Litanie na strach

„Nesmím se bát.

Strach zabíjí myšlení.

Strach je pomalá smrt přinášející naprosté vyhlazení.

Budu čelit svému strachu.

Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne.

A až projde a zmizí, otočím se a podívám se kudy šel.

Tam, kudy strach kráčel, nic nezůstane.

Zůstanu pouze já.“

– Frank Herbert

Strach „zabíjí“ naše myšlení, jak říká Frank Herbert. Pod vlivem strachu přestáváme racionálně myslet a vytváříme si bludný kruh myšlenek a domněnek, co všechno by se mohlo stát. A velmi často tímto iracionálním myšlením danou situaci přivoláme. Což roztáčí další kolo strachu. Citlivější osoby mohou na tyto strachy reagovat přehnaným stresem, který vede až k panické úzkosti a jiným psychickým problémům.

Naopak dovolit strachu „projít skrze nás“ znamená podívat se mu do tváře. Dovolit si s ním sedět, uvědomit si ho a pojmenovat ho, a to ho oslabuje. Uvědomění, že nejsme jeho součástí, můžeme ho prožít a nenechat se jím brzdit nás posiluje a dodá odvahu. A to můžeme praktikovat v józe a meditacích, jednu takovou uvádím na konci článku. Při jógové praxi si uvědomte, které pozice se „bojíte“ a hlavně proč? Je to nedostatek zkušenosti, síly, pružnosti, znalosti techniky? Na tom všem můžete postupně pod vedením zkušeného lektora pracovat a trénovat, jaké to je překonávat strach.

Strach z naší konečnosti

Ale zpátky k tomu primárnímu strachu – strachu ze smrti. V hinduismu i buddhismu nejsou témata spojená se smrtí tabu, jako u nás v západních kulturách. Jejich vnímání těchto otázek je totiž jiné než to naše. U nás jsme velmi fixování na naše fyzické tělo. Domníváme se, že naše existence je plně spojena s naší tělesnou schránkou a když ta nebude, nebudeme ani my. Proto se abhiniveša u nás převtěluje do všech podob strachu z nemoci, úrazu a hlavně stárnutí. „Antiage“ je obrovský business vydělávající na našem strachu ze stárnutí. Všimněte si, co všechno jsme schopni podstoupit (a zaplatit!) ve snaze zpomalit tento proces. A samotnou smrt si často raději ani nepřipouštíme, nechceme o ní vůbec mluvit, křižujeme se nebo odvracíme hovor, když se jen někdo dotkne tohoto tématu. Ruku na srdce – mluvíte se svými blízkými o tom, co chcete, aby s vámi bylo po vašem či jejich skonu? Máte vyřešené praktické záležitosti týkajícící se majetku, bankovních účtů, pohřbu a podobně? Raději se tváříme, že je na to spousta času, že se nás to netýká, a hlavně o tom nebudeme mluvit, abychom to nepřivolali. Upřímně, nejsem na tom lépe. Nechci si připouštět konec mých blízkých, ani ten svůj, a přitom moc dobře víme, že když jsme se narodili, také i umřeme.

A co naše duše?

Říkám si, jak by se mi žilo, kdybych dokázala pustit tento strach a přijmout myšlenku něčeho většího a hlubšího, co přesahuje moje fyzické tělo. Přijmout naši existenci ve formě „duše“ či „vyššího Já“, které se smrti nebojí, protože toto bytí je věčné. V Bhagavad Gitě mluví Krišna o duši takto: „Meče ji nemohou probodnout, oheň ji nemůže spálit, voda ji nemůže utopit a vítr ji nemůže vysušit.“ Dovolit si pustit ten strach o život a uvolnit se, otevřít se novým zážitkům a prožitkům přítomného okamžiku, zkušenostem a užívat si víc života jako takového, bez strachu…. Páni, to je zatraceně těžký úkol.

Ale ve všech poučných knihách se radí, že každý těžký úkol je dobré rozložit do menších dílčích úkolů. Můžeme začít tím, že se naučíme „pustit“, „nechat odejít“ strachy z minulosti v podobě nepříjemných situací, které mají tendence se v myšlenkách vracet, staré křivdy, které nás trápí dodnes, osoby, které odešli z našeho života, protože do něj již nepatří. Nebo i ty současné – jako je třeba strach z toho, „co si o mě pomyslí ostatní“, „jestli jsem dost dobrá“, „jestli nedělám málo“, a podobné další.Pojmenujme si či dokonce sepišme všechny minulé i stávající strachy a vyznačme si, které jsou reálné a které ne, a pomocí meditace se jim podíváme do tváře a pustíme je. Postupně budeme získávat na jistotě a odvaze a dovolíme si se podívat do tváře i těm těžším strachům a možná najdeme způsob, jak se od nich osvobodit a žít svůj život naplno bez nich.

Meditace

Vyzkoušejte následující meditaci k tomu odpoutávat se od starých i současných strachů. Jen nečekejte, že bude stačit jedno sezení. Bude to chtít pravidelné opakování, trpělivost a disciplínu nepřestat.

Pohodlně se posaďte na zem nebo na židli, záda jsou vzpřímená a současně je tělo uvolněné. Zavřete si oči a klidně pomalu dýchejte. Přiveďte pozornost k osobě či situaci, kterou jste si napsali na seznam a rozhodli jste se ji pustit. Ve své mysli, řekněte této osobě nebo situaci „Jsi pro mě cenný. Děkuji, že jsi v mém životě. Ale nejsi můj život. Moje cesta je jiná a odlišná od té tvojí. Děkuji a pouštím tě.“ K těm posledním slovům si představte sami sebe na své cestě, v přítomnosti něčeho vyššího, než jste vy, ať už je to symbol, Bůh, vy někde uprostřed přírody nebo přímo na podložce. Opakujte si tuto větu v duchu vícekrát. Dovolte si v meditaci sedět několik minut a pouštět to, co již nechcete držet.

Buďte trpěliví s tím, že je to proces – třeba se nepovede tu situaci pustit napoprvé, třeba bude těžké vyslovit, že je to pro vás cenné a že tomu děkujete. V tu chvíli poděkujte sami sobě, že na tom pracujete, že se učíte a rostete. Protože kléšy jsou překážky na naší životní cestě. Není snadné je překonat a mají tendenci se vracet, když už si myslíme, že jsme to zvládli. Ale to je život a jeho krásné a nekonečné lekce.

 Ať se vám krásně praktikuje, medituje a hlavně žije!

• autorka: Dana Beierová
• www.danayoga.cz
• foto: Shutterstock.com