Samozřejmě je i spousta oblastí, v nichž se člověk může vzdělávat sám, a může to být i finančně výhodné. Často ovšem nikoli, neboť při marných pokusech, omylech, škodách, návratech ze slepých uliček, nedorozuměních a konfliktech peníze tečou proudem. A nejsou to jen peníze, je to i čas. To, co s učitelem zvládneme za měsíc, hledáme sami rok, nebo věčnost. Takže být samoukem se vzhledem k našemu hodnotovému žebříčku, v němž peníze a čas zaujímají klíčové místo, jeví jako totálně zvrácená aktivita. Když ovšem z tohoto žebříčku slezeme a stoupneme si na zem, možná si všimneme jedné drobnosti: Za měsíc studia, kdy se do nás učitel snažil nalít vše podstatné a nejdůležitější, přijmeme jen to, co nám řekl. Nebude tam nic víc. A za další měsíc z toho zbude zlomek. Pokud se budeme učit sami, k tomu podstatnému se dostaneme třeba až po letech. Ale bude to jiné. Budeme skutečně vědět, proč je to podstatné, z čeho to vyrůstá a na čem to stojí, protože jsme na to přišli sami při stovkách zdánlivě nepodstatných a nezdařených pokusů.

Je tu ještě jeden rozdíl. Když se učíme s učitelem, chceme dosáhnout konkrétního cíle. Pokud se učíme sami, je to cesta. Možná skončí dosažením cíle, který jsme si vytkli, možná najdeme jiný cíl, nebo naše cesta neskončí nikdy. Nechci tvrdit, že je to životní styl, ale když získáváme zkušenosti a znalosti sami, stává se tento proces součástí našeho života a prožíváme ho jinak, než kdyby nás někdo učil.

Aby nedošlo k omylu – nejsem propagátorem rušení maturit a zavírání škol. Ani náhodou, děti do školy patří. (Píšu tento článek v době lockdownu, tak bych dokonce přivítal, kdyby po otevření všechny školy fungovaly alespoň pár týdnů jako internátní.) A když si představím, že bych se musel svěřit do rukou chirurga samouka, který je teprve v procesu hledání… nebo kdybychom nasedli do aut a začali někde na pražské magistrále zkoušet, jak na to…

Závěr je takový, že někdy je výhodnější učit se sám, jindy s učitelem. V józe je to stejné. Někdy je skvělé, když se učitel najde, jindy je třeba, abychom v tom „plavali“ sami.

Já jsem začínal jako naprostý samouk. „Náhodou“ se mi dostala do ruky kniha Jóga od Andrého van Lysebetha, se kterou jsem si před revolucí musel vystačit. Začátečnické období, které je výhodné strávit s učitelem, jenž nabídne solidní základy a vytyčí směr postupu, jsem tedy absolvoval poněkud klopotně. Vůbec jsem tehdy netušil, že jóga má více cest, že to není jen cvičení a že i jako cvičení může mít různé podoby. Když jsem na to začal přicházet, usoudil jsem, že učitele mít musím. Vystřídal jsem jich několik, než jsem po pár letech zakotvil u B. N. S. Iyengara. Ten mě přijal za svého žáka a já jsem byl celý šťastný, že mám skutečného gurua.

S ním jsem získal pocit, že mám konečně jasný směr a cíl. Dostal jsem od něho mnoho, co se týče cvičení a dalších technik, a vyslechl jsem řadu přednášek jógové filozofie. Časem se však vplížily pochybnosti, čekal jsem totiž, že s guruem přijde i osvícení, a to vcelku snadno a rychle. A ono nic. Začal jsem být kritický a poznenáhlu mi B. N. S. Iyengar začal připadat příliš obyčejný. Kdyby se navlékl do kalhot a mikiny a stoupl si na Pavláku na refýž, nikdo by si ho nevšiml. Bylo jasné, že takový guru mě k osvícení nedovede. Já přece pro svůj neobyčejný záměr potřebuju někoho extra!

Záměr byl jasný, takže jsem se vydal zpět do Indie. Když jsem vylíčil svým indickým přátelům svoji touhu, byli nadšení a okamžitě mi začali pomáhat s vehemencí sobě vlastní. Během půl roku mě seznámili s množstvím zajímavých lidí. Z nich mě nejvíc oslovil svámí Ram Kripalu, který strávil třicet let v Himálaji jako nág – nahý mnich. Pak to byl sádhu Sanji Maharaj, který mě sice k osvícení také nedovadl, ale ukázal mi, že i duchovní cesta může být neskutečná legrace. Vysněného gurua jsem ale stále neměl. Proč? Protože najít gurua je jako hledat životního partnera. Pokud máte jasnou představu, jaké by měl mít vlastnosti, jak by měl vypadat, jakou by měl mít profesi a kolik by měl vydělávat, tak máte jehlu v kupce sena. Čím jasnější jsou požadavky, tím menší je pravděpodobnost, že budou naplněny. S guruem je to jakbysmet. A já jsem věděl přesně, co chci: spoře oděného vousatého dědu mimo civilizaci, s minimem učedníků a silnou aurou a nadpřirozenými schopnostmi. 

Uondaného marným hledáním mě jednoho dne ranila připomínka, že je-li žák připraven, guru se objeví. Poněkud rozčarován a dotčen jsem přijal, že asi nezbývá než zůstat u své ásanové praxe a trpně čekat…

Říká se, že kdo si počká, ten se dočká. A já jsem se při svém dalším pobytu v Indii dočkal. Chodil jsem tenkrát každé ráno kolem prázdného prostranství, na kterém se jednoho dne usadila skupina lidí, spali na zemi a neměli takřka nic. Patřila k nim i tlupa dětí, které, jak je v Indii běžné, se na mě vrhly: „What is your name, which country, one rupee…“ Žebrákům jsem peníze dával, dětem nikdy. Tyto děti mi ale připadaly trochu jiné, tak jsem si řekl, že jim nedám peníze, ale přinesu jim sušenky. Jenže pak se mi všechno vykouřilo z hlavy a já jsem si na sušenky vzpomněl teprve v momentě, kdy se na mě děti druhý den opět vrhly. To se opakovalo celý týden, než jsem sušenky koupil. Jeden balíček. Děti, když jsem šel kolem, si mě už ani nevšimly, zavolal jsem tedy jednoho většího kluka a sušenky mu dal. Okamžitě začal svolávat všechny kamarády a velké i malé sourozence a pak si ten malý balíček rozdělili. Cítil jsem se jako pitomec. Takovou tlupu obdarovat drobkem! Nazítří jsem přišel s plnou taškou! Pln očekávání jsem dorazil na místo a… Nikdo tam nebyl. Vůbec nikdo! Odtáhli. Stál jsem tam jako blázen a vstřebával lekci: Když chceš něco udělat, udělej to hned! A tu jsem spatřil gurua. Byl v těch dětech. V lekci, kterou mi uštědřily. Jenže ten moment už byl pryč. Ale za každým momentem přichází další a další a s ním děti, lidé, situace, pocity. A tak jsem shledal, že guru je všude, jen je nutné na to nezapomínat a být pozorný.

• autor: Dalibor Štědronský
• www.ashtanga.cz
• foto: Shutterstock.com