Na první poslech se může zdát, že si nyní protiřečíme – santóša hlásá spokojenost s tím, co je. Na druhé straně v nadpise stojí: Já jsem ten, kdo může všechno změnit. A potom v úvodu: Život je takový, jaký si jej uděláme. Jak to tedy je? Mám být spokojený s tím, co je, nebo mám měnit život k obrazu svému? Obojí. Právě to totiž říká santóša. Vtip je v tom, že onou změnou myslí změnu sebe sama a nikoho ani ničeho jiného. Právě ze změny sebe sama plyne spokojenost – taková, která je hluboká, vnitřní a nezávislá na čemkoliv vnějším. Taková, kterou nerozhodí špatné počasí, naštvaný šéf nebo zpožděný vlak. Jenže jak se k takovému vnitřnímu rozpoložení dopracovat? Odpověď je nasnadě a vždy mi ji opakovala moje jógová učitelka Míša Svatošová: Praxe, praxe, praxe. Pojďme se tedy na praxi santóši podívat společně, a to v kontextu, který je pro toto období typický – v souvislosti s letní dovolenou.

Jaké si to uděláš, takové to máš

Často žasnu, jaká se v lidových rčeních skrývá moudrost. Vzpomínám na Saturnina – film i knihu, které miloval můj tatínek a zrovna na ten snímek se docela rád a hojně díval. Mně a sestře se líbilo, jak se u jeho sledování smál, a tak jsme se smály také a měly jsme jej rádi také. Až mnohem později mi došlo, čemu se vlastně tatínek směje a kolik moudrosti se skrývá v rčeních vtipně zasazených do stejně vtipných kontextů. Manžel mi dokonce jednou sdělil, že se na Saturnina dívali i ve škole, a to právě kvůli oněm rčením, jimiž je jako zlatou nití protkaný. Jedno takové pořekadlo říká: Jaké si to uděláš, takové to máš. Což je přesně to, o čem mluví i santóša. Vezměme si slibovaný příklad s letní dovolenou – určitě máte nějakou představu, jak by měla vypadat. Po příjezdu ale zjistíte, že situace je trochu odlišná od té, kterou jste si vysnili. Nemusíme zabíhat do konkrétních detailů – každý může do rovnice zasadit své vlastní proměnné. Ať tak či tak, máte dvě možnosti – buď budete otrávení a zklamaní a zkazíte si dovolenou, nebo se spokojíte s tím, co je, a přijmete, že to je tak, jak to je, a najdete si na tom to hezké, přičemž mouchy, které se beztak nacházejí všude, budete tak nějak vypouštět. Co myslíte, který způsob přinese praxi santóši? Samozřejmě že ten druhý.

Spokojenost, ne rezignace

Řekli jsme – spokojit se s tím, co je, a přijmout to tak, jak to je. Způsob, jímž je takto santóša vyložena, se někomu může zdát zavádějící. Slůvko spokojit se totiž může nepříjemně zavánět rezignací, odstoupením, prohrou. Zde je ale na místě zeptat se: S kým soupeříme? Můžeme se rozlítit na celý svět proto, že se nám nelíbí pokoj bez výhledu na moře? Můžeme žehrat na Boha, že nám na dovolené prší? Ve skutečnosti v takových případech soupeříme jen sami se sebou a s vlastní nadutostí, která je přesvědčená, že se všechno musí točit právě kolem ní. Všichni takové pocity jistě někdy vnímáme – důležité ale není, že jsou, ale co s nimi děláme.

Vítězství za každou cenu

A dostáváme se zase k santóše – ta v tomto případě podává pomocnou ruku a ukazuje správnou cestu – ne boj, ale harmonie, ne rozčarování, ale souznění, ne žehrání, ale spokojenost. Spokojenost všemu navzdory aneb, jak říkal Winston Churchill, vítězství za každou cenu. Když se tohoto velkého muže jednou ptali, který rok by vrátil zpátky, odvětil, že rozhodně rok 1940. Přitom ten rok byl podle historických pramenů pro něj tím nejhorším! On to tak ale zřejmě nevnímal – vzal situaci tak, jak byla, našel v ní naději, v té našel spokojenost a bojoval za lepší zítřky. A pro celý svět vybojoval mír, když jej zachránil před okupací zlem nacistické ideologie. Takového odvážného Winstona v sobě určitě má každý z nás. Jde jen o to neutopit jej v moři stížností a nářků a nechat jej vyplavat na hladinu uvolnění a prosté radosti z toho, že jsme. A co je na tom nejúžasnější? Přijmeme-li filosofii santóši a budeme-li vždycky začínat u sebe – tedy se ptát, co mohu JÁ udělat pro to, abych byl v nastalé situaci SPOKOJENÝ – dojde nám, že jsme to právě my, kdo může všechno změnit.

• autor: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com