Země v létě prochází nejsilnějším tokem hojnosti, je to období úrody a sklizně.

V naší rodné zemi v létě vše pučí a zelená se a na konci léta, kdy sklízíme, hraje úroda všemi barvami. Vznášíme se v teplém a hřejivém vzduchu, slunečnice lemují cestu a kukuřice na polích je zralá ke sklizni.

Dny, kdy silně praží slunce, střídají teple žluté a hřejivé dny s vlažnými rány a studenějšími večery.

Léto a země se radují. Reflektujeme, co jsme zaseli, a v průběhu léta sklízíme.

Sklizeň, která čekala na teplo, vláhu a hřejivost. Ovoce, zelenina i přerod našich myšlenek a činů. V létě jsme více expanzivní, otevření, potkáváme se s lidmi, oslavujeme život a radujeme se. Jsme hojností a spojenou radostí s Matkou. Vše je v rozpuku a otevřené. Některé procesy, které se v zimě hluboce rodily či se nás dotýkaly, se teď mohou vypustit do světa světla jako zpracované. Odchází staré a připravuje se prostor pro nové. Nová sklizeň, která oživuje další úroveň vědomí.

Jak jsme se za poslední rok posunuli? Jak vnímáme hojnost života? Vítáme v našem životě radost? Jsme otevřeni hojnosti?

Oslavy tepla, slunce a léta – oslavujeme společná setkání, zahradní slavnosti a také festivaly. Léto jako oslava života.

Pokud se přeneseme blíže k zemi a plně ji uctíme, dojde nám, jak posvátná a léčivá je.

Lůno matky Země je všeobjímající, dává nám vláhu, výživu, úrodu i půdu.

Bez jejích stromů, bez půdy pod nohama, bez výživy pro duši a těla bychom nemohli dál existovat. Každá lidská bytost méně či více si vědomá léčivého potenciálu vnímá přírodu jako lék. Každý z nás, když je vyčerpaný a unavený, chodí čerpat do lesa, ke studánce, rádi se vracíme k moři, do hor.

Pokud přistoupíme k přírodě vědomě a vnímáme nekonečný potenciál, bytí je pro nás nádechem setrvání a splývání s přírodou a jejím tokem. Příroda je nekonečnou láskou, zvednutím vibrace, neskonalou očistou duše. Není nutné dělat hluboké kultivační rituály pro matku Zemi, pokud jsme naladěni na tuto linku, vědomě se dostáváme na úroveň hluboké úcty a radosti.

Uctění těchto hodnot spočívá v našich činech, vědomě pro sebe volíme život v souladu a harmonii tím, že si vybíráme, jak chceme tvořit a co.

Jakou stravu konzumujeme, jak ji připravujeme, nakupujeme či pěstujeme. Jestli jsme ochotni uhnout z pohodlí a rozhodnout se přispívat vědoměji.

Vnímat dopad našich činů na planetu Zemi, kolik odpadu produkujeme, jak přistupujeme ke každé maličké činnosti všedního dne. Uctíváním planety jako bytosti vnímáme pulzující život ve všem. Tímto uvědoměním ji uctíváme a žehnáme jí, protože si vybíráme život v lepší kvalitě a v souladu s krajinou.

Soulad s krajinou je záměrem, za kterým bychom se jako vědomé bytosti měly vydat. Vnímat, co pro nás znamená v tomto souladu být a jak s tím tokem života jít. Tvořit soulad s krajinou vyžaduje bdělost a hluboké vnímání a procítění.

Vnímat v radosti a lásce, hluboké kráse, kráčet vědomě s životním tokem a láskou. Procítit hlubokou úctu, která vibruje celým tělem.

Země jako matka, poté člověk jako dítě vnímá lásku, kterou nás obklopuje, a bezpodmínečné přijetí, které poskytuje.

Vědomí sebe sama, které vnímá fyzické tělo ve hmotě, a pokud je plně spojené se souladem v krajině a se vším živým, může pocítit, co to znamená být opravdu v napojení na přírodu a na její zdroje. V plném prožitku a vnímání sebe sama je harmonie, plné přijetí a soulad a v tomto rovnítku vzniká hluboké pochopení a uctění matky.

V tomto prožitku jednoty lze vnímat hojnost, radost, lásku, spojení a pochopení sebe, krajiny, vyšší moudrosti.

Láska k sobě sama, ke svému tělu jako k chrámu a plné přijetí sebe jako bytosti s nekonečným potenciálem je plným vyjádřením úcty k matce Zemi. V tomto momentě je třeba oslavovat. Harmonie, která vzniká v rámci přijetí sebe sama, je přijetím krajiny a jejího nekonečného potenciálu. Evoluce vědomí.

• autor: Kateřina Kostková
• www.goldentemple.cz
• foto: Shutterstock.com