Euforické stavy při pohledu na neohraničené vody Arabského moře rozprostírající se před ášramem střídají stavy naprostého vyčerpání při pohledu do zdejším tropickým podnebím zvlhlých a pokroucených papírů obsahujících nespočet sanskrtských slov a filosofických okének potřebných ke zdárnému pochopení a dokončení učitelského kurzu jógové terapie, na kterém jsem se právě v onom malém ášramu na úpatí jižní Indie nacházela. Stavy vyčerpání, které získávaly nadvládu nad zbytkem mého zdravého rozumu, byly to, co ke mě promlouvalo a já je neuposlechla...

Sebrat kuráž a vydat se na cestu je jedna věc, avšak na oné cestě vydržet je věc druhá. Ve všech motivačních knížkách, které jsem do té doby přečetla, a že jich nebylo poskromnu, se autoři zaobírali myšlenkou jak naskočit do rozjetého vlaku, jak si onen vlak nenechat ujet před nosem, jak se nebát a prostě skočit. A co pak, ptáme se letící bez padáku střemhlav dolů. Jaksi drazí autoři pozapomněli dokončit knihy kapitolou Jak dál. Sílu jsme posbírali, vykročili jsme, ale také jsme oním vykročením položili svá chodidla na neznámou půdu. Ztraceni, na naší zprvu vytyčené trase, po několika kilometrech sklíčeně usedáme na okraj vyprahlé cesty bez špetky stínu, vody na svlažení hrdla či něčeho k snědku. Co teď? Ptáme se sami sebe na pokraji zhroucení a stále, bez odpočinku, přemítající nad všemi možnými otázkami, jež se na cestě vyjevily.

I mě do svých spárů objaly pochybnosti, zda to, do čeho jsem se pustila, zvládnu. Ze sladkých snů o domově mě každé ráno probouzejí hlasité zpěvy a modlitby z nedalekého chrámu, zbičované tělo, jež je každým dnem hubenější a na němž by pomalu mohl učitel Mahešvara, kterého máme v pozdních odpoledních hodinách na přednášku jógové anatomie, názorně ukazovat lidský skelet s dobře viditelným počtem žeber a ostatních kostí pod tenkou papírovou a ostrým sluncem spálenou pokožkou. Postavit se na vratké nohy bylo každým dnem těžší a žadonilo o potřebnou dávku vzchopení se. Dojít pod sprchu a počkat, než ze zrezlého potrubí na nahé tělo dopadnou první kapky studené vody, pokud ten den vůbec voda tekla, která mne mohla alespoň částečně probudit, bylo nadlidským úkonem posledních dní. Rozlepit těžká víčka, bolestivě se nadechnout a pociťovat alespoň malou úlevu s výdechem, po kterém jsem se musela hlídat, abych se ještě vůbec někdy nadechla...

Kolem 5:30 ráno jsem každý den vylezla ze svého ášramového pokoje, a tím začal shon celého dne. Ranní pránájáma a dlouhá meditace, dvě hodiny ásanové praxe tradiční hathajógy, trocha rýže a sabdží, dopolední vyučování, karma jóga a nezištná pomoc ášramu tu s úklidem, tu s organizací, odpolední vyučování, odpolední dvouhodinovka praxe jógové terapie, večeře a pár placek čapátí před večerní meditací a satsangem s Harliláldžím. Takto to šlo prvních 14 dní od mého příjezdu celkem vzato dobře. Až na odřené nárty a bolavé tělo. Avšak poslední dny se v mém těle začaly zmítat ony pocity neklidu, třesu, nervozity. Pocity napětí nabírající na obrátkách, než se přidala palčivá bolest hlavy. I přes všechny signály, kterými mě mé tělo varovalo, jsem s pevně sevřenými zuby a zaťatými pěstmi pokračovala. I přes ustaraný pohled ženy mého učitele, která jistě věděla, kam mé nasazení spěje. I přes starostlivé zprávy mého přítele, lékaře celostní medicíny, který znal mou zabejčenou povahu s heslem: Když už, tak už. A tak se stalo. Jednoho večera došlo ke zlomu.

Toho večera jsem usedající před svého gurudžího na tvrdou rákosovou podložku s do krve odřenými nárty, zavírající oči k další dlouhé meditaci pocítila, že něco je jinak. Za zavřenými víčky se svět začal točit dokolečka dokola. Černo s drobnými svítícími body, které se přede mnou rozhostilo, mě kamsi táhlo. Překročení snahy o meditaci do, konečně, meditativního stavu? Pomyslela jsem si. Nikoliv. Omdlela jsem. Bolestí či vyčerpáním? Sama nevím. Avšak jedno vím jistě. Probudit se v ášramovém pokoji za dne bílého, kdy všichni ostatní sedí nejspíše potící se nejen gradující teplotou dne, ale také pod tíhou slov z úst gurudžího na další přednášce, byla tou nejsladší písní od mého příjezdu. Tedy než jsem pochopila, o jakou melodii jde.

Zastavit se, stát...

Nejprve jsem se polekala a instinktivně jsem sáhla po staré nokii, na kterou jsem zamžourala. Display byl však natolik malý, že jsem musela několikrát zamrkat, abych dokázala po nejspíše dlouhém spánku zaostřit. A vida, spánek byl opravdu dlouhý a výživný, jelikož digitální display ukazoval něco kolem 10 dopolední hodiny. Úlek byl reakcí první. Neměla bych být na lekci jógy či vykonávat svou karma jógu, která pro tento týden byla čištění podlahy v Pataňdžaliho sále? Avšak když jsem se prudce pohla, následovala reakce druhá. Bezvládné padnutí naznak zpět na tvrdou ášramovou postel. Až v tu chvíli jsem si uvědomila horkost svého těla vypovídající o zápasu s infekcí v horečnatých stavech, prostupující bolesti i těch nejmenších kloubů těla i potřebu nazpět zavřít oči a dále spát. Takto jsem se probouzela a zase usínala několik dalších dní.Vždy jen na chvilku, kdy mi někdo z ášramu donesl vývar z rýže, který by mě měl, jak říkal gurudží, postavit na nohy. Horečky však neustupovaly. Naopak. Ve chvílích bdělosti jsem propadala panice, jak zvládnu kurz dokončit, avšak mou paniku vždy zahnal tolik potřebný spánek. Po necelém týdnu jsem si byla schopná v posteli alespoň sednout, konečně se i něčeho malého najíst a promluvit si s ženou gurudžího.

Nechat věci ve svém běhu

„Jóga není o tom, kým se můžeš stát, ale o tom, kým jsi,“ řekla mateřským hlasem a já věděla, že má pravdu. Nehnat se kupředu za cílem, který možná ani neexistuje. Nenechat naše ego, aby nás pohánělo za dosažením toho či onoho kurzu. A to mi mé moudré tělo chtělo celou dobu říci. Až když jsem povolila, až když jsem opustila od zničujících myšlenek na to, jak to zvládnu, jak se s tím poperu. Až když jsem se přestala zuby nehty držet svých představ, přišlo uvolnění. Až v tu chvíli začaly horečky ustupovat a moje líčka se projasňovat do zdravé červené barvy.

Odpočinek je součást praxe

Poslouchejme své tělo. Je tím nejmoudřejším rádcem a lékařem. Nikoliv vně, ale uvnitř nalezneme odpovědi na vše, co potřebujeme vědět. Kdybych volání svého vnitřního rádce poslechla dříve, stačilo by zvolnit a v onom tempu projít celý kurz bez újmy. Kurz, který mě stál spoustu úsilí, hutného stresu, ale zároveň mě naučil, že odpočinek je součást praxe.

Není růže bez trnu a není krás života bez těžkostí 

Čekajíc v letištní hale po ukončení učitelského kurzu v indickém státě Kerala, která se mi už nezdála tolik chladná, velká a neznámá jako před několika týdny, kdy jsem poprvé do Indie přijela, jsem nakonec otevřela knihu Čtyřicet pravidel lásky od Elif Shafak na straně číslo 98, kde stálo: Každá porodní bába ví, že bez bolestí zůstává cesta uzavřená a dítě se nemůže narodit. A útrapy jsou stejně tak nezbytně nutné i ke zrození nového Já.

• autor: Šárka Konečná
• www.jogovna.cz
• fotko: Shutterstock.com