tapahsvádhjájéšvarapranidhánáni krijájógah

krijá jóga, cesta činů/konání, sestává z disciplíny, studia (a sebezkoumání) a odevzdání se vyššímu principu

Na začátku ledna jsem už druhým rokem byla na velice zajímavém jógovém retreatu. Kromě praktikování aštanga jógy, učení se dopomocí v pozicích a praxe dechových a meditačních technik jsme se tu věnovali i jógové filosofii. Hlavním tématem byly letos upanišady, ale Måns Broo, náš učitel, byl velice ochotný odpovídat na všechny naše otázky ohledně všech aspektů naší jógové cesty. Během dvou týdnů, kdy jsme s ním studovali, se moje otázky točily především kolem rága dvéši – lidské tendence ulpívat na potěšení (i když víme, že další porce dortu už nám přinese jen letargii a možná i těžší tělo, často si ji dáme i tak) a utíkat od toho, co nám příjemné není (i když víme, že každodenní ranní cvičení by nám přineslo lepší pocity po těle, máme tendenci si radši přispat, protože nastavit si budík o půl hodiny dřív a třeba vstávat ještě do tmy nám nepřipadá jako příjemný zážitek) – a toho, jak se kvůli ní neustále točíme v kole samsáry. Když jsem pak shodou šťastných náhod skončila na osmihodinové cestě z našeho panenského ostrova do hektického Bangkoku s Månsem ve stejném mikrobusu a měla ho tu téměř jen pro sebe, moje první otázka byla nasnadě. „Jak se osvobodit od ulpívání na potěšení a utíkání od toho, co nám tak úplně příjemné není?“ Måns se na mě usmál a v podstatě citoval první sútru druhé kapitoly Jógasúter. „Víš, co je to krijá jóga?“ zeptal se mě. Nebyla jsem si úplně jistá, tak jsem si od něj nechala potvrdit, že sestává z tří nijam – tapas, svádhjája a íšvarapranidhána. Måns mi vysvětlil, jak jsou disciplína, studium posvátných textů a sebezkoumání a odevzdání se vyššímu principu na sebe vzájemně napojené.  

Disciplína – ve smyslu nenechat se vláčet každým impulzem, který nám naše smysly, nebo mysl vyšlou – je důležitá proto, že nás osvobozuje. Čím více nás vyruší každá drobnost, která se kolem nás stane, tím méně jsme svobodní. Kdybychom například vešli do každé kavárny, kterou potkáme cestou do práce a dali si tam kávu a ten koláček, co tak krásně voní, tak bychom do práce nejspíš nedošli ani do večera, a navíc bychom byli předávkovaní kofeinem a cukrem. Znamená to ale taky to, že když se jednou rozhodnete cvičit, budete to dělat i v momentech, kdy se vám tak úplně nechce a raději byste zůstali v posteli a ještě si pospali, nebo když se rozhodnete napsat článek a slíbíte, že ho odevzdáte do určitého data, sednete si k počítači i v momentě, kdy byste raději koukali na nový díl svého oblíbeného seriálu. Disciplína může mít různé podoby a to, že jde správným směrem, takovým, který nás osvobozuje a nesvazuje, nám pomáhá odhalit svádhjája.

Svádhjája se často překládá jako studium posvátných textů, takových, které nám umí poradit v momentech, kdy si nejsme jisti, jaký je další krok správným směrem. Několik mých učitelů ale poukázalo na to, že její součástí je i „sebestudium“, které se dá pojmout i jako sebereflexe. Tedy při všem tom konání se zastavit a uvědomit si, jaká je moje motivace. Opravdu mi tahle disciplína, kterou jsem si nastavila, pomáhá osvobodit se od toho, aby mě smysly a mysl vláčely tu jedním, tu druhým směrem, nebo už jsem za hranicí a moje tapas mě naopak svazuje? Není to náhodou tak, že můj původní motiv se v průběhu času změnil? Není to teď tak, že svou disciplínu už přeháním, a navíc si ještě namlouvám, že tohle přece musím všechno dělat, abych došla k osvobození, ale místo toho jen krmím svoji potřebu cítit se nadřazená všem, kteří toho nedělají tolik, a připadat si jako „ta lepší“? Sebereflexe a studium nám tak pomáhá nastavovat si zrcadlo a neustále aktualizovat svoje záměry.

Íšvarapranidhána. Pro mnoho z nás nejtajemněji znějící část krijá jógy a možná i jam a nijam obecně. Ať už ji překládáte jako odevzdání se bohu, odevzdání se vyššímu principu, nebo úplně jinak, vždy jde o to, že nějakou část své cesty ovlivnit nemůžeme a je to tak v úplném pořádku. Jde o to, o čem se hovoří například i v Bhagavadgítě – naším úkolem je uvědomit si, že neustále konáme nějaké činy (a i nejednání je vlastně činem, k němuž jsme se rozhodli), a rozlišovat, zda tyto činy přísluší naši životní cestě, nebo ne. Když pak čin konáme, měli bychom se zaměřit na konání samotné, nikoliv na výsledek, kterého bychom rádi dosáhli. Neboť i při nejlepší vůli se všechno ne vždy povede tak, jak jsme si nalinkovali. Když se pak zaměřujeme víc na vytoužené výsledky, místo na konání jako takové, jsme často zklamáni. Zatímco když si užíváme činnost jako takovou a výsledek necháme na „vyšším principu“, můžeme se jím spíš nechat překvapit než zásadně ovlivňovat. Koneckonců i to, co na první pohled vypadá jako velká tragédie, se může v konečném důsledku ukázat jako velké štěstí (a samozřejmě i naopak). 

Podle Vjásy, komentátora Jógasúter, je krijá jóga cestou pro ty, kteří ještě nemají mysl očištěnou a jednobodově zaměřenou natolik, aby byli schopni se okamžitě položit do hluboké meditace a samádhi (což je, přiznejme si, většina z nás). Pataňdžali nám tak hned na začátku druhé kapitoly nabízí nástroje, které můžeme použít nejen na své cestě ke svobodě, ale prostě jen ke klidnější mysli a k tělu, ve kterém se nám příjemně žije. A mě nepřestává překvapovat, jak je moudrost sepsaná před několika stoletími stále platná a perfektně použitelná i pro náš život v postmoderní době. 

• autor: Kateřina Hilerová
• www.studiosedmenebe.cz
• foto: Shutterstock.com