Moc ráda a upřímně říkávám, že za nejlepší motivační knížku k seberozvoji považuji Tibetskou knihu mrtvých (Bardo Thödol), čímž také parafrázuji svého zemřelého učitele meditace. Je to fakt! Její plný název zní Hluboké učení o spontánním vysvobození skrze rozjímání o pokojných a hněvivých božstvech, ve zkrácené verzi Vysvobození v bardu skrze naslouchání.

Nejde zdaleka o jediný tibetský thanatologický text, tedy spis pojednávající o posledních věcech člověka, ale mimo Tibet patří dozajista k nejznámějším. Jedná se o text buddistický, jehož původ, jako u jiných starých děl vycházejících převážně z orálních tradic, není zcela jasný. Má se za to, že pochází z 8. století našeho letopočtu, doby vrcholného rozkvětu textově doložitelného tantrismu. Tehdy byl zapsán, přestože světlo světa spatřil až o celých šest set let později, kdy jej měl nalézt siddha Karmalingpa. Bardo Thödol měl své žačce a družce Ješe Cchogjal nadiktovat sám Guru rinpočhe neboli Padmasambhava, ctihodný učitel. Padmasambhava byl Ind, pocházející z legendami opředené Udjány. Jeho partnerka, jóginí Ješe Cchogjal, měla text zakopat či ukrýt na hoře Gampodar, kde byl posléze také nalezen.

V mnoha ohledech je kniha mrtvých blízká indickému textu Abhidharmakóša (Klenotnice nauky), připisovanému učenci jménem Vasubandhu, který měl působit ve 4.–5. století. Tibetská kniha mrtvých se řadí mezi takzvané termové texty (tib. gter-ma). Jedná se o ukryté spisy, jinak nazývané „ty, které jsou pokladem“. Proč byly tyto spisy ukrývány, má několik možných vysvětlení. Od těch nejpragmatičtějších – dobové sváry mezi různými učeními, jak to známe z evropského středověku – až po ezoterická, která se dotýkají skutečnosti, že šlo o mystické až okultní spisy, určené jen pověřeným a připraveným. Pravda bude patrně někde uprostřed.

Bardo doslova znamená ,,jsoucí mezi dvěma“ a označuje tak pomezí, které lze chápat na  filosoficko-psychologické, fyzikální či ontologické úrovni. Samotná kniha Bardo Thödol se do detailu zaobírá třemi typy barda. (Mimochodem roku 1938 knihu opatřil úvodem C. G. Jung.)

Zaprvé počátkem umírání a oddělením fyzického těla od duše, zadruhé fází zakoušení pravé podstaty a ryzího bytí v podobě setkání s pokojnými a hněvivými božstvy, zatřetí přípravami na nové převtělení a vstup do lůna, či vysvobození, které je cílem opakované poutě bytostí. Tato tři barda jsou ohraničena devětačtyřiceti dny.

Symbolicky vzato představuje bardo jednotlivé fáze přechodových rituálů, avšak toho nejvyššího významu. Obrazy popsané Tibetskou knihou mrtvých pracují s ideou zabarveného vnímání, skrze něž je duše přitahována do konkrétních dimenzí (úrovní zkušenosti), vyjádřených barevnými světly.

Celá situace v Bardo Thödol nese stopu psychospirituální krize, ovšem toho nejvyššího řádu. Podle Stanislava Grofa, amerického psychiatra českého původu, který patří mezi klíčové představitele transpersonální psychologie a pionýry výzkumu změněných stavů vědomí, obsahuje jakákoliv krize vždy dvojí potenciál v podobě nebezpečí záhuby i příležitosti k růstu.

Grof toto skutečnost demonstruje symbolem čínského znaku tvořeného dvěma kořeny s daným významem (nebezpečí + příležitost). Tibetská kniha mrtvých je zaměřena prakticky, popisuje různé prostředky v podobě naslouchání slovům učitele, kontakt s amulety a symboly, stejně jako upomínání na to, co je pro nejhlubší podstatu důležité. Dané nástroje mají duši pomoci projít bardem.

Mimo kontext eschatologického významu (zahrnující učení o vykoupení a spáse v posledních věcech člověka) knihy Bardo Thödol lze věc chápat přeneseně jako poukaz na důležité zdroje opory v časech pomezí, kdy mnoho věcí odchází a nové se teprve formují. Takovými zdroji v krizi může být zkušený facilitátor či terapeut nebo osobní i transpersonální referenční symboly, které člověku připomenou, co je pro jeho podstatu důležité, a pomohou mu, aby v bouřlivé době proměny neztratil kontakt se sebou samým.

Mezi nejfrekventovanější pokyny v Bardo Thödol patří pobídky jako:

,,Dobře poslouchej a ulož v srdci.“ 

Stejně jako v tantrické józe indické provenience, i zde je srdce průsečíkem osobního a nadosobního rozměru. Tantra o něm hovoří jako o hridaje, duchovním srdci, zobrazovaném šesticípou hvězdou. Ta naznačuje průnik čistě lidského s duchovní povahou věčnosti. Vedle tří fází posmrtného barda, kterými se zabývá Tibetská kniha mrtvých, se v tibetské tantře dotýkáme širší klasifikaci mezních neboli přechodových fází. Výraznou analogii osobně vnímám také v modelu čakrového systému, který používám ve své práci a který počítá se sedmi základními matrixy či sférami zkušenosti vtělené duše.

Můj učitel meditace Tenzin, s nímž jsem měla možnost vést řadu velmi otevřených a dojemně nedogmatických rozhovorů plných lidskosti, byl svého času ze zmínky o antropologickém pohledu na přechodové rituály nadšený. Vadžrajána (tibetská buddhistická tantra) totiž počítá s pomezními stavy barda v celé šíři lidské zkušenosti.

Jako svého druhu bardo označuje fázi od početí do porodu, dále pak životní vývoj mezi narozením a skonem, čas změněného vědomí ve spánku a snění, čas meditativního pohroužení či kontemplace.

Navazují tři zmíněná barda spojená s umíráním a posmrtnou zkušeností vedoucí k novému vtělení.

Obrovské vnitřní utrpení pramení napříč bardy z pocitu, že v jedné fázi toužíme po jiné. Touha sama o sobě může být naprosto v pořádku, protože přát si zlepšení nevyhovujícího je důležitým katalyzátorem jakékoliv přeměny. Problém nastává zejména tehdy, když přítomnosti nerozumíme, protože pak nelze zcela proniknout ani pochopením touhy po změně.

A to je také přiléhavým obrazem Bardo Thödol – touha po nových zkušenostech a odstínech reality bez dostatečného porozumění tomu, že možná jen odrážejí to, kde jsme již byli nebo kde se nevědomě nacházíme. Pořád dokola, než pochopíme...

• autorka: Barbora Hu
• www.barborahu-yoga.cz
• foto: Shutterstock.com