Tantrická jóga pohlíží na existenci jako na hru (líla/krída), na experiment, v němž věčně neměnné vědomí (šiva) poznává v rozličných a neustále se měnících projevech (šakti) sebe sama. Máme zde tedy transcendentální vrstvu věčnosti, která může pojmout fenomény, jako je posvátno, karma nebo třeba kolektivní, nevědomí, a vrstvu profánního bytí, každodenního časově omezeného života ,,od do“.

Tyto dvě roviny jsou navzájem prostupné, podobně jako principy znázorněné taoistickými symboly pro jin a jang. V myšlení tantrismu je posvátno obsaženo v profánním (světském) a světské v posvátném. Hvězdný prach a duch věčného je tady a teď, ve vás i ve mně. Vědět ale nestačí. Prostřednictvím šakti máme toto poznání uskutečnit. Záměrem mé lektorské i osobní praxe je možnost přivést člověka k prožitku duše a jejímu vyjádření v životě. Velikou inspirací a důležitým symbolem, ke kterému se ráda vztahuji, je pro mě symbol kříže. Nemyslím teď křesťanský krucifix, byť i ten, bez nánosu příběhu o vině a trestu, symbolizuje důležité poselství o božském v člověku.

Na mysli mám univerzální symbol, jehož význam, nikoli forma, je blíže egyptskému nebo později koptskému kříži, kterému se říká ,,ankh“ a který symbolizuje život. Kříž vnímám jako metaforický obraz, ve kterém se uprostřed protínají dvě linky.

Horizonálu, linku zleva doprava (nebo opačně), zde vnímám jako chronologickou linii, jeden lidský život od zrození do smrti. Na ní žijeme svou každodennost, rosteme, vyvíjíme se, navazujeme a rozpouštíme vztahy, stárneme a umíráme. Horizontála má své bylo a bude na bázi příčin a důsledků. Horizontálu protíná vertikála, linka vedoucí odshora dolů (nebo opačně).

Vertikálu vnímám jako linii transcendence, věčnosti, která nás v každém ,,teď“ na naší životní horizontále prostupuje. Má svoje nahoře a dole ve smyslu moudrosti již neosobní v podobě (ne)vědomé kolektivní hlubiny i výšinu nadosobní moudrosti věčné duše na cyklické cestě zosobňovaných zkušeností.

Do přítomnosti vnáší to, co naše duše zažila dávno předtím, než jsme na horizontále vznikli my ve své současné podobě. Zároveň nás vede napříč nekonečným kontinuem.

Jak? Skrze průsečík, kterým je přítomnost – to jediné, co dovedeme zplna žít a vědomě reflektovat. Přítomnost je styčný bod všech linií a jejich vnitřních rozměrů. Spojuje to, co bylo, s tím, co je teď, a každé teď také spojuje s tím, co může v být v dalším okamžiku.

Každé napravo a nalevo má své uprostřed, stejně jako každé nahoře a dole.

Při přemítání nad symbolikou kříže si často vzpomenu na Leonardova Vitruviánského člověka, zeširoka rozkročeného a rozpaženého uvnitř kruhu, a také na důležité gesto, ze kterého se v józe stalo trochu klišé, ale jehož význam rezonuje s výše popsaným. Je to chvíle, kdy v tichosti spojujeme dlaně (svoje napravo a nalevo, vepředu a vzadu, nahoře a dole) před srdcem.

V tomto gestu na chvíli spočineme přesně uprostřed mezi posvátným a profánním, mezi já a ty, když jím adresně nebo obecně vyjadřujeme namasté, které říká: Rozpoznávám, že to jemné uvnitř mě je totožné s tím jemným uvnitř tebe.

Synové a dcery,
vnučky a vnuci
boží.

Vy vprostřed kříže!

Nikoli umučení,
ale předurčení
k tomu, abyste si vzpomněli!

Na to nahoře i dole,
vepředu a vzadu,
napravo i nalevo

a žili lidsky to své
božské 
přesně uprostřed!

• autorka: Barbora Hu
• www.barborahu-yoga.cz
• foto: Shutterstock.com