Ztratit se v Pacifiku – HAVAJ

07. 09. 2018


Pro nás Evropany je to cesta na druhý konec světa. Havajské ostrovy, které se rozprostírají uprostřed Pacifiku, nebo chcete-li Tichého oceánu, jsou od nejbližší pevniny, tedy západního pobřeží USA, vzdálené 6 hodin letu, od Japonska 8 hodin. Je skoro jedno, jestli z Prahy vyletíte na východ, nebo na západ. Naše výprava vyrazila západním směrem.

Cesta to byla dlouhá, a ne zrovna jednoduchá. Odlet na začátku prosince nám přinesl mnoho vzrušených okamžiků. Počínaje stávkujícím personálem Lufthansy na frankfurtském letišti, sněhovou vichřicí, několika zrušenými lety, sprintem po letišti v Mnichově, na které nás přehodili z Frankfurtu, a navazujícím sprintem v Los Angeles, kde jsme poprvé v životě využili Express Lane a prošli imigračním za 2 minuty, což byl asi jediný světlý bod toho dne. Letadlo z LA do Kahului nám stejně uletělo. Zpětně jsme museli uznat, že nám noc v LA vlastně pomohla, protože jsme už měli letadel plné zuby. Druhý den by se dal nazvat zalitý sluncem. Všechno klapalo a za příznivého větru jsme v Kahului přistáli dokonce o hodinu dřív, než bylo v plánu. Modrá obloha, 28 stupňů a vlahý vánek od oceánu. Naše expedice přistála na Havaji. Nebo v ráji. Je úplně jedno, které slovo použijete.

Naším hlavním cílem, tedy po cvičení jógy, sledování velryb, lezení po horách a povalování se na pláži, byla návštěva sopky Mauna Loa, nacházející se na sousedním a také největším ostrově Hawaii, kterému všichni říkají Big Island. Mauna Loa je aktivní sopka a chrlila lávu do oceánu, což musela být fantastická podívaná. Jak určitě tušíte, dle minulého času, lávu přestala chrlit týden před naším příletem.

Maui

První týden byl opravdu oddychový. Časový posun -12 hodin udělal své a několik odpolední jsme prospali na pláži. Samozřejmě jsme si nenechali ujít návštěvu našeho oblíbeného studia Island Spirit Yoga v Lahaině, které už jsme z předchozích návštěv dobře znali. Vynikající dopolední lekce gentle jógy skvěle nastartovaly náš línější začátek, do kterého jsme přidávali výlety za velrybami, které se do zdejších mělkých, a tudíž velmi teplých vod, stahují z Aljašky, aby porodily mladé, nebo aby je zde počaly. Jezdili jsme za nimi na malém raftu pro 12 lidí a užívali si každé jejich mávnutí ploutví.

Po týdnu jsme se nabažili oceánu a velryb a začali jsme vyrážet i na sever ostrova. Sopka Haleakala tyčící se do výšky 3000 metrů nad mořem nás v jednom slunečném dopoledni zlákala k sestupu do kráteru. Vždycky jsme zde byli v mlze a velkém větru, a tak jsme neodolali a vydali se, vybavení zásobami vody a energetických tyčinek, prudkou stezkou dolů. Procházeli jsme různě zbarvenými pásy hornin, skoro měsíční krajinou, a kochali se pohledem na krátery, které se zdály být kousek od nás. Po třech hodinách už se nám tak blízko nezdály a s docházející zásobou vody a přibývajícím časem jsme se rozhodli otočit a jít zpátky nahoru. A snad poprvé jsme zažívali krizi z nadmořské výšky. Do našeho výchozího bodu jsme se dovlekli za právě zapadajícího slunce, tedy jen o pár hodin později, než jsme měli v plánu. Unavení a celí červení od prachu z kráteru jsme seděli na obrubníku a z výšky 3000 metrů koukali na tu nádheru pod námi.

Sever ostrova je oproti jeho jižní straně, kde se nachází většina hotelových komplexů, o dost drsnější. Pobřeží bičují časté deště, mocné vlny okusují útesy a vítr je někdy tak silný, že máte co dělat, abyste udrželi auto na silnici. Ale nikde jinde neuvidíte tak často duhu a samozřejmě hejna surfařů. Hlavní hippie městečko Paia je středem všeho dění. Když jsme tu před lety byli poprvé, měli jsme pocit, že jsou všichni zhulení. A po pravdě většina lidí opravdu zhulená je. Stačí jít po ulici a za chvíli se vám motá hlava a na tváři se začne objevovat přitroublý úsměv. Paia je místem, které stojí za to navštívit. I když zrovna nejste fandy květinových dětí, můžete si tady dát ve Fish Corner jeden z nejlepších Mahi burgerů na ostrově, zacvičit si skvělou vinyasa jógu v Maui Yoga Shale a západ slunce strávit na Hookipa Beach pozorováním surfařů nebo želv vylézajících z oceánu k odpočinku na pláži.

Druhý týden už jsme byli přetočení na místní čas i návyky. Takže jsme moc neřešili, jestli máme tričko zmačkané, žabky od písku a sprchovali jsme se včera vlastně? Prostě jsme zapadli do místního líného života v Lahaině se vším všudy.

Big Island

Přelet na vedlejší Big Island neznamenal žádnou změnu, snad jen to, že oproti výletu na pláž jsme si do batohu strčili kartáčky na zuby. A vyrazili s letenkou Hawaiian Airlines v mobilu, služby jsou prostě americké, na letiště v Kahului. Letadla mezi ostrovy tady létají každých 30 minut, to je větší frekvence než ostrovní autobusové MHD. Let trval necelých 40 minut, ale i tak stihl usměvavý personál každému nabídnout vodu, kávu a džus. Přistání na letišti v Hilo, které jsme zvolili záměrně, protože je blíž sopkám Mauna Loa a Mauna Kea, bylo zábavné. Vypadalo to, že jsme přistáli uprostřed statku. Prošli jsme halou bez oken a pokračovali mezi slepicemi k ceduli Car Rental. Dozvěděli jsme se, že nás zdarma přesunuli na vyšší úroveň a na parkovišti nás očekával kabriolet Mustang.

Měli jsme radost, tedy do té doby, než jsme se podívali na předpověď. Jen co se zvedla letištní závora, se spustil liják a celý den nás neopustil. Vyrazili jsme směrem k sopce Mauna Loa. Už jsme věděli, že lávu nechrlí, což jsme pojali jako jasné znamení, že se sem musíme vrátit. Celý den jsme projížděli národním parkem, prolézali tunely vymleté proudící lávou, nahřívali zkřehlé ruce nad párou vycházející průduchy ze zemského nitra a odpoledne už jsme byli tak mokří a zmrzlí, že jsme skončili v místním Visitor Center a koupili si mikiny a pláštěnkové pončo, o kterém jsme tvrdili, že si ho nikdy v životě neoblečeme. S drkotajícími zuby jsme čekali na vyhlídce nad kráterem, až zapadne slunce a začne se, dle průvodce, objevovat rudá záře vycházející z kráteru. Průvodce čtou evidentně všichni návštěvníci, a tak nás tam v dešti a vichru čekalo opravdu hodně. Po dvou hodinách čekání se nad kráterem objevila rudá záře a spustilo se cvakání fotoaparátů, selfie tyče se začaly míhat ze strany na stranu, všichni balancovali na okraji vulkánu s cílem získat tu nejlepší fotku. Dvě hodiny jsme čekali, takže selfie s vulkánem máme taky. Těšil jsem se do auta, že si zatopíme, ale náš Mustang to neměl v plánu. Sice měl topení v sedačkách, ale také netěsnící střechu, takže nás svěží vítr, a občas i sprška vody, doprovodily do hotelu. Cestou jsme potkávali velké cedule s texty typu „Potřebujeme novou výstavbu?“ „Zastavte turisty“, „Nechceme další hotely“ a říkali jsme si, že tady asi turisty moc nemusí. V hotelu nás o tom hned ujistili. Tři hotely stojící vedle sebe měly svoji slávu dávno za sebou. Ukázalo se, že zkušený fotograf umí udělat zázraky. Znuděná servírka nám strčila umaštěný lístek, na kterém byly dva sendviče a burger a na dotaz, jaké mají víno, odpověděla, že bílé a červené. Naštěstí jsme přespali jen jednu noc a ráno vyrazili na druhou stranu ostrova, ale především na nejvyšší sopku Havajských ostrovů Mauna Keu, která měří 4207 metrů, ale pod hladinou oceánu se ukrývá ještě pěkný kousek v podobě pěti a půl kilometrů, a činí tak ze sopky nejvyšší horu světa s impozantní výškou 10 205 metrů.

Oproti předchozímu dni byla úplně modrá obloha bez jediného mráčku. Cestou jsme se zastavili u Rainbow Waterfall, tedy u vodopádu, nad kterým se tvoří duha. Z dálky vypadá Mauna Kea spíš jako větší kopeček, ale když se k němu už dvě hodiny přibližujete a on je pořád stejně daleko, dojde vám, že tak malý nebude. Dorazili jsme do základní stanice, kde končila asfaltová cesta a začínala prašná. Návštěvnické centrum bylo zavřené, tak jsme se vrátili do auta a vyrazili opět nahoru. Dojeli jsme k obrovské ceduli, která hlásala, že dál mohou pokračovat jen auta s pohonem 4x4. To náš Mustang rozhodně nebyl. Rozhodli jsme se to risknout, náš kamarád říkal, že tam vyjel obyčejnou plechovkou. Ukázalo se, že těžký Mustang s náhonem na zadní nápravu nebude na prašnou cestu to pravé, hrabali jsme, klouzali jsme ze strany na stranu a po půl kilometru jsme se otočili a jeli dolů. Definitivně jsme se utvrdili v tom, že se sem ještě musíme vrátit.

Náladu jsme si spravili pozorováním západu slunce na kýčovitě bílé pláži. Druhý den jsme vrátili Mustanga a zamířili do odletové haly. Nastoupili jsme do letadla a po půl hodině nám pilot řekl, že musíme vystoupit, kvůli porouchanému palubnímu počítači. Půl hodiny jsme čekali, a když z letadla vyšli dva pánové s brašnami, zahlásil palubní personál nástup zpět, prý je vše opraveno. Nějak s těmi letadly máme štěstí.

Po příletu na Maui jsme si museli půjčit nové auto, přestěhovat do jiného hotelu, ale všechno to byla součástí mého předodletového plánování na poslední chvíli a kupodivu vše klapalo. Ubytovali jsme se v centru Lahainy a šli, jak jinak, pozorovat západ slunce. Další týden utekl jako voda. Udělali jsme spoustu výletů, natáčeli jsme videa na Jóga Virtual a fotili cvičební sestavy do Jóga Dnes.

Oahu

Pozvolna se přiblížil Štědrý den a s ním i další fáze našeho výletu. Přelet na ostrov Oahu. Od zaparkování auta na letišti a vystoupení z letadla v Honolulu, hlavním městě Oahu a celé Havaje, uplynuly sotva dvě hodinky. Lilo jako z konve, a když jsme projížděli kolem starých doků a skladů od letiště směrem do centra, pojali jsme pocit, že tady moc přírody nepotkáme. Vystoupili jsme z taxi uprostřed Hilton Village, ano, byla to taková roztomilá vesnička složená z několika mrakodrapů a uprostřed trůnil Louis Vuitton obchod ve tvaru havajské ohany, takové jejich tradiční chaloupky. Stále lilo, a tak jsme se ubytovali a vyjeli do patra čísla 12. Nechal jsem se zlákat vidinou bočního výhledu na oceán. Což znamenalo, když se hodně, ale opravdu hodně vykloníte přes zábradlí, zahlédnete v dáli mírný odraz hladiny oceánu zrcadlící se v oknech protějšího mrakodrapu. Raději jsme vyrazili do města na procházku. Žabky, šortky a tílko, jak jsme byli zvyklí z Maui. Před hotelem jsme potkali skupinku vyladěných Japonek. Dokonalý make-up, dokonalé oblečení. Jak jsme postupovali do centra, objevovaly se obchodní domy. Gucci, Tiffany, Cartier, Armani a další a další. Ulicemi proudily davy a všechno dokonale upravení Japonci. Podíval jsem se na svoje žabky a na chvíli zapochyboval, jestli není třeba navštívit Armaniho, ale v tom proudu vody, který se valil z nebe, jsem na to rychle zapomněl. Protloukali jsme se mezi lidmi na chodníku a tlačili se směrem, kterým mířila šipka s nápisem Waikiki. Když jsme tam došli, leželo pod stany asi 20 bezdomovců zmožených rumem. A za nimi slavná pláž. Chtělo se mi trochu brečet při představě, že tady budeme 12 dnů a na první wi-fi jsem zarezervoval v půjčovně auto. Měli volného jen Mustanga.

Večer se zmírnila intenzita deště a já se trochu uklidnil, když jsem vysrknul skleničku Chardonnay.

Ráno jsme vyrazili vybavení Hilton osuškami na Hilton Beach. Mezi stovkami lidí jsme se snažili najít místo, kde bychom měli alespoň půl metru vedle sebe prostor. Nebylo to snadné, ale podařilo se. Lehli jsme si a po několika minutách se na sebe podívali a řekli si, že tady ležet nebudeme a že jdeme na Waikiki. Doploužili jsme se na slavnou pláž a zjistili, že tam není místo ani na sednutí, natož na lehnutí. Našli jsme si malý prostor u plotu, opřeli se o něj a jen zírali na ty davy.

Výhodou obrovského množství Japonců bylo, že na každém rohu byla japonská restaurace, což byla docela příjemná změna oproti hranolkům a burgerům. V průvodci jsem se dočetl, že asijští Američané tvoří 38,6 % populace na Havaji. Většina jich žije v Honolulu. O tom jsme se přesvědčili při odpolední návštěvě China Town, když jsme hledali jógové studio, kam jsme měli v plánu jít na lekci. Když jsme ho našli, tak jsme se zase otočili a odešli. Staré Honolulu mě osobně vůbec nenadchlo a dobrovolně jsem se rozhodl, že se vrátíme mezi mrakodrapy. Jenže cestou začalo znenadání lít jako z konve, a tak jsme naskočili do prvního autobusu a ten jel směrem Diamond Head (vyhaslý kráter na okraji města, ve kterém je vojenská základna, ale také stezka na vrchol, ze kterého je krásná vyhlídka na Honolulu). A tak jsme neplánovaně vyrazili na Diamond Head. Cestou přestalo pršet, a když jsme šplhali se skupinkami Japonců a Japonek s dokonalým oblečením, některé šly v lodičkách, tak jsme si připadali jak v bláznivém filmu. Avšak vyhlídka na město byla dokonalá.

Další den jsme vyrazili do půjčovny pro našeho Mustanga a vyrazili z města směrem Pearl Harbour. Neměli jsme rezervaci na loď, která jezdí na památník postavený nad torzem bitevní lodě Arizona (ostatky zemřelých námořníků z ní nebyly nikdy vyzvednuty), ale prošli jsme celý pozemní areál, zhlédli několik filmů, poslechli jsme si vyprávění stařičkého veterána, který zde podepisoval knihy a upomínkové předměty a chvíli poseděli na lavičce a mlčky pozorovali památník Arizona Memorial.

Z Pearl Harbouru jsme se vydali přes hory uprostřed ostrova do městečka Kailua, kde jsme měli v plánu prozkoumat Lanikai Beach, kterou nám doporučovala kamarádka. Jenže jsme na hlavní třídě v Kailue narazili na CorePower Yoga studio a už jsme zůstali. Po lekci dost výživné powerjógy jsme došli do vedlejšího bistra, dali si avokádo toast a pivo, zjistili jsme, že slunce už zapadlo a vydali se zpět do víru večerního Honolulu.

Postupně jsme objeli dokola celý ostrov, zastavili jsme se na slavné Sunset Beach, kde se jezdí surfařské závody Pipeline, pozorovali jsme za západů slunce želvy pachtící se z bouřícího oceánu k odpočinku na pláži, navštívili jsme japonskou svatyni, která je přesnou kopií svatyně z Kjóta, vyrazili jsme do Yokohama Bay za delfíny a strávili s nimi nádherné odpoledne a propluli jsme až k oslavě nového roku, který jsme z celého světa oslavili jako úplně poslední, a to na katamaránu s dalšími 40 lidmi pozorováním ohňostroje, který odpalovali z lodě před námi a jako pozadí nám sloužily blikající mrakodrapy tyčící se za Waikiki Beach. Nevím, jestli se nám točila hlava z toho množství zážitků, nebo z Mai Tai koktejlu, který jsme na katamaránu popíjeli, ale do nového roku jsme vykročili opravdu impozantně!

První lednový den jsme zabalili kufry a odletěli jsme zpět na Maui, kde jsme posledních pár dní strávili s přáteli. Vašek si vyzkoušel sklizeň banánů, s mačetou v ruce jsme se ho trochu báli, natrhali jsme mandarinky a avokáda ze stromů na zahradě a byli jsme šťastní, že jsme zpátky na té naší „vesnici“.

Jóga na ostrovech

Když se podíváte na Havajské ostrovy, které jsou doslova ztracené uprostřed Tichého oceánu, na mapě, zjistíte, že se velmi podobají lidské páteři. Největší ostrov Big Island, který vznikl jako první, vypadá, že drží celé souostroví na svých ramenou. Za ním následuje Maui, Lanai, Molokai, Oahu, Kauai a nejmladší Niihau šňůru ostrovů zakončuje. A těchto největších ostrovů je sedm. Stejně jako čaker v lidském těle.

 

  • autor: Jakub Šamberger
  • foto: archiv autora
thmb-225-300-0742ba7223658663ce74fbb77d8fdb6b
thmb-225-300-1495c2656078ed28e4af940529f86098
thmb-225-300-7ecdc0db2a972918455399e088eac6cd
thmb-225-300-d4bcda663359ebe1537c29e677375220

Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket