Praxe je v nás pevně ukotvena, když ji provádíme dlouhou dobu, bez přerušení a s oddaností.

Tahle sútra je podle mých učitelů (a prý byla i podle Pattabhi Joise ) ultimátní odpovědí na to, když se studenti jógy ptají „kdy už...“ (si dám nohu za krk, budou pro mě proskoky snadné, dosáhnu stavu jógy...). Pro pevné ukotvení se v praxi – a přiznejme si otevřeně, nemusí být jen jógová – je třeba věnovat se jí po dlouhý čas, bez přerušování a s láskou a pozorností. Často v životě chceme něčeho dosáhnout, máme nějaký sen a začneme na něm pracovat, pak ale přijde netrpělivost. „Kdy už to bude?“ ptáme se a jsme nespokojení, že ještě náš dům nestojí, mysl není klidná nebo kniha není dopsaná. Zapomínáme, že když chceme vypěstovat něco, co má opravdovou hodnotu, když má vyrůst strom a dát nám sladké plody, chce to čas. A někdy naše představa dlouhé doby úplně neodpovídá tomu, co je reálně možné. Vždyť ani v přírodě to, co trvá a přináší radost, nevyroste za rok, natož za měsíc. Kdyby vám někdo řekl, ať zřídíte na louce ovocný sad, určitě byste nečekali, že to zvládnete za pár měsíců, ale od sebe často takový vývoj očekáváme. Ať už jde o pevné a pružné tělo, nebo o kultivaci mysli, chce to čas, třeba i několik let či desetiletí – a je to tak v pořádku.

Dalším aspektem vedoucím k úspěchu je systematičnost. Když na něčem pracujeme a chceme, aby to mělo dlouhodobé výsledky, je třeba dělat to bez přerušení. Stejně jako když se staráme o zahradu, musíme pravidelně věnovat péči květinám a rostlinám, které vysadíme, a stejně pravidelně odstraňovat plevel. Stačí pár dnů, kdy v péči polevíte, a plevel je všude. Často stačí alespoň trochu snahy každý den a posuny jsou mnohem větší, než když se cestě k cíli věnujete intenzivně jednou za týden či za měsíc. Naše tělo i mysl se neustále mění, a pokud věnujeme energii jejich kultivaci, bohatě se nám to vrátí. Je však třeba ideálně každý den najít alespoň malou chvilku a věnovat se sobě. Někdy je to náročné a jindy to jde úplně snadno, vždycky to ale má smysl.

Posledním předpokladem úspěchu je věnovat se cestě k cíli s láskou a pozorností. Protože když už něco děláme, mělo by nás to bavit. Jsou momenty, kdy se ztrácí motivace a s ní i nadšení. Pomalu, krůček po krůčku, chodíme na podložku jen ze zvyku, zaléváme rostliny jen ze setrvačnosti, meditujeme jen proto, že si říkáme, že je to pro nás dobré. Pak vynecháme jeden den... a pak další... a najednou je to měsíc nebo rok, tělo je zpohodlnělé, květiny uvadlé, mysl roztěkaná. A my říkáme si, že začít znovu se nám už nechce, že by to bylo příliš náročné... Jenže tenhle moment vůbec nemusí nastat. Pokaždé když jdeme udělat krok směrem ke svému cíli, můžeme věnovat chvíli tomu, že si uvědomíme, proč to vlastně děláme. Uvědomíme si, co nám naše úsilí přináší. Najdeme v dané činnosti radost. Někdy to může znamenat netlačit se do toho, praktikovat dvě hodiny nebo zasadit desítky květin a stromů. Může to znamenat, že na podložce, meditačním polštářku nebo jakoukoliv činností, která nás vede tam, kde toužíme být, strávíme jen několik minut. A pak se k ní vrátíme zas druhý den a zas si připomeneme, proč ji děláme, a najdeme v sobě nadšení. 

Cesta k životu, jaký si přejeme mít, není vždy cestou největšího pohodlí. No a co? V pohodlí zakrníme, zatímco činnost nám přinese radost. Dopřejte si čas a cestu k cíli si užívejte, pěstujte pravidelnost a pokaždé znovuobjevujte prvotní nadšení. Tohle je podle mě nejen cesta k upevnění se v praxi, ale především cesta ke šťastnému a spokojenému životu.

• autor: Kateřina Hilerová
• www.studiosedmenebe.cz
• foto: Shutterstock.com