a Nijama, Skalická, 2014)

A těmi záchvěvy může být nahlédnutí do vnitřního ticha oproti silnému Já, tedy egu, které se baví vymýšlením toho a onoho a jež nechce být utišeno a polapeno. Svadjája, sebeanalýza, může být nástrojem k vnitřní introspekci. Tedy k vnitřnímu zkoumání. Avšak toto zkoumání bude svadjájou jedině ve chvíli, kdy ji zaujmeme z role svědka, z pozice pozorovatele, oproti hlavní roli, v níž jsme zaháčkovaní a která nese jméno Já.

Jin jóga je praxí, která nám tento čas poskytuje oproti praxi dynamičtějšího charakteru jógy, která svým složením přechodů z pozice do pozice neumožňuje onen prostor, ale naopak záměrně tento prostor vyplňuje pozorností na děj, tedy pohyb, díky němuž zde není místo pro přemítání.

Často se v průběhu oné jinové lekce rozpláčeme, rozhněváme či rozesmějeme. Je třeba vědět, že všechny tyto reakce jsou v pořádku. Všechny tyto reakce jsou přirozené. Tím, jak v době statické pozice působíme na meridiány, které jsou spojeny s různými orgány, jejich funkci stimulujeme. A ona stimulace pracuje všemi směry, tedy i na určité emoce a esence daného orgánu. V pozici labutě pracujeme s meridiánem jater, který v sobě nese emoci vzteku, a můžeme onen nával vzteku pocítit nejen jako horkost ve tvářích, ale také jako potřebu ventilace. Co nás hněvá? Co s sebou nese orgán jater? Jaká témata? Proč? To jsou otázky sebezkoumání, na které máme ten prostor nalézt odpověď.

Nakonec zjistíme, že jinová praxe, od které jsme si slibovali hluboké uvolnění tak, jak jsme si v anotaci přečetli, je praxí náročnější než ta, kde zapojujeme sílu paží a střed těla. Zjistíme, že se nestáváme pokročilejšími v józe díky stoji na rukou, ale tím, jak dlouho dokážeme být bdělí, tiší a nahlížet na obsah své mysli bez zasahování a bez potřeby pohybu.

• autor: Šárka Konečná
• www.jogovna.cz
• zdroj fotky: archiv autorky