Když jste na lekci jako žák, máte to privilegium a to štěstí nic neřešit. Přijdete si jen odpočinout, protáhnout zatuhlé a zkrácené svaly, zastavit nekončící proud myšlenek v hlavě.

Když přijdete na lekci jako učitel, pak v hlavě naskakují různé myšlenky, které musíte vnímat. Upravit pozici někomu, kdo v ní nestojí, nesedí či neleží úplně správně? Nebo jej nechat být? Říct nahlas tohle, nebo raději tamto? Z pozice lektora je těžší nechat mysl plynout, ale také to jde.

Řešila jsem to sama nedávno, nevěděla jsem, jak sdělit, že mi roste bříško. S rostoucím pupíkem se mi jinak dýchá, je to těžší. Můj milovaný udždžají dech je pro mě najednou pasé. Mám pocit, že sotva dýchám, natož abych měla ještě mluvit. Ovšem jinak to nejde, navádět ostatní na podložkách prostě musím. Ale jak jim to sdělit? Možná jsem to řešila až příliš a od toho se pak odvíjela lekce. Od mé hlavy a mých myšlenek. Taková banalita a já se tím nechám pohltit. Naštěstí jóga vždy vyřeší všechno lehce, snadno a rychle. Oprostila jsem se od starostí tohoto typu a spojila svá slova s přirozeným dýcháním. Šlo to hladce, ostatně jako vždycky.

Když jsem nad tím zapřemýšlela s odstupem, nechápu, co jsem řešila. Do života mi vstoupilo miminko, které tady – jak jsem doufala – mělo být už dávno. A já jsem najednou zaskočená, pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Až když jsem u své lekce aštanga jógy pocitově vnímala, že tuhle či onu ásanu ne, protože mi v ní nebylo komfortně ani pohodlně, zbystřila jsem. U předklonů jsem měla pocit, že se pozvracím. U záklonů mi tělo dalo jasně na srozuměnou, že tohle opravdu nepůjde. Třeba u pozice ardha baddha padmottanásana jsem věděla, že pata, která se dotýká břicha, mi způsobuje až fyzickou nevolnost. A tak jsem první tři měsíce praktikovala jógu velmi pozvolna. Přestala jsem dýchat udždžají dechem, přestala jsem proskakovat z adho mukha svanásany rovnou mezi své dlaně. Místo toho jsem zpomalila a na podložku se postavila jen v době, kdy mě tělo (a miminko) pustilo. Když totiž nosíte pod srdcem nový život, odrazí se taková životní změna nejen na jógamatce, ale všude kolem. Najednou nepotřebujete tělo detoxikovat, ale posloucháte jasné signály, které tato naše chytrá „schránka“ vysílá. A už víte, že v případě jakékoliv ásanysi dvakrát tolik pohlídáte, jestli je pro vás příjemná, či se do ní hrnete jako nastávající maminka na sílu.

Přichází pocit, že jste zodpovědná nejen za sebe, ale i za tu fazoli v břiše, která se dítěti ještě zdaleka nepodobá. A pokud se kterákoli maminka snaží napasovat do ásany i přes varovné signály svého těla, je něco špatně a může se to projevit. Není třeba si ubližovat, natož ubližovat svému dítěti. Není třeba lamentovat nad tím, kolik jsme toho na podložce zvládly předtím jako NEmaminky a kolik zvládneme jako těhotné. Věřím, že každá rozumná žena ví, co má dělat, a hlavně žena, která jógu praktikuje pravidelně. Stačí třebas jen meditovat, vždyť to je také jóga. Spojení se už nejen se svou duší, ale s duší další bytosti… To může být samo o sobě velkým zážitkem, který lze na své jógamatce prožít.

• autor: Veronika Nadymáčková
• foto: Shutterstock.com