Být sám se sebou není jednoduché. Samota je totiž někdy až moc hlasitá. Když máme čas zaobírat se tím, co se v nás odehrává, vyplouvají na povrch věci, o kterých nechceme vědět; myšlenky nás nutí naslouchat něčemu, co nechceme slyšet, a před očima nám vyvstávají obrazy, v nichž nechceme číst. Podívat se na sebe sama otevřenýma očima bez růžových brýlí je velmi těžké. Zamyslet se nad skutečnou podstatou vlastních nespokojeností, nebo naopak radostí je velmi vyčerpávající a namáhavé. Vyžaduje to trpělivost a vytrvalost. A také odvahu.

Není učitel jako učitel
Právě takový by měl být správný učitel: měl by umět naslouchat, ale nesoudit a nehodnotit. Umět vyslechnout, ale nepřesvědčovat a nerozčilovat se, když se to nedaří. Vnímat a umět tolerovat, respektovat i něco, s čím nesouhlasí. Takový může být každý z nás a tím, kdo mu k tomu v konečném důsledku dopomůže, může být rovněž jen on sám. Protože i když si z ostatních lidí, knih, věcí, situací a dalších faktorů bereme inspiraci, je jen na nás, jak si to, co nám kdo řekne, co si kde přečteme, co kde vyslechneme, přebereme a jak s tím uvnitř sebe naložíme.

Poslední ránu nebo první krok vždy uděláme jen my sami
Je jen na nás, jak budeme přijímat kritiku, jak budeme naslouchat tomu, co nám říkají druzí, i tomu, co nám říká naše vlastní nitro. Naši blízcí, lidé, zvířata a v podstatě všechny skutečnosti vnějšího světa přicházejí a působí, ale je na nás, jak s tím vším nakládáme. Někdo nám může k růstu pomoci, a dokonce velmi významně, stejně tak nám může, a opět velmi významně, dopomoci i k pádu. Ale tím, kdo nakonec udělá poslední (nebo první) krok dopředu (nebo zpátky) nebo zasadí poslední ránu, jsme vždy my sami. To za nás nikdo jiný neudělá.

Osvobozující vědomí samostatnosti
To všechno se během dne ustavičně děje. Přicházíme do kontaktu se spoustou událostí a zpracováváme a vstřebáváme je. Když se ale bojíme samoty, hrozí nebezpečí, že se tím vším přeplníme a jednou vybuchneme. Rozčílíme se a řekneme něco, co nás potom mrzí. Nebo ztratíme sílu dál bojovat, přestaneme mít chuť sdílet a komunikovat a prostě vyhoříme a budeme muset jen odpočívat. Nebo se složíme a nebudeme vědět, co se sebou. Vše je možné. A vše máme ve svých rukách my. Vědomí toho je osvobozující.

Čas pro přátelení se sama se sebou
Hathajóga nás učí trpělivosti. Učí nás vnímat jemné nuance, které se uvnitř nás pohybují, a reagovat na ně. Dává nám čas pro poznávání sebe sama, umožňuje nám, abychom se sami se sebou spřátelili a učili se sami sobě naslouchat. Poskytuje nám prostor pro uvědomování si, pro vnímání a vstřebávání, pro odpočinek a relaxaci, jedním slovem pro vědomé žití plné otevřenosti satji (jednota slov, myšlenek a činů) a ahimsi (neubližování). Učí nás podívat se sobě do očí a přijmout se tak, jak jsme – bez výhrad a v plné celistvosti.

Položme se a sledujme
Hathajóga umožňuje zastavení věčných pohybů a změn mysli. Umožňuje sledovat nádech a výdech v celé jejich plnosti a komplexnosti. Hathajóga nám dává návod, jak se sžít sám se sebou, jak se sebou žít, pracovat a mít se rád. Hathajógová praxe buduje vnitřní klid, spokojenost a neochvějnost. Rozsvěcí vnitřní světlo, které se při správné péči nemusí nikdy zhasnout. Vyberme si při praxi jednu polohu, položme se do ní, zavřeme oči, dýchejme a sledujme, co se děje, co se v nás odehrává. A potom to přijměme.

TIP
Vyzkoušeli byste rádi hathajógu? Zacvičte si z pohodlí domova a vyberte si vám sympatickou sekvenci na Jóga Virtual! Co třeba Hathajóga i pro úplné začátečníky?

• autorka: Kateřina Hájková
• fotografie: Shutterstock.com